Je-li vám přes pětadvacet, dost možná jste o ní ještě nikdy neslyšeli. Podobně jako o Melanie Martinez, Caroline Polachek nebo třeba Madison Beer, která v posledních letech zažívá strmý vzestup mezi mladou generací hudebních fanoušků. Přitom právě o poslední zmíněné psal ve své době už i časopis Popcorn, když u nás v roce 2018 ještě krátce před svým zánikem stále vycházel. Služebně starší posluchači možná ale netuší ani dnes, o koho vůbec jde. A to ani v jednom ze zmíněných příkladů. Nicméně z Tate McRae už je hvězda. Velká.

Původem kanadská zpěvačka u nás před pár lety debutovala v klubu Roxy, následně se přesunula do Fora Karlín, odkud jsme vám přinesli reportáž, a nyní už se chystá na O2 arenu: zahraje v ní už 10. června 2025. První desku přitom vydala teprve v roce 2022, letos v únoru ale na trh přináší už studiovou trojku. A ta, podobně jako její předchůdci, není moc dobrá. Primárně na ní totiž jde o to, jak Tate vypadá, nikoliv o to, jak zní nebo co chce říct.

Když se totiž podíváte na všechny doprovodné videoklipy, i tentokrát si potvrdíte očekávatelné - nesmírně rychlé střihy doprovázející vesměs nesrozumitelné dění mají za cíl ukázat jediné - zpěvaččino částečně odhalené tělo. Nic víc.

Což o to, Tate McRae ve svých jedenadvaceti bezpochyby má postavu, jakou jí může leckterá fanynka závidět. Což není snaha o senzacechtivou objektivizaci ženského těla, aby se toho, probůh, někdo nechytil, ale prosté konstatování reality.

Bodejť by ostatně neměla - začínala přece primárně jako tanečnice, které někdo nabídl možnost stát se zpěvačkou až poté, co se v roce 2016 jako první Kanaďanka dostala do finále jinak americké taneční reality show "So You Think You Can Dance". I proto tedy její videoklipy i koncertní představení mají za úkol především ukázat Tate jako tanečnici.

Fanoušci popových zpěvaček by se tím ale neměli nechat zaskočit - vždyť na to, že ženský pop a odhalená kůže jsou spolu za jedno, jsme zvyklí už několik dekád. Vzpomeňme například na rok 2002 a Christinu Aguileru, jak se v kalhotkách a podprsence promenádovala v boxerském ringu v klipu "Dirrty" z dodnes vynikající desky "Stripped", která shodou okolností nedávno vyšla v edici k dvaceti letům od vydání.

Připomeňme si svůdnici Britney Spears v klipu "Toxic" ze stejného období. Z novější historie můžeme vytáhnout třeba Rihannu a prakticky všechny její klipy, v nichž se opakovaně částečně či dokonce úplně odhaluje. Nebo třeba Miley Cyrus, jak se v roce 2013 houpala na kouli v kalhotkách a bez podprsenky v klipu k hitu "Wrecking Ball". Podobných případů bychom našli desítky. Sexualitou nabité videoklipy prostě stále prodávají, ať už se nám to líbí, nebo ne.

Album "So Close To What" dle vyjádření samotné interpretky nabízí "cestu k dospívání v době, kdy se cesta před vámi zdá nekonečná". A také obsahuje "instrospektivní prozkoumání sebe samotné, lásky a hledání rovnováhy", přičemž na dotaz, jak skladby vznikaly, se zpěvačka vyjádřila následovně: "Psala jsem, co mě napadlo jako první, a to zvláště proto, že je to tak rychle poté, co vyšlo mé předchozí album." A právě v tomto vyjádření tkví jeden z hlavních problémů nové kolekce.

Dobré písničky je potřeba si vysedět. Musíte žít. Nabírat inspiraci. Vstřebat to. Získat odstup. Rozmyslet si, co a jak chcete říct. McRae ale většinu roku 2024 strávila na světovém turné k předchozí studiovce, které dokončila teprve v listopadu předešlého roku - a krátce na to už hlásila, že má připraveného následovníka. Nové skladby tedy vznikaly nejprve v lednu loňského roku ještě ve studiu a následně se připravovaly při samotném turné.

Podílely se na nich pochopitelně tuny spolupracovníků, z těch nejznámějších jmen zmiňme alespoň Ryana Teddera z OneRepublic, Julii Michaels, Petera Rycrofta, Tamii Carter nebo Ilyu Salmanzadeh. A ačkoliv z hudebního hlediska ústřední postava poskytla pouze svůj hlas, ke cti jí lze přičíst, že ve všech písních figuruje alespoň jako spoluautorka textů. I tak ale řada novinek zní uspěchaně.

Ale zpátky k tomu tanci. Kdybyste chtěli mezi služebně staršími zpěvačkami najít pomyslné učitelky, prsty můžete ukázat na Nicole Scherzinger z The Pussycat Dolls. Nebo naši Terezu Kerndlovou. V obou případech nejde ani o zručné hudebnice, natož ještě textařky, ani o kdovíjaké zpěvačky. A když si jejich tvorbu připomenete a pak se vrátíte k Tate McRae, zjistíte, že ani ona vám svými vokálními schopnostmi dech nevezme.

Ve většině skladeb spíše buď kuňká, šeptá nebo se její zpěv blíží spíše mluvenému slovu než kupříkladu výše zmíněné Aguileře. A tak podobně jako její učitelky s přibývajícím věkem, vráskami a mladšími konkurentkami ve stále delším zástupu postupně svou kariéru utlumí, lze očekávat, že vyhasne i zatím stále ještě zářící aktuální hvězda.

Naprostá většina nových písniček vašima ušima jen prošumí - nepříliš originální aranže postavené na synťácích, elektronických elementech a umělých bicích často znějí jen v jedné rovině a dynamiku či výrazné refrény aby v nich jeden pohledal.

Až odstrašujícím příkladem za všechny budiž skladba "Like I Do" - líný hudební podkres připomíná spíše nedodělané demo. Oproti tomu v písních ale najdete spoustu více či méně skrytých sexuálních metafor - například "Purple Lace Bra" je plná frází typu "pošeptám ti do ucha," "sáhnu ti tam," "posloucháš mě jen, když jsem nahá" a podobně. Hlubší sdělení nikde.

Výjimky z pravidla tvoří především singly - jako hudební červ se zaryje do hlavy rozpočítadlo "I Know Love", v němž se objeví její aktuální přítel The Kid Laroi, který štafetu převzal po hokejistovi Columbusu Blue Jackets Coleu Sillingerovi. Velká fanynka zámořské soutěže (a především svého domácího týmu Calgary Flames) umí zaujmout také v lascivním singlu "2 Hands", jehož refrén patří mezi ty vydařenější. Oproti tomu zatím nejúspěšnější a překvapivě plytký hit "Sports Car" zní jako zapomenutá a nevydaná skladba právě od zmiňovaných The Pussycat Dolls.

"So Close To What" je sbírkou, z níž stříká snaha vydavatelství vymačkat z nebohé interpretky co nejvíc peněz, dokud je ještě mladá. Nepřekvapilo by tedy, kdyby se za pár let zpěvačka začala proti svým současným chlebodárcům podobně jako třeba Kesha nebo Rihanna vymezovat s tím, že ji dostatečně nerespektovali a tlačili ji do kariéry, která místy připomíná spíše soft porno. Otázkou ale zůstává, zda Tate McRae, coby prozatímní držitelka jediného skillu, a to tance, bude v nějakých pětatřiceti či čtyřiceti letech ještě někoho zajímat.