Proč zrovna rys?

Rys, latinsky Lynx Lynx, je moje spirituální zvíře, které za mnou přikráčelo v meditaci s jednou šamankou. Z toho pak vznikl celý projekt Pan Lynx. Jedná se o indiánskou věc. Principiálně jde o to, že když znáš své vnitřní zvíře, jeho povahu a specifika, můžeš se skrze něj sám radit se svým vnitřkem tím nejlepším, nejautentičtějším způsobem. O tom, jak se rozhodovat nejen v životě, ale i v tom, jak dělat třeba muziku.

Když uděláš něco, co tě baví, ale máš strach, že by to nemuselo být prodejné nebo pro lidi, to vnitřní zvíře řekne: "Ale klid, jsi to ty, nech to tak." Naopak, když uděláš něco, co ti hlava odsouhlasí, ale to vnitřní zvíře řekne: "To nejsi úplně ty, není to to, proč jsi tady na světě", dokážeš to pustit. Celý projekt Pan Lynx vznikl na základě odvahy dělat muziku bez hranic. Ryse považuji za svého průvodce, aby vše, co se rozhodnu dát ven, bylo v souladu s nějakým vyšším já, které člověk spíš cítí, než aby ho vždycky uchopil hlavou a rozuměl mu.

Jaká byla prvotní představa toho projektu? Co ti poradilo zvíře?

Tehdy se chýlilo ke konci působení mojí kapely Stroy, protože jsem přestával mít pocit, že v jejím tehdejším směřování naplňuji to, od čeho tu jsem. Věděl jsem, že přichází čas, kdy bych měl maximálně autenticky udělat svou vlastní muziku. Přechodové období to pro mě znamenalo jak v muzice, tak i v osobním životě. Meditace na rysa to odstartovala. Všechno mi začalo chodit až neuvěřitelně synchronně.

A ještě jedna věc mi pomohla: mapacho. Je to tabák, který se při ayahuasca rituálech používá na uzemnění. Když tě ayahuasca vystřelí do vesmíru, tohle ti má pomoct zapustit kořeny. Na ayahuasce jsem nikdy nebyl, protože jsem necítil, že by si mě na rozdíl od mapacha volala. V životě jsem nezkusil prakticky žádné drogy, protože mám realitu bohatou už takhle až až. Ale mapacho tehdy zafungovalo skvěle. Jde o věc, která se s tebou nemaže, často s ní vyzvracíš hromadu vnitřních nánosů. Čistí tě zemitým způsobem a otevře ti tak sebe sama. Hned záhy jsem viděl les, rysa a celá věc se mi v jednom okamžiku poskládala před očima. Jméno projektu, o čem bude, jeho zvuk, že budu postavu Lynxe překreslovat rukou, že to celé bude česky.

Podařilo se tu vizi naplnit, nebo nakonec došlo na kompromisy?

Rozhodně jde o nejvíce naplněnou vizi v mém dosavadním životě. A i kdyby nebyla naplněná úplně ve všech aspektech, to gró, pocit, že se nacházím na správném místě, tam je. Z toho, jak to působí na lidi a jak mi to vracejí na koncertech i v osobním kontaktu, se zdá, že to dělá, co jsem cítil, že má.

Od vydání uplynul zhruba rok a něco. Jak to celé s tímto odstupem hodnotíš?

Já se vlastně koukám celou dobu dopředu. Asi jako více lidí mám tu povahu, že ve chvíli, kdy stvořím věc, na které jsem dělal rok a půl, a dám ji ven, se můj fokus posouvá jinam. Ačkoliv tím neříkám, že by pro mě snad přestala existovat. Právě proto je pro mě dnešní doba, postavená na neustálém ohýbání, omílání a prodávání toho, co už jsi udělal, strašně ubíjející. Už chci jít dál. Teď jsem dodělal klip s Pavlíčkem a Kocábem a mám ho promovat, dělat na něj další trailery a teasery. Jenže já už mám v hlavě další tři klipy a další písně. Dneska totiž tolik nezáleží na kvalitě, důležitější je, co se s věcí potom dělá v rámci médií. Tedy přesný opak toho, jak funguju já.

Pan Lynx mezi lidmi docela zarezonoval - a to tak, že se i pod letošními nominacemi na Anděly objevují otázky, proč tam není. Inu, vloni nic nevyšlo...

Teď ti odpovím na otázku, kterou jsi ještě nepoložil, ale dává smysl na to teď zareagovat. To album bylo od začátku myšleno jako dvojdeska. Stejně jako mí milovaní System Of A Down udělali jejich nejméně oblíbenou - a pro mě nejvíce oblíbenou - dvojdesku "Mezmerize" / "Hypnotize".

Tyhle dvě jsou pro mě taky nejlepší.

Já je úplně zbožňuju, jedna z nejmimořádnějších věcí v rockové muzice po roce 2000. Když vydali "Mezmerize", klepal jsem se na to, že bude ta druhá deska, která vyšla půl roku nato. Chtěl jsem vlastně stejný koncept uplatnit i tady. Tu druhou desku, která se už asi zcela jistě bude jmenovat "Odvrácená strana lesa", jsem chtěl vydat třeba rok po první "Kdo se bojí, musí do lesa". Ale protože jsem zjistil, že Lynx se neustále vyvíjí, některé písničky, které jsem na ni měl připravené, jsem zahodil a nahradil je novými, které teď piluji. Můžu prozradit, že tam budou písně jako "Strach je nejlepší kuchař" či "Znesvěcenej svět" a mám rozdělaný song, který, doufám, dodělám - a ten se jmenuje "Poslouchej svý třetí ucho".

Ono to první album končí zvláštně, z poslední skladby "Katedrála" jako by člověk cítil, že to není úplný konec.

"Katedrála" má v sobě konkrétní podvědomou vibraci, kterou jsem tam chtěl dostat. Možná jsi ji chytil, protože to je o tom, že když se uvnitř dostaneš do absolutního míru, můžeš přežít cokoliv. I když to nepřežije tvoje tělo, přežije to nějakým způsobem tvoje duše. Věřím na reinkarnaci a podobné věci, takže příběh může pokračovat dál, třeba jinde. Ta návaznost a kontinuita tam je. Písnička končí momentem, kdy piano doznívá, pak zčistajasna jeho tón zesílí a náhle skončí. Zní to jako otázka.

Pro pana Lynxe je důležitá čeština. I v tomhle tvůrčím rozhodnutí jsi měl od začátku jasno?

Vzniklo to jako jeden balík ve velmi krátkém čase, možná hodina, kdy 80 % všeho, jak to bude vypadat, zaklaplo. Druhý den jsem šel kreslit a přemýšlel, co nakreslím Panu Lynxovi do tváře.

Jak se ti v češtině píše?

Když jsem dříve zkusmo psal texty v češtině, byl jsem s nimi nespokojený, nesedělo mi to. Ve chvíli, kdy se objevil Lynx, všechno mi začalo padat naprosto automaticky a nepouští mě to k tomu, abych teď dělal něco anglicky. Přijde mi, že od toho tu teď nejsem.

To působí až idylicky.

Myslím, že jsem se v minulých letech hodně namáhal na různých věcech. Některé spatřily světlo světa, některé ne. Jedenáct let jsem dělal na hudebním filmu, který nedopadl kvůli penězům. Ale makal jsem poctivě a nikdy jsem nešel po slávě a číslech. Myslím, že ten Lynx je zasloužená exploze v mnoha věcech, které dopadly. Jde o nahromaděnou energii poctivé práce na něčem, co lidé nemuseli vidět. A tím pádem to dává smysl.

Objevil se nějaký zásek? Něco, s čím ses trápil, ale věděl jsi, že tím musíš projít?

Objem práce versus čas. Jeden artwork dělám třeba padesát hodin pastelkami. A když máš poslední týden do uzávěrky na desku, kterou sis sám vymyslel, a chybí ti třeba dva artworky a spolu s nimi ještě musíš udělat několik věcí, ošetřit to graficky a podobně, jedeš. Zažil jsem stav, kdy jsem pracoval třeba čtyřicet hodin v kuse jenom proto, abych to stihl. Jediné, co jsem řešil, bylo, jak si nechat odpočinout ruku, abych nedostal zánět šlach. Ještě jeden vlásek, ještě jednu větvičku, detail tu a tady. Nikdo mě k tomu nenutí, ale snaha naplnit tu věc, jak cítíš, že si zaslouží, je u mě občas trochu extrémní. Kdybych měl jako zvíře medvěda, udělám artwork jako čárku s tečkou, nazvu to pozdní odpoledne a je to vyřešené.

Bylo odjakživa součástí tvojí vize, že projekt půjde na pódia?

Ano, ale ne té prvotní. Když jsem začal skládat hudbu pro Lynxe, ptal jsem se jednou kamaráda Majkláče, zakladatele Bandzone, kapelního guru české scény, co byl dokonce se Stroy v roce 2015 při točení desky v Los Angeles: "Hele, Myšáku, mám u toho skládání zohledňovat, jak to pak bude hratelné naživo, nebo se na to vykašlat a dělat, co ze mě vyletí?" A on řekl: "Úplně se na to vykašli a nech to ze sebe prostě pádit, řešit to budeš potom."

A já to udělal a výsledek je, že jsem potkal kluky, kteří splňují přesně tu představu, s jakou jsem to skládal. Jako kdyby to bylo pro ně. To je důkaz toho, že ty věci řídí něco jiného, protože je to prakticky nesmysl mít klavíristu v podobě Filipa Vavřičky, který hraje s rytmem kytaristy, a mít dva kytaristy, z nichž každý part jako kdyby jim vznikl na tělo.

Honza Lichtenberg je pro mě vysněný kytarista a osudový kamarád. Josh Root zase působil jako exkytarista skvělých The Wild Roots a umí to úžasně se zvukem. Zdeněk Imramovský má za mě nejlepší švih v pravačce ze všech basáků u nás. A Luboš Samek jako bubeník je naprosto fenomenální a má přesně ten poměr groovu a špíny, kdy mu můžu dát jakýkoliv part, se kterým by se mnoho lidí trápilo, a on to vystřihne a ještě mu to hází. Tím, že hraje na více nástrojů, získal pro to cit. Vlastně si neumím představit, že bych tohle všechno po někom mohl chtít. A ono to klaplo a ti kluci jsou v tom, jako kdyby to byla jejich vlastní kapela. A já to tak cítím stejně.

Mohli do toho nějak zasahovat?

Mohli, ale vždycky je to o tom poradit se s rysem, jestli to nejlépe poslouží té věci. Nechal jsem je natočit si nějaké party jak na první desku, tak i na druhou. Ale gró funguje tak, že já vychrlím tu věc ze sebe doma v rámci dema a z 99 % jde rovnou o finální nahrávku, protože první verze už to v sobě všechno má. A to ti potvrdí spousta muzikantů.

Vznikla i akustická verze, proč? A jak?

Vznikla z důvodu, že když hraju s Lynxem na živých koncertech v plné palbě, angažuji se prakticky jen jako zpěvák. Občas hraju na cigar box nebo na akustiku, ale primárně si užívám, že můžu být frontman. V unplugged mám možnost hrát na piano a zpívat, což je pro mě barevnější a nutí mě to vnímat ty songy jinak. Na druhou stranu je to dřina, protože aranže pro piano jsem se rozhodl udělat jinak než v heavy verzi. Akustická kytara, piano a cajon dohromady musí vydat za celou kapelu. Jsem tam s dvěma kluky z kapely, Lubošem a Honzou. Přijde mi zábavné hledat jiné způsoby, jak ty věci hrát. Věc, která je v originále nářez, se v triu může stát baladou. Obě verze ale mají stejnou energii. Inspirace unplugged pochází z devadesátých let a od kapel jako Alice In Chains a Nirvana.

Letos hrajete na Rock for People. Když jsi tuto informaci sdílel na Facebooku, byl jsi nadšený. Vnímáš to jako nějaký vrchol nebo něco, o čem sis nemyslel, že nastane?

Myslel jsem si, že by to mohlo nastat, ale že to nastane necelý rok po tom, co jsme koncertně začali, je pro mě obrovská satisfakce a dar. Hrozně si vážím toho, že Rock for People do toho s námi jde. Mám ten festival strašně rád. Vím, že kdykoliv tam pojedu, najdu si tam něco svého a vždycky mě tam něco nového zaujme. Je to zvládnuté, vibe festivalu má mezinárodní úroveň. Když tam vejdeš, cítíš, že je to jiné. I z tohoto důvodu to považuji za obrovskou čest.

A co nějaké další festivaly, chystá se něco?

Zatím je to trochu ve hvězdách, festivalů bude víc, jedno hraní na dalším - velmi zajímavém - se možná rýsuje. Rád bych ale zmínil jinou věc, která se uskuteční velmi brzy. Hudební klub Futurum bude za čas končit, a protože náš zvukař Fred je i dvorním zvukařem Futura, rozhodli jsme se připravit pořádnou rozlučku. Takže 15. dubna se uskuteční akce "No Futurum!?", na kterou jsme pozvali ještě Acid Row a Hentai Corporation, kapely, které, myslím, souzní s naším stylem. Konkrétně Hentai jsou pro mě asi nejsrdcovější česká skupina. Takže bych chtěl tímto lidi pozvat, bude to neopakovatelný masakr.

Nedávno jsi vydal klip "Kdo se bojí, musí do lesa" a účinkují ti v něm oba vzácní hosté z alba: Michael Kocáb a Michal Pavlíček. Navíc ta písnička prostě nezapře výběrovský vibe...

Celá anabáze je zajímavá v tom, že od chvíle, co jsme tu věc dokončili, řekla si svým vibem o Michaela Kocába. I když ho znám už léta, zpíval jsem s ním v O2 areně a Foru Karlín s Pražským výběrem a při dalších příležitostech, dohnat Michaela na telefonu je těžké. Když se mi to pořád nedařilo, přemýšlel jsem, kdo jiný by to se mnou mohl zazpívat. Věděl jsem, že sloka bude recitace. Najednou mě napadlo, že ze známosti s Alainem Johannesem, producentem desky Stroy "Like It Or Not", kterou jsme celou napsali a nahráli u něj ve studiu, bych mohl oslovit legendárního Marka Lanegana, který s ním v tom samém studiu v L. A. natočil asi pět desek- Johannes byl jeho dvorním producentem až do smrti.

Zavolal jsem Alainovi a ptal se, jestli by Lanegana bavilo zpívat česky. Řekl, že z nabídek, které Mark dostává, ho už baví jen ty, které jsou něčím ujeté nebo zajímavé. Takže řekl "jasně" a začalo se to dít. Pustili jsme se do vymýšlení, já přepisoval foneticky český text do angličtiny a najednou mi Alain volal, že je na tom Mark zdravotně špatně a že to bude muset počkat. A pak přišla ta smutná zpráva, že už není mezi námi.

Takže jsem se po čase vrátil k Michaelovi, kterému jsem se konečně dovolal. Řekl, že to uděláme, ať mu to pošlu. Poslal jsem mu to, ale nedostával jsem odpověď. Věděl jsem, že chci do té věci kytarové sólo. Coby fanoušek Výběru jsem si řekl: "Nebude Michael Kocáb, zkusím Pavlíčka." A ono to klaplo. Michal mi poslal šestnáct verzí sóla, ze kterých jsem vybral dvě a slepil je. Poslal jsem to Kocábovi s tím, že máme sólo od Pavlíčka, a dostal jsem odpověď za dvě hodiny. A byli oba.

Už jsme to nakousli: v jaké fázi se nachází zmíněná druhá deska?

Nechci to zakřiknout, protože moje přirozená, megalomanská povaha je schopná v pravý moment zatáhnout za brzdu a říct, že to ještě není takové, jaké si to zaslouží být, a tím pádem to ven nedat. Ale mám už desku z devadesáti procent hotovou. Někteří lidé říkali, že první řadovka je relativně alternativní, ale prosakují tam nějaké kousky mainstreamu. Ti se mohou připravit na to, že alternativa ten mainstream docela silně rozdrtí. Ale na druhou stranu, když to poslouchají kluci z kapely nebo mí blízcí kamarádi, říkají, že jsou ty věci paradoxně refrénovější než ty první. Ale hlavní poselství vidím v tom, že je mi úplně jedno, o co se jedná, nebo nejedná a jestli to někdo dá, nebo nedá, protože lidé, pro které Pan Lynx tvoří, dostanou Pana Lynxe.

Velká očekávání vzbuzuje i vydání "Kdo se bojí, musí do lesa" na vinylu. Dojde na něj? Nedojde?

A já to tedy prozradím. Teď jde jenom o to, co bude první, a taky o to, jestli to tak opravdu dopadne, nebo nedopadne. Ale na 90 % můžu říct, že to překvapení, které už nějakou dobu naznačujeme, je, že chystáme opět dělat kampaň přes Startovač. Naším záměrem je vyrobit dvojvinyl první a druhé desky zároveň, kde se objeví všech osmnáct artworků ke každé písni ve velikosti, ve které byly kreslené, tedy 30x30 cm. Zároveň půjde kromě Spotify a těchto streamovacích služeb zatím o jediný způsob, jak hudbu fyzicky získat. To znamená, že zadaří-li se, bude 2LP k mání do Vánoc. Doplní tak první desku, kterou máme ještě v pár kusech ve speciální edici. Budeme moc rádi, když nás lidé podpoří, protože si myslím, že to bude pěkné i pro člověka, který nemá gramofon. Tohle bych vypíchnul. Dokonce i já si ho možná kvůli tomu koupím.

Takže vinylové mánii jsi nepodlehl?

Na vinylovou mánii nemám čas. Vzhledem k tomu, kolik starých her teď vychází v reedici na Nintendo Switch.

Vrátí se Stroy, nebo už to chápeš jako uzavřenou kapitolu?

Ne, to rozhodně není ve stavu, že bych to považoval za uzavřené a že by se to nikdy nemělo vrátit. Je to spíš tak, že Stroy se vrátí, až nastane ta pravá chvíle, aby se vrátili. A i kdyby nám bylo sedmdesát, věřím, že se to jednou stane. Minimálně na nějakém turné.

Nebo uděláme nějaké EP, protože s Milošem, se kterým jsme jádrem té kapely a vždycky jsme jím byli, jsme se bavili o tom, že jednoho dne bychom mohli něco ještě stvořit. Protože magie toho, kdy jsme spolu vlezli do zkušebny a měli půlku desky za dvě hodiny, byla prostě nepřekonatelná. Kdyby tam s námi někdo byl, nechápe, že to, co slyší, není nazkoušené. Protože v podstatě já začal hrát riff a od druhého taktu do něj on spustil bubny, které už pak rovnou v této podobě šly na desku. Já ten riff předtím v životě nehrál a on ty bubny taky ne. Prostě to z nás začalo lítat. Když to chce lítat, je třeba to pustit z klece. Stroy, nebo rysa.