Reedice jediného alba projektu Die el. Eleffant!? "Elephantology ?!" připomíná neprávem pozapomenutý devadesátkový klenot

Pojem superskupina může být na malé scéně, navíc dlouhá léta seškrcené režimem, poněkud ošidný. Definice praví, že ji tvoří muzikanti, kteří již dosáhli úspěchu s jinými projekty. V našich podmínkách, kde se každý zná s každým a všemožné hostování i zakládání dalších kapel je běžným jevem, naráží toto vymezení na jisté problémy. Právě v souvislosti s Die el. Eleffant!? se tento termín často používá, byť platí spíše v retrospektivním pohledu.

Čtyřčlennou sestavu Die el. Eleffant!? dohromady spojilo společné působení v českém nastudování muzikálu "Jesus Christ Superstar". Miroslav Chyška a Štěpán Smetáček byli v té době - v roce 1994 - vyhledávání, ale spíše námezdní mladí muzikanti: Chyška hrál u Daniela Landy, Michala Penka a J.A.R., Smetáček tvrdil muziku u Arakainu, Wanastowých Vjecý, Penka i u Anny K..

Stabilní kariéru měl nejstarší člen vznikající formace Milan Broum - už od pětasedmdesátého roku basoval v Olympicu. Sestavu uzavřel Jidáš, respektive Dan Bárta, tehdy budující svou kariéru v Alici. Do jeho nejslavnějších působení v J.A.R. či Illustratosphere zbývalo ještě několik let - konkrétně tři a devět.

Tohle setkání vyústilo v erupci jménem "Elephantology ?!", desku, která nemohla vzniknout jindy než v devadesátkách, době proslulé neomezenými možnostmi. Vydání předcházel singl, který nabídl tři skladby: dva originály - "Vosmák" a "Fame" s textem Oskara Petra - a skvělý cover "Život je jen náhoda", původně od Voskovce a Wericha.

"Elephantology ?!" v duchu elektrického, neonového slona na přebalu doslova jiskří. Desítka položek s celkovou stopáží necelých čtyřiceti minut přináší monumentální gejzír nezastavitelné energie, která plnými doušky pije z pramene dobového rockového crossoveru. Zároveň ale nabízí natolik nečekané momenty, jako je swingové finále "U.O.A.U." - divočiny, která posluchače doslova smete po takřka pavlíčkovském úvodu "Elephanthology I" -, ale i funkující ozvěny a vůbec neustálou hru s nápady, hudebními barvami a tvary.

Album vytváří neustálý tlak a energii, která se vlastně pořádně zklidní až ve velkolepém desetiminutovém finále "Elephanthology II." a cyklicky celý počin uzavře - tentokrát tedy v rozsáhlejší formě a navíc s textem. I znovu použitá úvodní pasáž singlu "Život je jen náhoda (Intro)" - přičemž je zkrácená pouze zde, na původním vydání najdeme píseň celou -, jen v jakési vnitřní tenzi čeká, aby se z houpavé jazzovky mohla překlenout do další nabroušené skladby.

Frenetická eklektičnost nahrávky nepřipouští příliš oddechu. Prakticky od začátku zařazuje dílo vysoký rychlostní stupeň a nekompromisně posluchače vleče za sebou a nedává mu prostor vystoupit. Na druhou stranu - proč by vlastně chtěl vystupovat?

"Elephantology ?!" baví svým nadhledem i nevypočitatelností. Navíc máme před sebou jeden z nejsilnějších pěveckých momentů Dana Bárty. Později měl už jen málo příležitostí k tomu být natolik vypjatý - až do roztrhání hlasivek - jako v "U.O.A.U." nebo "Chobotronic", také další kusy jako třeba "Lidi" ukazují, proč patří k vokální špičce.

Nejde ale o Bártovu sólovou exhibici, v době vydání rozhodně neplatil za plakátově nejsilnější jméno v sestavě, výchozí pozice - minimálně té mladší trojice - byla zhruba stejná. Deska odráží mocné společenské zaujetí, které se do ní hluboce vepsalo. Čtveřice vynikajících muzikantů má mezi sebou zdravou rivalitu, ale stejně tak obrovskou schopnost hrát týmově. A to albu nesmírně prospívá.

Die el. Eleffant!? odehráli pár koncertů a pak se muzikanti rozešli svou cestou. Příležitostně se v různých konstelacích potkávali, trojice Chyška - Bárta - Smetáček se podílela například na soundtracku k filmu "Snowboarďáci". Nahrávka "Elephantology ?!" vznikla jako důsledek prudkého tvůrčího zahoření. Vlastně se není čemu divit, že ten plamen zase podobně rychle vyhasnul. Navíc mám pocit, že by případné pokračování nahromaděnou energii jenom rozmělňovalo. Dobrého pomálu - tady to platí beze zbytku.