Nemusíte ani patřit mezi hudební fanoušky, kteří každý den hltají novou muziku, ale určitě jste se někdy setkali s tím, že se vám do hlavy zakousla nějaká písnička a nemohli jste se jí zbavit. Klidně se může jednat jen o fragment jejího textu či refrén, a pokud si ji přímo neprozpěvujete či nepobrukujete, alespoň vám neustále zní vzadu v hlavě. Večer jdete s tou melodií spát a ráno se s ní probudíte. A někdy otravuje i ve snu.

Takový mozkový červ dokáže být pěkný prevít. Nejenže po čase začne vadit vám, ale může otravovat i vaše okolí. A pak se ozve: "Mohl bys toho, prosím tě, nechat!?" Ale ono to prostě nejde! Skladba vás nechce opustit a její stále se opakující tóny se vám vysmívají klidně i hodiny.

Někde jsem četl, že pomáhá pustit si onen song, který si stále prozpěvujete, až do konce. Mozek si prý uvědomí, že je neplecha ukončena, a dá vám pokoj. Ok, zní to logicky, ale na mě to nefunguje. Spíše si připomenu text a červ se mi zavrtá ještě hlouběji.

Jak by vám potvrdila moje rodina, já si něco pobrukuju téměř vždy, hlavně u různých manuálních činností. Dokonce mám dvě písničky zavrtané v mozku tak hluboko, že jimi své blízké trápím už několik desetiletí. To si takhle v klidu čistíte zuby a manželka si jen povzdechne: "Zase 'Podvod'?" Případně: "Zase 'Medvídek'?" Ano, tyto legendární písně od Honzy Nedvěda, respektive Lucie, jsou mí dva nejstabilnější hudební červi. U nich to ovšem v žádném případě nekončí.

Nejenže mi stačí slyšet pouze kousek nějaké skladby a nechtěně v ní plynule pokračuju, ale stejně jako když Apple tvrdí, že na všechno je aplikace, u mě platí, že na každé slovo či situaci existuje písnička. Spouštěčem se může stát cokoli a někdy je docela zábava přemýšlet, proč si broukám zrovna konkrétní song.

Když v obchodě jedu s nákupním vozíkem okolo regálu s alkoholem a v hlavě mi zní "Víno" od Chinaski, je to jasný. Při placení v květinářství zase přijde na řadu "Fading Like a Flower" od Roxette. A když se ve zprávách zmíní o tom, že otevřeli nový úsek dálnice, těžko se ubránit "Life is a Highway" od Toma Cochrana.

Pak ovšem přijdou chvíle, kdy si zničehonic a bez jakéhokoli důvodu prozpěvuju třeba znělku z "Doctora Who", "Mademoiselle Giselle" od Václava Neckáře, "Holku modrookou" nebo jakoukoli jinou, úplně náhodnou melodii. Poté zákonitě přijde manželčina otráveným hlasem položená otázka: "A na to jsi jako přišel kde?"

Kéž bych to věděl!

Krásně to zobrazili filmaři z Pixaru v animáku "V hlavě", kde Emoce v mozku hlavní hrdince naschvál posílaly kuličku s libovolnou skladbou. Bezdůvodně. Jen tak. Asi to u mě funguje stejně.

A co vy, taky vám život někdy zpříjemňují, či naopak otravují, podobní hudební červi?