Loreen do Prahy dovezla nekonečné čekání na E/euforii

O Loreen, podobně jako o dalších severských popových zpěvačkách, píšeme na musicserveru rádi a často. Určitá část naší redakce je ostatně až nekriticky zbožňuje, čemuž se v případě třeba Sigrid nebo Dagny ani není proč podivovat. Jenže žádný člen této skupiny tentokrát report z Roxy nepíše. A tak se na koncert podíváme z trochu jiného úhlu.

Švédská umělkyně bezpochyby zaujala už svým prvním vítězstvím v Eurovision Song Contest v roce 2012 s výborným hitem "Euphoria", který se dodnes hraje i v českých rádiích. Jenže na svou nově nabytou slávou, na třeba rozdíl od takových Måneskin, trochu hřešila a místo toho, aby vypouštěla do světa další památné hity, ukázala pestrost svého repertoáru a jezdila na turné, natočila v roce 2017 jen nemastnou, neslanou desku "Ride" a věnovala se vystupování převážně v televizi. V poslední době vydala ještě pár samostatných singlů, nová kolekce ale zatím nikde.

Navíc je na nich poznat, že autorsky trochu tápe - jestliže se před téměř dvěma dekádami vedly debaty o tom, že kupříkladu Nickelback nebo Bon Jovi natáčejí pořád dokola jen jednu a tu samou písničku a měli by za to dostat v recenzích co proto, pro rodačku ze Stockholmu by mělo platit totéž. Ostatně i druhý největší hit "Tatoo", s nímž milovnice čokolády a slaného pendreku zvítězila v Eurovizi v roce 2023, je jen slabším odvarem z původního hitu.

Ve vyprodaném klubu se kapacita zase jednou vyšponovala na maximum, takže pokud jste stáli dole na ploše, jen stěží jste mohli vesele tancovat - drcali byste totiž do všech lidí namačkaných okolo vás. Na druhou stranu, ono těch důvodů k tanci paradoxně mnoho nezůstalo. Zpěvačku na místě doprovodili stejně jako před bezmála jedenácti lety při její české premiéře pouze bubeník s klávesákem. Ten zároveň obsluhoval i notebook s podkresy a řadu dalších krabiček, přičemž mezi nimi se nacházela hlavní hvězda s násadami na prsty připomínající Střihorukého Edwarda a oděná do extravagantního stříbrného oblečku, který po návštěvnících vrhal prasátka.

Celkem sedmdesát minut trvající koncert začal i skončil s vizuálním doprovodem v podobě pouze ryze bílých světel, jež v několika vzácných případech změnily barvu na lehce nažloutlou. Jinak jste ale koukali nonstop na bílou mlhu, v níž Loreen tančila jako pomyslná víla. Přesnější výraz by ale měl znít spíše protahovala se, protože její zpomalené a teatrální pohyby připomínaly spíše lekci jógy než tanec.

A to bylo v podstatě všechno. K publiku zpěvačka mluvila vzácně, dlouho jsme od ní nedostali víc než fráze typu: "Jak se máte, Praho?" nebo "Jste připraveni?" Přitom by mohla vyprávět třeba o původech písniček, navazovat bližší vztah s publikem, roztleskat ho... zkrátka udělat cokoliv, aby na pódiu nepůsobila jako mimozemšťan, ale jako někdo, ke komu si můžete (a chcete) vybudovat vztah.

Mohla dovézt alespoň konfety, barevné lasery, projekci, tanečníky a spoustu dalších propriet, nepřivezla ale vůbec nic. A tak řadě lidem nezbylo než se prostě jen mačkat v davu, utírat si pot z čela, vnímat poměrně strnulou atmosféru, kde se nad rámec pár pištících jedinců spíše jen mlčky sledovalo dění na pódiu, kde se jedenačtyřicetiletá umělkyně nekonečně protahuje.

A samozřejmě také zpívá. To by nemělo zapadnout. Na rozdíl od takové Charli XCX, která momentálně koncertuje s poměrně podobným konceptem (a větším množstvím stroboskopů), Loreen zpívá alespoň naživo. A to velice pěkně. Málem byste nepoznali rozdíl od studiových nahrávek, jak jí to jde. A to je potřeba pochválit.

Naživo také vzniká spousta doprovodné hudby, což šlo hodně slyšet právě ve slavném hitu "Euphoria", který když konečně v druhé půlce večera zazněl, ledy pookřály. Fajnšmekři mohli vnímat rozdíly oproti studiové verzi, ta koncertní nabídla o poznání klubovější zvuk a nepatrně pozměněné části písně. Především sborově a velice citlivě odzpívaný úvod patřil k vrcholům večera. A když skladba dozněla, konečně se osmělili jak jako živou vodou polité publikum, tak sama zpěvačka.

Problém spočívá v tom, že do té doby jsme zhruba dvě třetiny představení sledovali téměř statické obrazy s monotónním hudebním doprovodem, v němž se jedna píseň slévala v druhou, a i když jste měli naposloucháno, teprve na koncertě jste mohli naplno vnímat, jak podobné si všechny songy i díky koncertním úpravám jsou. Jak jim schází výraznější refrény, melodické háčky nebo zkrátka jen jakýkoliv vývoj.

Pár výjimek by se ale našlo - "Gravity" se rozjela do rytmického dunění moc pěkně a diváky poprvé rozvlnila, "Is It Love" nabídla až drum'n'bassové tempo a pozorní posluchači mohli přibližně v půli koncertu, připomínajícím občas trochu lepší DJ set, poznat i nenápadně vložený refrén "Another Brick In The Wall" od Pink Floyd.

Nejvíce se ale vydařil opravdu až úplný závěr. Když dohrála "Euphoria" a nastoupily další písně, na někdejší bronzové účastnici švédské verze SuperStar bylo znát určité uvolnění, stejně tak fanoušci na ni začali pokřikovat, jak ji zbožňují. A když pak na úplném konci v přídavku jedna fanynka zkolabovala, díky čemuž se koncert zastavil a interpretka se ujišťovala, že všechno dobře dopadne, teprve tehdy z ní začala vyzařovat lidskost a ukazovat se její, patrně velice příjemná, povaha.

Nemělo by zapadnout, že koncept bíle nasvíceného programu se všemi jeho klady a zápory není nějakým náhodným omylem. Zpěvačka a její tým měli jasnou vizi a chtěli, aby si fanoušci odnášeli z jejího aktuálního turné podobné pocity, jaké si odnášeli. Ostatně není tajemstvím, že se Loreen dlouhé roky věnovala práci spíše za kamerou než před ní, a tak má odkud čerpat nápady. Stejně tak je ale naše svaté právo napsat, že ten koncept, s nímž před publikum přišla, není moc dobrý.

To, co se v Roxy odehrávalo, mělo do velkolepého vystoupení plného tanečního popu daleko. Kdyby Švédka jezdila pořádně i festivaly (což sice dělá, ale málo, navíc se většinou jedná jen o severské země), akce jako Colours Of Ostrava, Sziget nebo Open'er festival by ji s tímto programem patrně umístily do slotu někdy v jednu hodinu ráno. Což není špatný čas - tehdy hrávají třeba Justice. Na headlinování v prime timeu to ale momentálně zdaleka není. A to je na dvounásobnou šampiónku v tak populární soutěži vážně málo.

P.S.: Jste-li fanoušky Eurovize, nemělo by vám uniknout, že v Praze se můžete těšit na koncerty dalších účastníků - kontroverzní nizozemský zpěvák Joost Klein u nás zazpívá 10. března, Verka Serduchka (and Band), která se v roce 2007 umístila na druhém místě, vystoupí o šest dní později. Oba účastníky můžete vidět ve Foru Karlín.