Tento rozhovor bude číst spousta lidí, kteří o vás bohužel nikdy neslyšeli (oba smutně přikyvují). Jak bys jim Chef'Special představil?

Joshua Nolet: Ok, tohle je na začátek velká otázka. Jsme spolu šestnáct let, je nás pět a zatím jsme neměli důvod měnit sestavu. Občas přidáme pro lepší koncerty i dva dodatečné hráče. Řekl bych, že jsme kapela velmi rozdílných osobností s různými vášněmi pro odlišné hudební žánry - čerpáme z popu, hip hopu, rocku, jazzu, v našich začátcích hodně i z reggae a dubu, jejichž vlivy v naší hudbě můžete pořád slyšet. Vždy se snažíme sami sebe překvapit tím, s jakou muzikou přijdeme a říkáme: "Hej, můžeme zkusit tohle?" A ten druhý na to: "Jasně, proč ne?" Chceme přinášet světlo, radost, naději v muzice, zároveň ale i přes to pozitivno chceme mluvit o temnotě. A především chceme lidi roztancovat. To milujeme. Když se dostaneme na stage - to je pro nás to nejdůležitější.

Wouter Heeren: To je náš ultimátní cíl.

Joshua: Chceme, aby lidé cítili, že se mohou odevzdat hudbě a zapomenout na svůj špatný den. Užít si to.

V Nizozemsku jste nejprve měli možnost fungovat jako tzv. house band v TV pořadu "De Wereld Draait Door", což vás proslavilo. Můžeš nám, divákům, kteří ho nikdy neviděli, přiblížit, co jste tam dělali, že jste se díky tomu stali známými?

Wouter: Šlo v podstatě o klasickou noční talkshow, která se konala každý poslední pátek v měsíci. Hosté tam mluvili třeba o své nové knížce nebo o různých společenských tématech. A vždycky na konci toho pořadu jsme měli za úkol zahrát píseň, která odrážela, o čem v tom díle v danou chvíli šlo. Museli jsme tak velice rychle přijít s písničkou na aktuální téma. Bylo to úžasné, ale zároveň velká výzva. Hodně nám to v kariéře pomohlo, protože v té době byla ta talkshow v Nizozemsku velice populární a lidi si zapamatovali naše jméno.

Joshua: Pro nás také bylo podstatné a zábavné, že jsme měli také možnost zahrát i náš vlastní song, třeba právě nový singl. Lidi na to koukali opravdu ve velkém, sledovanost pravidelně překračovala více než milion diváků. Už v té době jsme získali řadu našich vlastních, loajálních fanoušků, teprve díky téhle show jsme se ale v Nizozemsku stali - pro nedostatek lepšího výraziva - doopravdy slavní. Začali jsme pak vyprodávat větší a větší sály, takže to rozhodně mělo obrovský dopad na naši kariéru.

Do Prahy s sebou jako předskokany vezete Neon Dreams. Co nám o nich můžeš říct? Proč by se lidi měli přijít kouknout už na ně?

Joshua: Jsou to dva týpci z Kanady. Jejich zpěvák Frank má zároveň spojitost i s Jižní Afrikou, kde jsou Neon Dreams, podobně jako v Kanadě, poměrně velkou kapelou. Cítili jsme, že k naší muzice skvěle zapadají, jsou velice pozitivní.

Wouter: Přinášejí spoustu energie, jsou hodně muzikální a Frank je skvělý zpěvák.

Joshua: Určitě přijďte všichni včas, obohatí to váš zážitek!

Čím to, že z tak malé země, jako je Nizozemsko, se ve světě proslavilo takové obrovské množství kapel? Ať už je to v taneční hudbě Armin van Buuren, v metalu Within Temptation nebo v indie rocku Kensington nebo The Vices, s nimiž jsem mluvil před pár dny. Zdá se, že pořád je kde brát. U nás v Česku se mimo naši zem doopravdy neproslavil skoro nikdo. Jak to tedy u vás funguje z byznysového hlediska, že máte takové množství mezinárodně známých umělců?

Joshua: Je zajímavé, že to říkáš, protože mi to tak vůbec nepřijde. Možná se ale pletu. Samozřejmě, že máme spoustu mezinárodně známých DJů, jako je právě Armin, v tom můžu jen souhlasit, pokud jde ale o kapely, nemám ten pocit.

Wouter: Myslím, že je skvělé, že znáš ty kapely, které jsi zmínil. Je to pro ně určitě super vizitka a ukázka jejich dobré práce. Možná to má co dělat s uvědoměním, že Nizozemsko je malá země a hodně našich interpretů zpívá v angličtině. Možná v tom může být ten rozdíl, nevím, zda to platí i pro zpěváky v České republice, takže to je určitě důležité. Spousta kapel prostě fakt tvrdě maká, aby se jim to podařilo.

Joshua: Možná to má co dělat s naší kulturou, kdy si uvědomujeme, že jsme malá země, ale zároveň máme velkou klapačku, kterou se nebojíme použít. Je to trochu podobné jako s našimi fotbalisty. Na to, jak malá země jsme, máme spoustu velice dobrých a populárních fotbalistů. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale máme prostě v povaze, že chceme dobývat svět. To jsme si řekli i my, když jsme před lety tuhle kapelu zakládali. Nevím, jak moc to stále platí, po pravdě, dnes už se to trochu proměnilo v to, že chceme co nejvíce dělat hudbu, jaká nám sedí a osloví co možná nejvíce lidí. Ale s tou původní myšlenkou jsme prostě začínali a myslím, že řada kapel od nás to má dost podobné. Protože - proč ne?

Když už se bavíme o fotbale - loni v červenci jste vydali singl "Larger Than Life" s Arminem van Buurenem jako song pro nizozemský fotbalový tým. Oslovil on vás, nebo vy jeho? A jak na tu spolupráci vzpomínáte?

Joshua: Ani jedno. Přišla s tím nizozemská fotbalová federace KNDB. Oslovila nás s tím, jestli nechceme udělat song pro nizozemský fotbalový tým, my na to, že jsme tomu otevření, ale pak jsme zjistili, že s tím samým přišla i za Arminem, tak mu říkáme: "Srát na to, nebudeme přece soupeřit, pojďme se spojit a udělat jeden song společně!" Ostatně už delší dobu jsme se o možné spolupráci s ním v naší kapele bavili. Bylo to vážně cool. Měli jsme totiž možnost jet s fotbalisty i na jejich tréninkový camp a následně přišli za námi i do studia nazpívat nám vokály. Takže všechno to "ó-ó-ó-o", které v písničce slyšíš, jsou naši fotbaloví reprezentanti. Jsme fotbaloví fanoušci, takže to pro nás bylo jako splněný sen. Bylo mi zase devět a zažíval jsem star struck momenty.

Wouter: Bylo neskutečné mít všechny ty velké hvězdy ve studiu a zároveň jim u toho říkat, jak mají zpívat. Ale zvládli to parádně.

Rád bych se ještě zeptal na vaši zkušenost s festivalem Sziget. Jezdím tam posledních deset let a každoročně mě na místě fascinuje, že řada nizozemských hudebních fanoušků, ale i umělců se každý rok v srpnu přesunuje ve velkém do Maďarska. Mnohdy to tam dokonce vypadá, že je tam více Nizozemců než Maďarů. Vy jste tam hráli v roce 2017. Jak na to vzpomínáte? A čím vlastně Sziget oslovuje takové množství lidí právě z Nizozemska?

Joshua: Úplně ti rozumím, mám ten stejný pocit. Kolikrát se v tom velkém stanu, který je druhým největším pódiem v areálu, podíváš okolo sebe a vidíš jen samé Nizozemce. Ten důvod je, že v prvé řadě je náš národ naprosto závislý na letních festivalech. Kdosi mi to říkal a nejsem si stoprocentně jistý, že je to pravda, ale údajně jsme na to, jak malá jsme země, státem s největším počtem festivalů na světě. A taky milujeme Sziget jako takový.

Wouter: Druhá věc, která s tím souvisí, je skutečnost, že jedna ze scén Szigetu, má dokonce promotéra pocházejícího právě z Nizozemska. A ten přirozeně zve především naše umělce. A třetí faktor, který v tom hraje roli, je, že existuje speciální přímý vlak, který vozí stovky fanoušků z Nizozemska právě až do Maďarska. Z toho, co jsem slyšel, je to hotový párty vlak. A pak ti lidi vystoupí v Budapešti a jdou pařit ještě víc. (smích)

A k Szigetu - pro nás jde o jeden z nejvíc cool festivalů, na kterém jsme zatím hráli. Má obrovsky pozitivní vibe a ti lidi tam prostě přišli pařit. Cítíš vyloženě hned od začátku koncertu, že přesně pro to tam ti lidi přišli.

Joshua: Já osobně řadím náš poslední koncert na Szigetu mezi nejlepších pět koncertů, co jsme kdy odehráli.

Wouter: A jaké vedro tam panovalo! V tom stanu bylo tehdy nějakých 42 stupňů Celsia! Bylo to už skoro nebezpečné.

Joshua: Já bych ani neřekl nebezpečné, spíš se to dostalo na hranici možného. Každý se zpotil, tancoval... Vzpomínám, že před lety k nám do města přijel koncertovat můj oblíbený rapper, legendární KRS-One. A podle toho, co jsem slyšel, řekl majitelům toho klubu, aby vypnuli klimatizaci. Doslova požádal, aby tam všem bylo neskutečně horko. A pamatuju, o jak šílený zážitek se jednalo. Každý tancoval, bylo to sexy, skvělý vibe. A to samé se stalo tehdy na Szigetu, když jsme tam hráli.

Když už mluvíme o festivalech, musím se zeptat i na váš koncert na Colours Of Ostrava 2022, protože právě jejich pořadatelé vás nyní přivážejí i do Prahy. Jak na ten koncert vzpomínáte, pokud si ho ještě pamatujete?

Joshua: Myslím, že nás tam tehdy nikdo pořádně neznal, ale to nevadí. Pár lidí na nás dorazilo a říkali jsme si, že je musíme získat na naši stranu.

Wouter: Vždycky je zábavnou výzvou o něco takového usilovat. Když vidíš, že lidi neznají tvé písničky a jsi tak trochu underdog. A nakonec jsme je roztančili, takže jsme si to užili.

Sami jste v roce 2016 předskakovali Twenty One Pilots na jejich turné. Můžeš se s námi podělit o nějakou veselou historku? A co jste se od nich naučili?

Wouter: Především jsme se od nich naučili pořádnému přístupu k práci. Oni jsou fanaticky posedlí tím, co dělají, a makají tak tvrdě, že nad tím zůstává rozum stát. Každý den odehráli koncert, který trvá hodinu a půl, je hodně fyzicky náročný, dělají tam i trochu akrobacie, zpěvák Tyler skvěle zpívá a do toho ještě v mezičase při samotném turné stíhají psát nové písničky. Je neuvěřitelné sledovat takto talentované, tvrdě pracující lidi při práci.

Joshua: A taky trochu ponižující pro nás, když to vidíš z první ruky. Tehdy šlo o jedno z největších amerických turné toho roku, hrálo se v padesáti vyprodaných arénách po celých Spojených státech a každý večer prostě odvedli stoprocentní výkon.

Wouter: Viděl jsi na nich, že oni vůbec nezastavují, nemají koncert, který by vyžadoval menší úsilí než jindy. Taky vůbec nemají žádné volno.

Joshua: Taky jsme u toho zjistili, jak vášniví jsou jejich fanoušci. Protože u nás není úplně běžné, že by na tebe tví příznivci čekali ještě několik hodin před koncertem. A tady jsme přijížděli do města a už z tourbusu jsme viděli, že před arénou kempuje dlouhá řada fanoušků čekajících na večer. A kolikrát čekají třeba už i od předchozího večera. To jsou vážně oddaní příznivci. Rozhodně pro nás šlo o zážitek, který se podaří asi jen jednou za život. Považ sám - mohli jsme si zahrát dokonce v Madison Square Garden dvě noci za sebou! A jasně, uvědomujeme si, že ti lidé tam nepřišli primárně za námi, ale už jen to, že pro ně můžeš na takovém místě zahrát, je něco neuvěřitelného. Troufnu si říct, že jsme snad jako předkapela odvedli dobrou práci, protože jsme dokázali celou arénu rozeskákat. Vážně skvělá vzpomínka.

Ty ses, Joshuo, stejně jako váš kytarista Guido Joseph, nedávno stal rodičem. Jak se od té doby proměnil váš život? Je nyní vyjíždění na turné obtížnější než dříve?

Joshua (ukazuje prstem na klávesistu): Wouter taky, je to teprve pár měsíců.

Omlouvám se, to jsem ještě nezaznamenal...

Wouter: To je v pořádku, ani jsem to nikde moc nedával veřejně, tak nečekám, že by to kdokoliv mimo rodinu věděl.

Joshua: Změnilo se to v tom smyslu, že jsme začali na turné vtipkovat, že se konečně máme možnost pořádně vyspat. (smích) Třeba včera po koncertě jsem šel spát do tourbusu o půlnoci a vzbudil jsem se až v devět ráno, protože tam nebylo žádné dítě, které by mě budilo. A samozřejmě - mé děti mi chybí, vůbec mi ale nevadí, když mám teď trochu času i na spánek. Teď jsme teprve vyrazili na šňůru, momentálně jsme v Berlíně, ale za pár dní mi pochopitelně rodina začne chybět a budu je chtít zase vidět. Navíc je vtipné, jak se to nám všem pěkně sešlo - mně se narodilo dítě před pár měsíci, Wouterovi taky, dokonce i náš bubeník je už pár měsíců taky otcem, takže jsme všichni ve stejné fázi.

Když už mluvíme o dětech - v roce 2020 jste se spojili s organizací War Child jako její ambasadoři. Můžeš nám říct, co přesně děláte?

Joshua: War Child se zaměřuje na pomoc dětem, které se snaží vzpamatovat z traumatu, kterým prošly ve válce, kterou jejich země prochází nebo prošla. Spousta podobných organizací se zaměřuje na jídlo, přístřeší a další podstatné věci, War Child ale pracuje s mentálním zdravím. Takže i když už ty děti nejsou přímým účastníkem války a je to jejich minulost, pořád to mají v hlavě. I po mnoha letech. A s tím dělají ve War Child skvělou práci. Naší prací v tomto směru je šířit osvětu, podat lidem zprávu o tom, co dělají a zároveň jsme třeba pomáhali i těm dětem naučit se trochu nizozemsky. Taky jsme natočili i videoklip a zkrátka pracovali na tom, aby lidé přispěli na jejich chod. Náš klip k písni "Afraid Of The Dark" vznikl díky spolupráci s nimi a také se slavnou americkou baletkou Michaelou DePrince pocházejí původně ze Sierry Leony, která bohužel předčasně zemřela loni v září. Také ona patřila mezi ambasadory War Child.

Díky za přiblížení, to video vážně stojí za zhlédnutí. Pojďme k veselejšímu tématu. Celkem vás je v kapele pět a hrajete spolu už od roku 2008. Jaká pravidla vám pomáhají, abyste se nechtěli navzájem pozabíjet? A čelili jste za tu dobu někdy situaci, že jste chtěli nějakého člena vyměnit?

Joshua: To přímo ne. Ale samozřejmě, že když spolu funguješ tak dlouho jako my, musíš se naučit mluvit více o svých pocitech, což pro nás jako pro chlapy není tolik přirozené. Musíte si navzájem pokládat vážné otázky jako: "Co vlastně chceš? Je tohle to, co potřebuješ? Jak se doopravdy máš?" Museli jsme se naučit dělat tyto typy konverzací, protože pokud jen pracuješ a nebavíš se o tom, je to cesta do pekla. Myslím si, že právě kvůli tomuto se spousta kapel pak i rozpadne, protože se o takových věcech nebaví.

Wouter: Je to jako mít čtyři další bratry. Občas se hádáte, chcete se pozabíjet, ale na konci dne jste prostě bratři a máte se rádi. Ale zatím všechno funguje. (úsměv)

Byli jste už někdy dříve v Praze, třeba jako turisti, nebo to nyní bude vaše úplná premiéra?

Joshua: Já už jsem tam byl před několika lety, kdy jsem se zúčastnil nizozemské reality show "Wie is de Mol?" (český ekvivalent původně belgické show nemáme, přibližný překlad by mohl znít "Kdo je tady špión?", přičemž tato show sdílí určité prvky s nedávným hitem "Zrádci" běžícím na TV Prima, ten je však založen na nizozemském vzoru známém jako "De Verraders", nejedná se tedy o stejný pořad, pozn. aut.). Spočívá to v tom, že vyšlou deset lidí na určité místo, což v tomto případě byla Praha, a oni tam musí plnit nějaké úkoly, díky nimž se získávají peníze do banku pro vítěze. Jeden z nich je ale zrádce, jehož úkolem je skrytě sabotovat snahu ostatních. Mám na to město hezké vzpomínky, Praha je nádherná.

Wouter: Nikdy jsem v Praze nebyl, takže jsem zvědavý. Navíc tam máme den volna. Co bys nám doporučil?

Rozhodně si nekupujte trdelník prodávaný cizincům pod názvem Chimney cake. Je to turistická past.

Joshua: Díky, dobré vědět. Vy jíte hodně taková zahuštěná, míchaná jídla, že?

Určitě. Najdete tady spoustu restaurací, které dělají skvělý guláš s houskovými knedlíky, ostatně podobně jako třeba v Maďarsku. To tady jíme hodně.

Joshua: Miluju knedlíky. To si dám!