Když loni The Cooper Temple Clause vydali svůj debut "See This Through And Leave", dost mě dostali, ačkoliv/právě proto, že byli pro mně velkou neznámou. Návnada singlem "Did You Miss Me?" se ukázala jako velice vhodnou. Nebyli první, a určitě ne poslední, kdo nebyl hluchý k vývoji Radiohead a vůbec té inovativnější části britské kytarové scény. Není divu, když pocházejí z Readingu, kde mohli na festivalu nasát vše aktuální do jednoho mixu.

Mezi konstanty v hudbě patří "test druhé desky", a tak jsem byl hodně zvědavý, s čím přijdou The Cooper Temple Clause na následovníkovi skvělého debutu, protože jsem od nich očekával leccos, dokonce i zlepšení. V první chvíli, po jednom dvou posleších jsem byl trochu zklamaný, novinka mi přišla nějak nevýrazná, chyběla nějaká chytlavější skladba. Jako kdyby nekonkrétní obal naváděl... Postupně se však ukázalo, že by to byl typický případ krátkozrakosti (a neprofesionality) neumožnit své hlavě vstřebat kvalitu postupně. Tuhle desku, víc než první, oceníte víc a víc, čím víckrát ji slyšíte, objevíte vrstvy, které vám zůstaly zpočátku skryty.

Hudba a model se od debutu příliš nezměnily, většinou skladby začínají volněji, teprve postupně se přidávají hutnější kytary, aby většina skladeb skončila v docela hlasitých orgiích (případně se model uvolnění-přitlačení opakuje několikrát). Ale to neznamená, že i to "volněji" nemůže být dost slušná kytarová vypalovačka, jako třeba první singl "Promises, Promises". Asi nejlepší ukázkou je však "Talking To A Brick Wall", která v šesti minutách (i ostatní skladby se většinou pod pět minut nedostanou) dokazuje, že některé písně potřebují delší stopáž, aby maximálně zapůsobily. Smyčcový začátek, doplněný zvláštně upravenou tahací harmonikou (nebo to jsou hammondky?) a jen tleskaným rytmem po dvou minutách vybuchne do refrénu, instrumentálně podpořeného celou kapelou. Celé se to s různými variacemi opakuje ještě jednou, aby zakončili melodicky jiným, dalším refrénem. Následující "Into My Arms" je první čtyři minuty obdobně klidná (ale ne tak temná) jako její jmenovkyně od Nicka Cavea, aby se předposlední minutu chystala na instrumentální, skoro až industriálovou minutovou vypalovačku. Jako balzám po ní působí úvod "Blind Pilots", ale i zde se v refrénu přiostří, chtěl jsem ji doporučit jako singl, abych na stránkách kapely zjistil, že vyjde jako druhý singl 10. listopadu. Nebudu pitvat zbývající skladby, všechny jsou kvalitou vyrovnané, snad jen krátká "In Your Prime" poněkud zapadá, působí hlavně jako můstek k desetiminutové katarzní "Written Apology", která po (zase) klidném začátku při piánu zapůsobí intenzivním refrénem, aby v posledních čtyřech minutách přešla do elektronického experimentu podloženého umělým techno rytmem.

Na debutu jsem chválil zapojení elektroniky do služeb celku, pro novinku lze toto jen zopakovat, samply jsou použity organicky, doplňují kytary (a piáno či smyčce) skvěle, někdy vystupují více ("New Toys", závěr "Into My Arms", "A.I.M.", "Music Box"), jindy si je uvědomíte až po pečlivém poslechu (již zmíněná "Talking To A Brick Wall" či zbývající). Chytlavosti, i když postupné, většiny skladeb pomáhá kromě melodií také houpavě triphopový rytmus. Oproti debutu se hlavní zpěvák Ben Gautrey (kromě něj se na vokálech významněji podílejí další tři spoluhráči!, zbývající dva mají doprovodné) více mírní ve vysokých polohách, což je jen dobře, není a nemusí být York. Přesto má dar zvláštní přesvědčivosti, který by mohl připomenout Placebo. Ostatně muzika The Cooper Temple Clause je celá zvláštně drsně melancholická až smutná, a to i v rychlejších kouscích. K pocitu určité neuchopitelnosti přispívají texty, nejde o jednoduché kousky, ostatně název (a obal) desky mluví za vše (lépe řečeno neřekne nic).

Ti, které opravdu zajímá, co měl znamenat titulek recenze, už po jejím přečtení asi vědí. Loni jsem sloganem "rádiovější než hlava" narážel na určitou podobnost debutu s Radiohead, ale ocenil větší přístupnost než materiál slavnějších kolegů (i když poslední deskou se pochlapili). Novinkou The Cooper Temple Clause dokázali, že se stejnými ingrediencemi lze v trochu jiném provedení zaujmout znovu. Srovnání s jinými není nutné, protože jsou sví, a i když na novince trvá delší dobu ocenit detaily, o to déle pak vydrží radost z desky. Laťku zmiňovanou minule tedy nezvýšili, ale stejnou zdolali znovu.