Učíš, hraješ ve dvou kapelách, pořádáš koncerty, máš podcast Dva kverulanti... Jak to všechno stíháš?

Blbě, samozřejmě (smích). Ale říkám si, že čím víc toho děláš, tím víc toho stihneš. Konfucius říkal, že když budeš dělat, co miluješ, nemusíš pracovat ani den v roce. Mě vlastně cokoliv dělám, dost naplňuje, takže je to dobré v tom, že mi nepřijde, že bych dělal něco zbytečného.

Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip oslaví v roce 2025 deset let. Jak vznikli?

Hrál jsem tenkrát v jedné garážové skupině The A-Bomb a chtěl jsem udělat něco jiného, vrátit se k psychedelii. Původně jsem zamýšlel spíš volnější kolektiv, kde by se občas jamovalo, něco vydalo, občas někde hrálo. Ale nakonec jsme se s muzikanty natolik skvěle sešli jak lidsky, tak hudebně, že z toho vznikla regulérní kapela.

Nahráváte většinou koncepční desky. Do jaké míry přicházíš do studia s hotovou představou?

Ve valné většině jde o týmovou práci. Občas někdo přijde s nápadem, který potom společně rozpracováváme. Nikdy jsem nechtěl dělat to, že někdo přijde do kapely s hotovou partiturou a nutí ostatní hrát přesně to, co chce. Třeba první vinyl "Feathers Of Oblivion" vznikl z mého nápadu udělat čtyři roční období. Točili jsme to venku ve sněhu, nebo v horku, což bylo docela drsné. Nebo deska "Temple of Serenity" - ta je o mojí babičce, která umírala ochrnutá. Viděl jsem zdravý rozum a mozek v umírajícím těle. Potřeboval jsem to nějak zpracovat a kluci do toho se mnou šli.

Váš největší stylový odklon přišel s akustickou nahrávkou "Selenopolis".

Už dlouho jsme chtěli natočit akustickou desku, všichni jsme velcí fanoušci skupiny Comus. Příhodná doba přišla během covidu, kdy se nesmělo hrát. Seděli jsme u mě na zahradě s akustickými kytarami a psali písničky. Objevila se tam i pocta Comus - hrdina přichází do opuštěného chrámu zasvěceného bohu Comusovi. Album nemělo takový úspěch, protože fanoušci čekali něco jiného, a navíc se s ním nemohlo vyjet. Největší vystoupení byl akustický koncert na Petříně pro asi sto lidí. Přišlo mi to magické - žádné aparáty, jen louče. Něco takového bychom chtěli určitě zopakovat.

Považujete to za svůj důležitý krok? Co jste si z akustické etapy odnesli?

Určitě. Jak říká náš basák - naučili jsme se sami sebe poslouchat. Najednou tam nemáte tu stěnu aparátů, efektů a bicích, slyšíte každou chybu. Seděli jsme hodiny a hodiny, drilovali aranže a začali jsme na sebe daleko víc reagovat. A když pak vezmete elektrickou kytaru, ta zkušenost tam zůstává.

Aktuální řadovka "Soul Retrieval" se vrací zpět k elektrickému zvuku. Mám pocit, že se docela obracíte ke zvuku svých úplných začátků...

V kapele už jsme jen dva z původní sestavy - já a kytarista Janko. Každý nový člen do toho vnáší to svoje. Když přicházel Hlava na basu, říkal: "to nezahraju jako Eliot." A já na to: "to po tobě ani nechci, chci abys do těch písniček dal to svoje." Stejně to probíhalo s novými členy Tomášem a Vojtou. Na koncertech hrajeme i starší písničky, ale v novém hávu - Tomáš bubnuje víc syrově a Vojta do toho přidává piano. Takže se vracíme v rámci živého setu, ale nová deska není cíleně návratem k původnímu zvuku. Zní tak, jak to chápeme teď my dohromady.

Příchod piana vnímám jako docela výrazný prvek. Jak k němu došlo?

S Vojtou jsme už spolupracovali dřív, hrál s námi na několika koncertech. Kdyby byl v kapele od začátku, dávalo by to stejný smysl - jsme skvělí kamarádi a sedli jsme si hudebně. Dal jsem mu volnou ruku. Já si představoval něco víc sedmdesátkového, nějaké zvuky inspirované syntezátory nebo varhanami, co používají třeba Uncle Acid and the Dead Beats. Ale on přišel s tím, že chce hrát jeden klavírní rejstřík, a nahrával to normálně na pianino u Amáka. A začalo to dávat strašný smysl.

Vaším charakteristickým prvkem se staly masky. Nelitovali jste někdy tohoto rozhodnutí?

Vždycky (smích). Ale když jsme hráli poprvé v Londýně, potkali jsme Steva Alleyho z Austrálie a ten říkal: "Ta hudba už mluví sama o sobě, nemusíte se schovávat za masky." Zvažovali jsme to, ale pak jsme si řekli, že když už jsme se do toho dali, vytrváme. Maska má rituální funkci, jde o určité odlidštění. Bavil jsem se s klukama a říkali, že se jim s maskou lépe hraje - je tam bariéra, menší nervozita. Masky nám dělá umělkyně Simona Krausová, už naštěstí nejsou ty hrozné gumové jako na začátku, ale kožené.

Pojďme k projektu Budeč. Jak vzniklo to neobvyklé spojení dungeon synthu se středověkou hudbou?

To vzniklo u mě doma nad ránem někdy za covidu v roce 2020, když jsme seděli s Dódem z Vyšehradu. Říkal: "Musíš založit kapelu, abychom mohli hrát jako Vyšehrad a Budeč spolu." Pak přišel lockdown, měl jsem deprese a po pár dnech jsem si řekl, že to zkusím. Od začátku jsem to chtěl mít historizující a lokální, protože od Budče bydlím dva kilometry. První deska "DCCCXCV" je vlastně vánoční mše. S příchodem Zuzky Gulové, hráčky na historické nástroje, která se středověkou hudbou zabývá profesně, se ten středověký element ještě prohloubil.

Kam projekt směřuje?

Chtěl bych, abychom hráli na místech jako Točník nebo Žebrák. Zároveň se z toho stává edukativní projekt - nedávno jsme dělali představení pro děti ze základní školy, kde jsme jim ukazovali historické nástroje a vyprávěli o středověké hudbě. Takže možná spíš než na hradech budeme hrát po knihovnách.

Jak si vlastně stojí česká dungeonsynthová scéna?

Jsme tak v období zrodu. Vznikají další projekty, scéna se rozrůstá. Třeba teď začal hrát projekt Hnilomorna, který je skvělý. Po těch dvou třech letech, co se o to staráme pořádáním akcí, mě těší vidět rostoucí zájem muzikantů i posluchačů. Pořád se nedá mluvit o obrovské scéně, ale všichni se známe a je to takové pěkné.

A co česká psychedelická scéna?

Ta už není, co bývala. Ta psychedelicko-garážová scéna z doby před deseti lety už je pryč. Samozřejmě v tom hraje roli i to, že ti lidé stárnou, zakládají rodiny. Ale pořád tu máme zajímavé projekty. Musím vyzdvihnout iniciativu Těžká psychedelika, za kterou stojí Řezník, ovšem ne Marty, ale Dave. Tahá sem kapely a kdokoliv chce hrát psychedelickou, stonerovou nebo doomovou muziku, ozývá se jemu. Scéna tu nějaká je, ne sice populární, ale funguje docela dobře.