Některé hudební legendy se zuby nehty drží své pozice a mnohdy prodlužují svou existenci i bez původních členů nebo s pouhými torzy originální sestavy. Nostalgie diváků je však žene dál. Pak existují kapely, které těží z odkazu slavných předchůdců, složené z bývalých členů, de facto revivaly sebe samých. Jména záměrně neuvádím, čtenář si jistě příklady vybaví.

Třetí kategorii tvoří revivaly, které interpretují tvorbu slavných seskupení. Navzdory nulovému autorskému vkladu dává u interpretů, kteří již nejsou aktivní či mezi živými, taková připomínka jejich díla smysl. Upřímně, takovýchto zdařilých projektů mnoho nenajdeme.

Interpretovat cizí tvorbu je ošemetné. Muzikanti se tak vystavují do role masochistů a figurek na odstřel. Každé sólo, intonace, zvuk a celkové vyznění se ocitá pod drobnohledem diváků, kteří mnohdy za nemalé peníze očekávají kvalitní zážitek. Každá chyba, mnohdy i drobná, se tak stává fatální a mnohdy jakýmsi trestem smrti.

Neplatí to snad jen pro české zábavové revivaly, kde se po pár pivech leccos odpustí. Ironií je, že mnozí původní interpreti, a to i čeští, stále aktivně vystupují. Nicméně, nedělní koncert projektu Music on The Wall v Kongresovém centru se dá považovat za trochu jiný případ.

Promo akce slibovalo vizuální efekty, skvělý zvuk, světla a účast členů doprovodných kapel Rogera Waterse a Davida Gilmoura. Představy o zapojení hvězd formátu Jona Carina, Davea Kilminstera či Snowyho Whitea se ukázaly spíše jako zbožné přání. Realita byla střízlivější.

Slušně zaplněné spodní patro Kongresového centra po dlouhé době zažilo plné využití obrovského pódia. Rozestavění pro tři kytaristy, baskytaristu, klávesistu, bubeníka, frontmana a tři vokalistky dávalo tušit, že se jedná o ambiciózní projekt. Dominantou scény bylo kruhové plátno a další rozměrné čtyři projekční panely.

Po několika divadelních ohlášeních začalo představení "The Wall". Na plátně se objevily kaleidoskopické obrazce, útržky filmů a zvukové ruchy, které provázejí nahrávku, úvodní slovo konferenciéra znělo z kruhového plátna a doprovodila ho píseň zpěvačky Very Lynn.

Úvod a celkový koncept věrně kopíroval koncertní záznam "Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980–81", který pro mnohé představuje Pink Floyd v jejich nejlepší koncertní formě a tak trochu stírá rozdíl mezi sterilním zvukem nahrávky, byť s úžasnými prostorovými efekty, a živočišnou živou podobou, která více připomíná samotný naturel uskupení. Snad tento klenot vyjde brzy i na vinylu.

Není nutné rozebírat skladbu po skladbě, zaměřím se na detaily a srovnání s originálem.

Vizuální stránka a zvuk v Kongresovém centru lze označit za vynikající. Zvuk nebyl sice kvadrofonní, ale prostor a detaily jednotlivých nástrojů zůstaly perfektně čitelné. Přesně to, na čem si Pink Floyd a poté Waters s Gilmourem vždy zakládali. Absence fyzické zdi nepůsobila nijak rušivě, 3D projekce ji plně nahradila, stejně tak i nafukovací loutky.

Čistý a dostatečný silný zvuk se opravdu povedl. Zpočátku ale působila kapela poněkud rozpačitě. Polovina hudebníků vypadala spíše jako fotbalisté hrající za svůj klub než jako rockové hvězdy, druhá polovina naopak evokovala zkušené harcovníky.

Nakonec se ukázalo, že jediným přítomným členem Rogerovy kapely byl Jay Stapley, který se objevil až ve skladbě "Mother". Jeho přínos ovšem můžeme považovat za znatelný. Skupinu doprovázel až téměř do konce samotné rockové opery. Jednotliví členové se ve zpěvu Watersových i Gilmourových partů střídali s velkou přesvědčivostí. Drobné nepřesnosti v textech a místy podezřelá přílišná čistota vícehlasů se daly odpustit.

"The Wall" v uvozovkách nepatří mezi hudebně nijak složitá díla, jakými jsou například nahrávky od Yes, King Crimson či Genesis, ale skrývá jistá úskalí. I přes občasné záseky playbacku představující přírodní zvuky a následné ticho zvládla sestava vše s bravurou. Gilmourova kytarová sóla a zejména pěvecké Watersovy expresivní pasáže se dočkaly výtečné interpretace. I přes počáteční rozpaky jsem nakonec hlavní postavě uvěřil.

Asi se ptáte na kytarové sólo v "Comfortably Numb". Ptal bych se stejně. Začal veterán Jay Stapley, jehož brzký nástup (neudržel vazbou nabíhající tón) lehce zmátl kapelu, ale následně odehrál sólo skvěle. O druhou část se podělili další dva kytaristé, což znamenalo opravu silný moment. Jejich střídaní bylo dechberoucí a nikoliv odlehčující z náročnosti a celkového vyznění.

Animacím v celkovém pojetí Zdi se dostalo mírných úprav zřejmě kvůli autorským právům. Jak je to ovšem s Watersem vyřešeno po hudební stránce, zvláště když se s původními členy PF soudil o to, zda mohou celé dílo prezentovat, nevím. Nicmeně "The Trial" dozněl se svou teatrálností a následovalo digitální stržení cihlové zdi.

Standing ovation pro revivalovou partu? Možná se to zdá přehnané, ale projekt pojal Zeď s citem pro jeho původní poselství tak, jak byl v roce 1979 původně zamýšlen. Tedy čistě antiválečně, anitibigbrotherovsky a antifašisticky s pohledem na linii osamění, odcizení jedince a jeho uzavření před světem. Z dnešního pohledu na válečné konflikty možná nepochopitelně pacifisticky s filosofickým přesahem, že každá zbraň, včetně tanku, rakety a dalších, je vyrobena pro zabíjení.

A co je na světě zbytečnějšího než války vyvolávat, válčit, sledovat/počítat mrtvé mladých mužů ve válce? Však si vzpomeňte na text písně "The Fletcher Memorial Home" z alba "The FInal Cut".

Viděl jsem "The Wall" několikrát. Od Rogera Watese dvakrát, po jednom zážitku od The Australian Pink Floyd a Filipa Benešovského, který se postaral o velmi zdařilé provedení. Přes počáteční rozpaky na mě tento večer zapůsobil velmi pozitivně. Nebudu srovnávat s originálem a dalšími koncerty, ale autenticita a sdělení pro mne zůstaly zachovány asi nejvíce a zapůsobily na mě. I bez té další cihly do zdi. I přes mé počáteční pochybnosti se akce vydařila a potlesk vestoje byl na místě.