Pamatujete si nezaměnitelný hlas Kryštofa Michala ze Support Lesbiens? Ten již dlouhou dobu uslyšíte jedině pod hlavičkou kapely Portless, která v závěru loňského roku vydala třetí řadovku "Recharged". Opět jinou, zase zábavnou, ale i přemýšlivou - a zabalenou do pěkně štiplavého kabátku.
Supporti pro mě zůstávají jenom jedni, a to
Portless. Tahanice ohledně původního názvu se vlečou už třináct let. Frontman
Kryštof Michal má nutkání stále zdůrazňovat, na čí straně je právo, ale jeho skupina to přitom nepotřebuje. Vždy ctím, co dělá kapelu kapelou - jde o její zvuk, obsah a styl zpěvu. Tyto atributy jí prorůstají nikdo jí je neodpáře. Ale chápu, že pod stále ještě ne tak známou značkou se povědomí u širší veřejnosti buduje hůře.
Ač zpěvák vloni oslavil padesátku, domácí papuče k poslechu nechystejte - spíš neposlušné tenisky. Tato půlhodinka
(ok, mohlo toho být více, co si budeme...) vás zvedne ze židle. Půlka materiálu je ostřejší, skoro jako chilli v omáčce, zbylá část by mohla opepřit rádiový éter. Provokuje, dráždí, nesladí jako cukrkandl.
Na
albu "Recharged" najdeme sedm songů. U všech dosud vydaných studiovek skupina trefně zvolila začátek, který nakopne a namotivuje k poslechu. Hned první položkou "Little Bad Trip" nás muzikanti vezmou na jeden nepovedený výlet s pomocí zakázaných látek. Jde o takovou nostalgickou vzpomínku - nebo že by šlo jen o pouhou iluzi? To posuďte sami. Baví mě digitální hraní s hlasem prohnaným přes mašinky.
Druhá
"FreeFredom" plní úlohu aktuálního singlu. Popisuje hranice svobody každého z nás, vnímání sebe sama v kontextu s ostatními. Sdělení nese hned několik rovin, záleží, jak k němu přistoupíte, jestli politicky (války), nebo interně třeba tím, že vám v metru naruší osobní prostor náhodný spolucestující.
Zde krom osvědčeného Henryho, se kterým Portless léta spolupracují, hostují Aneta Hollandrová (za svobodna Galisová), kterou si mnozí budou pamatovat z
Prague Conspiracy, nyní koncertuje s The Soul Uncles.
Koule tomu dává Dan Kurz z
Atari Terror (ex-Kurtizány z 25. avenue). Taková
štěkací, úderná záležitost. Ideální výběr a kombinace hlasů jí přidává na razanci.
Co se Henryho týče, na této nahrávce si od spolupráce s ním dávají hudebníci spíše pohov. Byla to zajímavá, neokoukaná vsuvka
(vlastně okoukaná tak trochu po vzoru Linkin Park a Jay-Zho, jen s desetiletým odstupem) v éře desky
"Back", ale časem se tento formát vyčerpá. Proto jsem ráda, že se od něj odtrhli, jsou to přeci jen Portless, kteří předtím fungovali i bez tohoto kolegy a nemusejí na něm stavět repertoár. Ale nebojte, na koncertě o něj nepřijdete, tam tomu dává správný hecovací švih.
"Stupid Era" rýpe do společnosti, hlásá, že jsme se stali otroky špatných vůdců. Lidi se za něčím slepě ženou, přijímají názory jiných, které moc hrotí - například diskuze a o tom, že vlastně nechceme vést konverzaci, protože si myslíme, že pravda přece stojí na naší straně.
Formace jde také s trendy, a proto se nebojí v "Time 4A Miracle" použít dívčí hlas vytvořený AI technologií. Vztahová věc zpracovává téma čekání na zázrak, který možná nepřijde, když nějakou aktivitu sami nevyvinete.
Kolem vztahů se motá i "Through My Door", který po dvou pomalejších kouscích přináší vzpruhu. Song je prezentován ve formě vzkazu na záznamník.
Vztahy se zabývá i závěrečná položka se všeříkajícím názvem "We All Need Sex"
(ještě aby ne, však je to jedna z nejhezčích činností na světě), která kritizuje MeToo a nové zákony, kdy žena musí styk předem odsouhlasit. Písnička se ptá, kam ten svět spěje - vždyť takto vymřeme po meči. Nebo snad po přeslici?
V melancholicky rezignované "It Take Two" se skrývá narážka na bývalého parťáka z kapely, protože k diskuzi jsou vždy potřeba dva. Ale klidně to můžeme převzít i do obecné vztahové roviny. Možná slova jako
komunikace, konverzace, diskuze představují skryté nitky a pojítka mezi jednotlivými songy. Bráno z různých úhlů pohledu. V dnešní době se můžou názory druhých zdát tak trochu opomíjené.
Opomíjený mi přijde i vizuál. Asi bych volila jiný. Zdá se mi lehce mimo, stejně jako ten kosmonaut ve skafandru v džungli. Na druhou stranu je to pestré - jako deska sama. Každý si si tady najde něco, třeba místo hlavy rybičku v akvárku.
Ač si toho na první dobrou možná nevšimnete, obzvláště pokud album posloucháte přes streamovací služby, názvy skladeb se píší dohromady, jen mají barevně odlišená slova, takže neztrácejí na čitelnosti. Zajímavá myšlenka. Pro mě stejně hraje prim energie, muzika, kytarové riffy a typický hlas frontmana, které k
Portless neodmyslitelně patří.