Kryštofe, platíte za velkého sportovce. Vloni jste s kapelou skončili druzí v nohejbalovém turnaji Festonda. Jste soutěživý typ?

Jsem, ale už mě to opouští. V padesáti už člověk nemá vnitřní touhy stát se mistrem světa ve všem, reálně zhodnotí své možnosti a čas, který mu zbývá.

I když bylo teplo, hrál jste v kulíšku. Jde o imageovku?

Je pravda, že kulich se poslední roky stal součástí mojí image. Není to prvoplánový. Mám rád něco na hlavě. Když večer usínám, hodím si na hlavu polštář. Když jsem byl malý, moje babička měla takový vysoký péřový duchny, jak se musely větrat venku. Zábava našeho dětství byla naházet všechny peřiny na sebe a skákat do nich šipky. Do dneška mi to chybí. Těžko usnu, když se ničím nepřikryji. V Chorvatsku na dovolené mají jen prostěradla a z toho jsem nešťastný. To si nejde natvarovat. Mít přikrytou hlavu považuji za přirozený pocit, který mě baví. Často v kulichu spím. Praktický důvod je, že jsem začal při zpívání používat in-eary, mám v obou uších sluchátka. Pokud nemáte vychytaný systém či speciální odlitky, je kulich ideální řešení, aby nevypadly. I v létě jsem schopen regulovat teplotu těla, a to i s čepicí na hlavě.

S image souvisí také oslava třiceti let na scéně, kdy přišel na pódium při koncertě barber a oholil vás přímo před fanoušky. Navíc jste si sundal kulicha a pod ním odkryl obarvený pruh, který jste míval před dvaceti lety, kdy jste byli mediálně nejvíc vidět.

Jednalo se o hezkou vzpomínku. Bylo to účelový a dopadlo to dobře. Lidé mi říkali, že takto rychlou změnu image na pódiu ještě neviděli. Trvalo to 45 vteřin. Bylo to vymyšlený tak, že sundám vousy, pak i tričko a bude to vypadat jako kdysi. Jak to bylo rychlý, koncert se tím nezbrzdil.

S Portless vás znovu nastartoval covid. Předtím vás to už nebavilo, nebo jste si potřebovali odpočinout a dostat nový impuls?

Zažíváme už dvanáct let složitý období. Není to jen rozpad Support Lesbiens a to, že Hynek si značku ukradnul. Teď nás víc trápí, že nedodržel jasnou dohodu. Já se ještě dva roky snažil kapelu zachraňovat a v případě neúspěchu a po případném rozchodu měla značka SL přestat existovat. To je to, co porušil a nadále porušuje, čímž nám komplikoval situaci při vzniku Portless a vlastně dodnes to působí zmatek.

Už dvanáct let zažíváme dost unikátní stav. HRAJEME pod titulem PORTLESS (supPORT LESbienS), jsme neoddiskutovatelně ti původní Support Lesbiens (mínus druhá kytara, mínus název), ale zároveň zde paralelně existuje hudební těleso jménem Support Lesbiens, které s původní kapelou nemá nic společného, kromě Hynka. Tohle se popisuje fakt blbě.

A byl to boj a asi možná i stále je. Narychlo jsme tehdy po rozchodu s Hynkem v roce 2013 vydali první desku "New Ride", která se povedla, ale bylo jasné, že se jako Portless budeme muset najít trochu jinde. Hledali jsme a pak se nám v roce 2017 povedlo vydat s Henrym D album "Back". Tam už jsme věděli, že jsme na správné cestě. Ale nějak jsme neměli zpětnou vazbu od fanoušků. Asi jsme hledali příliš dlouho. To nám, bohužel, v důsledku spíš přineslo trochu frustrace. Takovýto... když se vám něco podaří, ale nemá to očekávaný efekt.

Vždy jsme si říkali, že jakýkoliv úspěch začíná dobrou hudbou, a byli jsme přesvědčení, že to se povedlo, jenže jsme to neuměli prodat. A možná stále neumíme. Každopádně do toho přišel covid a všechno se nějak přirozeně zastavilo. Přestali jsme o tom přemýšlet. Čas pomohl, přišla úleva a po covidu jsme začali hrát s pocitem obrovské chuti. Podařilo se album "Back" zakomponovat do živého repertoáru a poslední dva roky nám živé hraní přináší takovou radost, že nás to heclo až k práci na novém albu "Recharged".

Přijde mi komické, že i Supporti vydali na podzim desku.

Nevěděli jsme to, ale zaznamenali jsme to. Chvilku před námi a po šesti letech. Avizovali to přes post, kde psali, že se do kapely vrací významný zpěvák a autor mnoha původních hitů. Bylo to napsaný tak, že spousta lidí mohla nabýt pocitu, že se vracím já. Veřejnost v tom má bordel. Jsem rád za každého člověka, co si v tom pořádek udělá.

Když jsme dělali rozhovor před téměř pěti lety, mluvili jsme o tom, že by vaše další studiovka měla opět vzniknout ve spolupráci s Henrym D, ale že by měla být odlehčená, divočejší, legračnější, možná v češtině a víc rock'n'rollová. Pracovní název zněl "We still Support Lesbiens". Henryho tam ale není moc slyšet. Komu patří hlasy?

Ptáš-li se na druhou píseň "FreeFreedom", ke které jsme právě natočili první videoklip, pak tam byl Reného záměr pospojovat vícero zpěváků. Pracovně jsme jí od začátku říkali společná. A já mám pocit, že se to povedlo opravdu pěkně. Kromě mě a Reného jsme ke zpěvu přizvali samozřejmě Henryho D, Anetu Hollandr a Dana Kurze.

Obecně vzato, u nás se dopředu těžko říká, co stvoříme. Děje se nám to pod rukama a jediným měřítkem je, jestli se nám to líbí a baví nás to. Určitě se dá o albu "Recharged" říct, že to jsou Portless: tvrdý, ale zpěvnější a melodičtějsí. Humor spíš černej. A touha nemoralizovat se nám opět daří jen do určité míry. Máme z desky velkou radost a vypadá to, že i naživo to bude mazec.

"Recharged" v překladu znamená dobytí.

Tady se jedná o znovunabití energií. Budu se opakovat, ale opravdu to všechno souvisí s energií, kterou nám fanoušci předali na koncertech svou podporou. Co se týká vizuálu, nejradši bych byl, kdyby si v tom každý našel to své. Co tam vidím já? Miluju přírodu a rád bych ji dětem přenechal v co nejpůvodnějším a nejlepším stavu. Ale každý dobrý záměr má svá úskalí. Ten těžkej skafandr tam asi úplně nepatří, že. Jako by nám unikala správná míra. Nebo už jsme zapomněli, že správně je spíše přiměřeně? A ve skafandru bych čekal myslící bytost, ne akvarijní rybičku... Současná doba je zvláštní, všichni mluví a chtějí být slyšet, ale málokdo poslouchá. Jak se pak chceme na čemkoliv dohodnout?

Před pěti lety jste se stal součástí billboardové kampaně - "Stydím se za svého premiéra". Ale pak to nějak vyšumělo.

Šlo o jednorázovou akci od party lidí, která se chtěla vymezit a chtěla říct svůj občanský názor viditelně. Byl jsem osloven - a potkalo se to. Nikdy tu nebylo větší zlo a nebezpečí než Andrej Babiš v politice.

Poprvé za třicet let jsem nabyl pocitu, že někdo fatálně útočí na základní pravidla hry, které říkáme demokracie. A nestydím se tento názor říct nahlas. Styděl jsem se za tehdejšího premiéra, STBáka Andreje Babiše. A stydím se za něj dodnes. To je celkem jednoduché.

Zpět k nové muzice. Když si projdeme jednotlivé songy, na jaký výlet nás berete v úvodním "Little Bad Trip"?

Trip je cesta, ale i výraz pro účinky psychotropních látek. V textu této písně se konkrétně zpívá spíše o nepovedeném zážitku. Občas se to prostě nepovede. (smích) Na druhou stranu jsem přesvědčen, že výzkum těchto látek by mohl přinést lidstvu velká pozitiva. Zase jde především o míru a přiměřenost.

Každopádně kdo zažil, ví, že pak je možné skoro vše. (smích) Že třeba rozumíte cizímu jazyku, který jste nikdy neovládal. Nebo že si stvoříte vlastní. Že vidíte zvuky a slyšíte barvy. Že se vám mohou přepólovat smysly... je to prostě neuvěřitelný.

V již zmíněné "Free Freedom" poukazujete na to, že svoboda neznamená takovou volnost, jak se může zdát.

Spíš mi přijde, že pošlapáváme význam slov. Každý přece víme, že svoboda má své hranice. Ať už morální, nebo zákonné. Tady se konkrétně snažíme vzít příklad osobní svobody a sebevědomí a naznačit, že i tyto mají svou zdravou míru. Například že hranice mezi zdravým sebevědomím a čistým egoismem může být tenká. Nebo že Rusové osvobozují Ukrajinu. Dnes spousta lidí říká naprosté nesmysly a oxymórony a nestydí se za to. A není autorita, která by je přesvědčila, že se třeba mýlí. Smutné.

Souhlasíte s tím, že ve společnosti chybí pokora?

Přesně tak. Je skvělé být nabušený zdravým sebevědomím, ale vyžaduje to podobnou dávku pokory. Právě proto, aby se z toho nestal obyčejný egoismus.

Je dnešní doba hloupá, a proto "Stupid Era"?

Dochází k masovému spolčení hlupců. Jsou hlasití a dost neschopní racionálního uvažování, potažmo racionální diskuze. Především u té diskuze je to problém. Jak si povídat s někým, kdo je přesvědčen o placaté zemi? Ano, myslím, že zažíváme tento fenomén, který jsem tady pojmenoval "Stupid Era".

Smutná realita. Jak to bylo s písní "Time 4A Miracle"?

To je píseň s AI dívčím hlasem. Čistě vztahová věc, nehledal bych v tom nic složitého. Občas každý máme chvíli ve vztahu, kdy by člověk použil tezi čas na zázrak. Je pouze na nás, jestli ten zázrak přivodíme. Toto je povzdych nad tím, že očekáváme, že zázrak přijde sám, a často mu nejdeme naproti.

Je to i případ "It Take Two"?

Na diskuzi jsou vždy potřeba dva. Tady hrála prim hudba. Já šel po tónech a vyšlo mi z toho toto. Jsme lidé a děláme chyby. Nejsme ale tím, co jsme udělali, jsme tím, co děláme. O to smutnější mi pak přijde, když si vlastní chyby neumíme přiznat a poprat se s nimi. Stačí trocha morální síly...

Navazuje na to další "Through My Door"?

Opět vztahová věc ve formě vzkazu na záznamník. To už ale dnes snad nikdo nedělá... Takže trochu archaická pomůcka. Naživo je to dost pekelná píseň.

O vztahu pojednává i poslední položka se všeříkajícím názvem "All I Need Sex".

Jde pouze o technické konstatování. Je to i narážka, nebo reflexe, na woke-ismus poslední doby. S velkým zděšením sleduji, co se děje ve společnosti kolem sexu. Společnost se snaží nastavovat parametry, jak to máme dělat, aby to bylo správně. Jsem z toho zděšen, protože jsem si myslel, že sex je podstata toho, proč tady jsme.

Už tak je komplikovaný najít partnera k životu i k sexu samotnýmu. Prostě jen říkám, že to máme v genech. Byli jsme naprogramovaní k reprodukci a zachování druhu. A neexistuje lepší prožitek, kdy mozek zažívá pocit absolutního štěstí a neřeší svět okolo. Překonat první ostych, chemie, to je tak mystická matérie. A začít do toho hrabat, zavádět pravidla a omezení... podle mě je to úplně mimo mísu a společnost, která začne omezovat a kontrolovat sex, se vývojově řítí do pekel.

Nezbývá než souhlasit. Jak to teď máte s filmařinou? Půl na půl s hudbou?

Hudbou jsem se v podstatě přestal živit po zániku Support Lesbiens. Když něco přejmenujete, prostě začínáte znovu. A to i finančně. Rozpadem v roce 2012 jsem přišel o významný příjem a všichni jsme byli donuceni hledat další způsoby obživy. Sportovní terminologií jsme teď technicky vzato v kategorii amatérská kapela.

Hodně mi tehdy pomohl Honza Hřebejk, který mi nabídnul spolupráci v podstatě hned, jak jsem se po ní začal poohlížet. I díky tomu se mi daří dobře a za těch posledních deset let jsem měl čest spolupracovat na spoustě pěkných projektů. Filmy "Čiara", "Úsvit", seriály z cyklu "Detektivové od Nejsvětější Trojice", "Lajna", "Případy 1. oddělení", "To se vysvětlí, soudruzi", "Pád domu Kollerů" a mnoho a mnoho dalších. Teď jde zrovna do vysílání ČT seriál "Dcera národa", který jsme natočili zhruba před rokem. A aktuálně připravuju natáčení na první půlku roku 2025 - příběh Simony Monyové, známé spisovatelky, kterou týral a nakonec zavraždil vlastní manžel.

Renda Rypar z kapely se úspěšně (nominace na ceny Český lev) věnuje filmové hudbě. Nenavrtal jste ho do téhle oblasti vy?

Živí se hudbou, a tak zabrousil do těchto vod. Rozhodně ne kvůli mně. Je samostatná jednotka. Našel si svoje cestičky. Aktuálně dokončil hudbu k filmu "V dobrém i zlém", který vstoupil po svátcích do kin.

Když jsme spolu mluvili posledně, zrovna uplynulo dvacet let od kultovního trháku "Samotáři". Tehdy jste uvedl, že byste s Honzou Muchowem mohli udělat zase nějaké písničky právě ve stylu "Samotářů". Zůstalo to jenom u vize?

Zatím jen u vize. Á propos, nedávno jsem točil po delší době reklamu s Davidem Ondříčkem a přišla na to řeč. Nápad to není špatný, ale potřebuje padnout na správném místě a ve správnou chvíli. Úplně mimo to asi není. Hudba z filmu stále funguje, a to spojení s Honzou Muchowem v tomto unikátní bylo. A nikdy neříkej nikdy...