Live: Nebe

místo: Barrák, Ostrava
datum: 12. prosince 2024
setlist: Pláštěnky, Zkus na chvíli mi lhát, Než se rozední, Neviditelný, KVIT, Kansas City, Planý poplach, Goodbye, Opuštění (akusticky), Stopy pryč, Knoflíková válka, Pandořina skřínka, V jámě lvové, V manéži, Padáky, Stromy (feat. Karolína Vrba), Tady na tom břehu (feat. Karolína Vrba), Poslední okno v kalendáři, Drama, Stella, Legosvět, Robinson, Vteřina

Deníčky plné vzpomínek

Ku příležitosti konce kariéry skupina na svém Facebooku v posledních týdnech sdílela zajímavé historky plné fun factů ze své dlouhé kariéry. Řadu z nich její nejvěrnější znají, pokud vás ale Nebe někdy bavili, určitě se tam vydejte. Zcela jistě i tak narazíte na různé perličky ze zákulisí.

Z těch historek, ale ostatně i z celé kariéry formace jde cítit, že se muzikanti svým fanouškům vždycky snažili hlavně dávat - hudbu, lásku, energii a především řadu pozitivních vzpomínek. V této části textu bych rád na tyto příspěvky navázal, a přejdu proto do autorského singuláru, abych mohl i já dát něco nazpátek. Tak jako řada z vás, čtenářů, i já jsem při jejich dvě dekády trvající cestě byl přítomen jen u několika momentů, do hlavy se mi ale vepsaly velice silně.

Vzpomínám na to, jak jsem před třinácti lety poprvé slyšel "Legosvět". Bylo to v době, kdy jsem bydlel na koleji na Kraví hoře v Brně a dlouhé večery trávil v klubovně u PlayStationu, kde jsem místo hraní her sledoval stále dokola desítky uložených videoklipů, a tak jsem si z klipu s Terezou Rambou brzy zapamatoval každý záběr. A nemohl se té písničky nabažit.

Pamatuju, jak jsem o pár let později na Kryštof kempu v Náměšti na Hané narazil na Nebe při odchodu z autogramiády hlavních hvězd a potom, co jsem se představil, Petr Harazin vyjekl: "Ty jsi Honza Trávníček?" A začal k nám volat ostatní kluky z kapely se slovy: "Hej, chlapi, to je Honza Trávníček!" Poté mi vysvětlil, že to, že jsem o nich, když hráli na Trnkobraní ve Vizovicích, napsal a pochválil je, jim jako reference hodně pomohlo při získávání dalších příležitostí k hraní. A to se mi vypálilo do hlavy.

Do té doby jsem si totiž naplno neuvědomoval, že můj text může mít na něčí kariéru takový vliv. Nejsem přece žádný Špulák, Rejžek, Vedral, Parikrupa nebo Lindaur a hudební publicistika už nemá takový vliv jako před lety. Tím spíš to byl pro mě šok. Snad i proto, že jsem si v tu chvíli při tom množství napsaných textů sám už ani nepamatoval, že jsem o nich vůbec kdy něco napsal. Od té doby se na to při psaní snažím vždycky myslet. A čím jsem starší, tím víc to mám na paměti. Snad to jde poznat.

Vzpomenout musím i turné z roku 2017, kdy Nebe hráli v Planetáriu v Ostravě. Koncertů jsem zažil tisíce a spousta z nich se mi z hlavy už vykouřila. Nicméně žádný podobně originální koncept jako ten na turné k vesmírné desce "Souřadnice" jsem předtím ani potom už nikdy nezažil. Muselo to být strašně drahé a nesmírně pracné. Nehledě na to, že s něčím podobným pak havířovští patrioti ještě objížděli republiku. Dodatečně ještě jednou smekám klobouk. I dnešní optikou je nevídané, jak odvážnou vizi kapela měla a jak se jí podařilo tak nesmírně originální turné odehrát.

Pamatuju i na to, jak líto mi Petra bylo, když jsme se náhodou potkali v Lucerna Music Baru a on si postěžoval, že ho mrzí, že pořád nemají hit ráže "Šrouby a matice" nebo "Když nemůžeš, tak přidej". Že by jim to obrovsky pomohlo v tom, posunout se na vyšší level. Tehdy mi přišlo, že i tak jsou přece velice populární a úspěšní a řada jiných jim může jejich zářezy závidět. Nicméně s odstupem už rozumím tomu, že kdyby se jim takový hit podařil, nemusel bych možná dneska psát tento text.

Pamatovat si budu i to, jak kdosi právě nyní v Barráku zakřičel, ať zahrají "Ruce v otěžích", podle mého skromného soudu jejich nejlepší písničku, která v setlistu bohužel chyběla. A jak překvapený jsem byl, že ten křičící jsem kupodivu nebyl já.

Když jsem se v roce 2018 ženil, bylo mi naprosto jedno, jaké budeme mít barvy, co budeme jíst, jakými příbory nebo co budeme mít vyryto na prstenech. Ale naprosto jasně jsem věděl, že nebudeme poslouchat reprodukovanou hudbu. Že tam chci mít živou kapelu, která ale za nic na světě nebude hrát "Jahody mražený", "Pohodu" nebo "Nonstop". A tak jsem kromě tradiční svatební kapely, která dostala jasné instrukce, co hrát prostě nebude, pozval jako překvapení pro mou ženu ještě i Nebe.

Nebylo to jednoduché, ostatně jsem kvůli tomu jel ještě na Kryštof kemp do Plzně, jen abychom se finálně dohodli a ztvrdili, že to proběhne. Prý jsme byli v té době třetí pár, který si je na svatbu objednal. Přijeli včas, všechno nachystali a byli fantastičtí. Naprosto zásadním způsobem napomohli tomu, aby se pro novomanžele jednalo o nejlepší den v životě. Protože přesně tak by to mělo být.

Dodneška mi lidi říkají, že to byla nejlepší svatba, které se kdy účastnili. A můj taťka, který na koncerty jinak vůbec nechodí, je od té doby viděl při každé možné příležitosti. Naposledy tento týden v Krnově.

O to víc jsem pak zpovzdálí sledoval Petrovu cestu do Psychiatrické léčebny v Opavě a následně i cestu z ní. Moc jsem mu držel palce a mezitím už jsem si připravoval otázky pro náš dlouho odkládaný rozhovor pro musicserver, v němž bych se já, coby celoživotní abstinent, bavil s dnes už bývalým alkoholikem. Přišlo mi to jako geniální nápad, nicméně než jsem se nadál, rozhovor už udělala kolegyně a já koukal jako puk. "Tak snad až vydají příští album," řekl jsem si tehdy. Bohužel, už ho asi nevydají. Ale třeba se ještě dočkám.

Tak tohle byly mé střípky. Do komentářů můžete přidat ty své, ať mají kluci co číst.

Drazí Nebe - byla to jízda.

Díky za všechno.