Tomáš Klus vydal v listopadu svou osmou řadovku "Tady to máš", kterou se vrací ke svým písničkářským kořenům. Nově se chopil i producentské role. Šel po jednoduchosti, radosti a úctě k životu. Jak proces tvorby probíhal a komu jednotlivé písně věnoval? Nejen to se dozvíte v našem rozhovoru.
Tome, od politiky se distancuješ od doby, kdy ses zastal dětí v Gaze. Od desky "ČauČesku", která nejspíš nesplnila očekávání v podobě apelu na veřejnost, jsi šel postupně zpátky k sobě, ať už předchozí studiovkou "Cítím" nebo tou aktuální, čerstvě vydanou "Tady to máš". Chápu to správně?
Prošel jsem deziluzí politiky v rámci dění v Gaze, kdy jsem dostával podprahovou tajnou podporu od lidí v politice, co něco znamenají. Nepropagoval jsem levou nebo pravou stranu, jenom jsem poukazoval na to, co se tam děje. Na otázku lidských práv jsem byl vždy citlivý, protože se dlouhou dobu věnuju problematice Tibetu a snažím se podporovat tibetskou komunitu. Proto mě velmi drásá, co a jakým způsobem se děje v Číně a Pásmu Gazy.
To, že politici nenajdou sílu a odhodlání jenom k tomu promluvit, mě dost srazilo v rámci mého idealismu, kdy můžeš věci měnit víc na dálku tím, že na něco upozorníš, a ono se to dá do pohybu. Nefunguje to tak, ovlivníš jen věci, na které dosáhneš, proto se snažím věnovat tomu, co umím nejlíp, to je dělat písničky a lidi spokojený a šťastný. Byl jsem mladý rozhněvaný muž, ničeho nelituju a nebral bych nic zpátky, jsem poučen z předchozích nezdarů.
© se svolením Tomáše Kluse Nahrávka "ČauČesku" se dala brát jako pohádka bez šťastného konce, zato novinka je veselá, plná lásky. Šel jsi po jednoduchosti a po upřímné zpovědi?
Jsem rád, že to tam cítíš. V zásadě jsem na sobě nic velkého nezměnil, jenom jsem se zaměřil víc na témata, která mnou prostupují odjakživa, jsem jich plný - radost ze života, úcta k živým bytostem, nějaká chuť opěvovat život a jeho každodennost. Vidím obrovský dar v tom, že se můžeme každý den probudit a prožívat rituály, které se nám možná zdají obyčejný, ale jsou ty nejdůležitější, na které budeme na smrtelném lůžku vzpomínat. Jde o věci, které stojí za pozornost, ačkoliv jsou banální. Tak jsem to dělal na prvních deskách, které jsem tvořil ve Zlíně, kam jsem se nyní při nahrávání tohoto alba vrátil.
Návrat ke kořenům tam cítím enormní, jednak v tvorbě, principu, tématech, výjimečně jsem se rozhodl i produkovat, takže jsem si to celé udělal podle svých představ. "Tady to máš" ukazuje Tomáše v pravé podstatě. Nemyslím, že jsem rezignoval na hlubší témata, jenom je tolik nedávám na odiv, ukrývají se v daleko obyčejnějších věcech. Není potřeba je hledat, nahrávka nemá apelativní potřebu. Konstatuje radost a úctu životu.
Vyslyšel jsi přání těch fanoušků, kteří chtěli starého Tomáše?
Deska zachycuje, co jsem. Nenahrávám proto, abych něco dokázal. Jsem písničkář, skladby odrážejí můj postoj a filozofii. Písničkář je pro mě autentický člověk, který zpívá, co prožívá. Křičení bylo dost. Názorů najdeme všude plno. Písničkář může teď udělat nejlíp, když začne opěvovat hodnoty, které máme všichni společné. K tomu se váže i historka, kdy Jirka Kučerovský seděl v brněnské kavárně a servírka mu říkala, ať mi vzkáže, že starý Tomáš je starý Tomáš. To mě inspirovalo rovnou k názvu alba. Neměl jsem potřebu nikoho oblbovat a nikomu se zavděčovat. S autenticitou a spontaneitou přichází humor - rád jsem s lidmi a bavím je. Předtím jsem lidi bavit zapomínal, měl jsem spíš pocit, že je seru, a svým způsobem to byla pravda. Když začne člověk pochybovat o světě, pak musí najít větší jistotu sám v sobě.
Tomáš Klus
Písničkář, textař, skladatel a herec Tomáš Klus pochází z Třince. Považuje se za sluníčkáře a havloida, vyznává buddhismus, nejí maso, rád medituje a nebojí se vyjádřit svůj názor, zároveň baví lidi a váží si života a každodennosti. Nahrál studiové desky "Cesta do záhu(d)by", "Hlavní uzávěr splínu", "Racek", "Proměnamě", "Anat život není", "SpOlu", "ČAUČESKU", "Cítím" a nově "Tady to máš". Zahrál si v pohádkách "Tři bratři", "Tajemství staré bambitky" i v jejím pokračování, ale i v televizních seriálech "Na vodě", "Hop nebo trop", "ZOO" či "Zpátky do spacáku". Na divadelních prknech zářil v "Branickém zázraku" či "Elefantazii". Zkraje kariéry vystupoval sám, později tvořil dvojici s kytaristou Jiřím Kučerovským. Postupně se kolem něj utvořilo pevné uskupení doprovodných muzikantů, které si říká Cílová skupina.
Pracovně jsi album nazýval "Batůžek" či "Osmička". Proč nakonec z těchto pojmenování sešlo?
"Batůžek" je příliš zavádějící country název a já mám country desku ještě před sebou. Tady se spíš utvrzuji v barevnosti, nehraji jeden žánr. "Batůžek" pro mě asociuje trampa, který jde hrát k ohni písničky. Taky se jedná o určitou mou část, ale té chci věnovat koncepční album. "Osmička" představuje moje životní, šťastné číslo, jedná se o osmou řadovku, ale je to na mě omšelý, strohý číslo, aby mě shrnulo.
© Supraphon Jak ses cítil v nové - producentské - roli?
Jako ryba ve vodě. Nejdřív jsem se toho bál, protože jsem to musel rozseknout sám. S kapelou jsme začali tvořit velmi disciplinovaně. Ráno rozcvička, meditace nebo běh, od osmi do sedmi jsme makali. Pak následovala volná zábava, ne že bychom šli kalit, ale vyrazili jsme do sauny či kina. Soustředěně jsme pracovali. Šel jsem především po jednoduchosti, nechtěl jsem přearanžovávat věci. Nahrávali jsme tak, abychom písničky mohli hrát ve stejné formě na koncertech. Mám radost, že jsem se mohl dát dohromady opět s Luďkem Malárem, který má pod sebou zvukového mistra Luboše Mašlíka. Ten si na nás ze začátku musel zvyknout, ale pak nám otevřel svůj talent. Probíhalo tam vše, od nahrávání po dopsání některých skladeb, včetně masteringu.
Jaké to bylo vrátit se ke kořenům a fakticky i na místo, kde vznikala tvá první studiovka? Vlastně tam došlo i k seznámení s Jirkou Kučerovským.
Ano, tam všechno začalo. Genius loci je v tomto případě Luděk Malár. Snažil se mi vyjít vstříc. Například nám dovedl akordeonistku Julii Vajdákovou, které jsem dal představu "Malého prince", jak putuje z planety na planetu. Abstraktní příkaz splnila. Přál bych si, aby se jí splnil sen a mohla se hudbou živit. Jde o stejný případ jako Jirka Kučerovský nebo Honza Lstibůrek, kdy oni jsou hudbou. Kdykoliv si vezmou do ruky nástroj, rozplynou se mezi tóny a jenom dýcháš múzu, která jimi prochází. Je to strašně inspirativní.
A ty jsi hudbou?
Ne, já jsem písničkář. Kombinace země a vzduchu. Matérie, která se umí ztratit v éteru, zároveň potřebuje stabilitu a pevnost. Zatímco hudba sama o sobě se může vyskytovat v meziprostoru, písničkářství se potřebuje inspirovat z materiálního světa, který skutečně prožíváme. Je dřevitější, práce s kladivem a pilou. Cítím se být zároveň slovem, ale ne božím.
© se svolením Tomáše Kluse Když slovem, pojďme se podívat na některé písně. Začneme třeba "Batůžkem", ač album neotevírá.
Ale původně měl. Zamýšlel jsem to tak, že si pustíš moji novou desku a jako prvního uslyšíš Vaška Bláhu, což by mi přišlo vtipné. Tentokrát jsem si dal obzvlášť záležet na pořadí, aby tě zajímalo, co bude dál. Přeju si, aby tomu lidé dali třicet devět minut svého času a poslechli si celou desku, jako zpověď písničkáře. Ačkoliv se to nezdá a o každé skladbě platí, že co pes, to jiná ves, jedná se o komplexní pohled člověka na svět.
Jak se ti spolupracovalo s Vaškem Bláhou? Kdysi ses prý hlásil do SuperStar s písní Divokýho Billa "Malování".
Na
Divočáky jsem nikdy nedal dopustit. Vnímám je jako zjevení i v rámci koncertů. S námi jezdí Honza Jelen - Bambi, který dřív cestoval s nimi, a tak jsme je pořád pouštěli v dodávce. Vašek je ryzí, čistý, upřímný člověk. Jsem rád, že kývnul na spolupráci, a těším se, až si ji dáme naživo na nějakém koncertě společně. Nahrávka vznikla na dálku, kdy on nám svoje party poslal natočené z domova a byl ochotný je přetočit i v den svých narozenin.
Písničky jsi věnoval tátovi či ségře. Předtím jsi neměl potřebu zhmotnit svoje city k nim?
Spíš to vylezlo samo. "Pluk" jsem věnoval Honzovi Nedvědovi, se kterým jsem si to přál nazpívat, ale bohužel jeho zdravotní stav to neumožňuje. Poslední dobou mám hodně nedvědovské období. Rostl jsem na tom. Tematicky máme k sobě paradoxně blíž než s Krylem. Primárně jsem totiž hipík a sluníčkář, cítím tam naději v lidství a určitou míru nostalgie.
© se svolením Tomáše Kluse "Batůžek" vypráví o tvém tátovi, který rád cestoval.
Pojednává o touze odhodit batůžek. I ten táta je v ní obsažený, dále schizma, bolest, pocit nespravedlnosti vůči mně, jeho odchodu z mého života, potřeba sundat batůžek, kdy jsem to potřeboval vykřičet. Má i terapeutický účinek, představuje ventil. Známý ji používá při svých terapiích.
Podobně to definovala Barbora Poláková v písni "Krosna", kdy si každý nese s sebou své zkušenosti. Spojení "Konečně chlapeček sundal batůžek" mám chápat tak, že jsi dospěl?
Ani nevím, že to napsala. Takový pocit jsem při tvorbě měl - že písničku píše dospělý kluk. I když se může zdát, že jde o bolavé téma, není to tak, jedná se jen o konstatování bolesti.
Song "Tady to máš" přináší krásné zamilované gesto v podobě vyznání lásky tvé ženě Tamaře, které jsi adresoval i skladby "Asi jsem blázen" a "Chci si tě vzít". Písnička prý vznikla ve studiu jako poslední, přitom mi přijde pěkně vysezená.
A přitom byla vyplivnutá. Jsem za ni vděčný. Album už jsme měli celé hotové, deset dalších písní už se mi tam nevešlo. Ačkoliv jsem to nikdy nedělal, vím, že některé budu chtít použít na další desku, protože jsou kotlíkový. Pustil jsem to klukům a Jirka říkal, že tam musí být mandolína. Písničku jsme nahráli na první pokus. Prošlo to jak vlásek máslem. Přijde mi to jako nejlepší intro, protože celou studiovku hezky představuje. Chtěl bych, aby si po jejím celém přehrání lidi řekli, jak je krásně na světě.
Hned po ní následuje "Simono" o neopětované lásce. Jde o tvoji osobní vzpomínku na minulost?
Vznikla při zkoušení
"Branického zázraku", kde hrála kolegyně Simona Tlustá. Řekl jsem jí:
"Simi, podala bys(i) mi"? A už se to rozjelo. Jedná se o návrat k ještě hlubším kořenům. Simona byla moje první láska ve školce, která skončila tragicky. Zatímco mí kamarádi šli na karneval za indiány či kovboje, já, protože mamka měla nový šicí stroj, jsem vyrazil v kostýmu budíku.
© Lenka Hatašová "Lišce", kde zpíváš "štěstí ve hvězdách nečeká", odkazuje k "Malému princi". Jaká kniha tě nejvíc inspirovala pro život? Tato?
Knížku mám rád, ale nenazval bych ji jako pro mě zásadní. Písnička vypráví o osudovosti, schopnosti člověka vymknout se z toho, co od něj okolí očekává. Vzal jsem si symbol "Malého prince", protože ho všichni znají a vědí, jak to dopadne. Ale on řekl v určitý čas
"ne" - a nejdeme ho v baru. Ve hvězdách tě nečeká štěstí, protože je v nás, nejdřív je potřeba si zpracovat vztah k sobě, než budeme dělat šťastné druhé lidi. Josefína má k tomu vymyšlený klip. Za jednu z pro mě nejzásadnějších knih považuji "Dech" od Jamese Nestora. Zabývá se tím, jak máme správně dýchat. Jde o game changer ve všech rovinách.
Pomyslný boj osobností se odehrává v songu "Hyde". V každém z nás najdeme něco z Jekylla i Hydea. Poukazuješ na to, že by člověk měl vystoupit ze zajetého a umět se odreagovat?
To je otázka, Hyde znamená pro toho dobrýho to zlý a naopak. Přijde mi dobrý pustit toho Hydea, když ho nepustíš, potom kouše. Být dobrý člověk je super, ale občas zazlobit a vypustit démony považuji také za strašně důležitý, protože jinak se to v tobě nakumuluje a ventiluje jinak. Klidně ať člověk tancuje a křičí a je jedno, co si o něm kdo myslí. Chci k tomu udělat merch, přesněji náramek. Takto to mám nastavené s Tamarou, jednou za měsíc jdeme na rande a povyrazíme si.
© se svolením Tomáše Kluse "Chci si tě vzít" jsi natočil k seriálu "Zpátky do spacáku". Překypuje romantikou a vším, o čem sní snad všechny holky. Jde o křehkou skladbu, přitom plnou energie, naděje a radosti. Zasnoubení a vše na začátku vašeho vztahu s Tamarou bylo rychlé, cítil jsi jako rest, že pro ni napíšeš takovou písničku?
Rekapituluju nás s Tamarou. Až k desátému výročí dostala prsten, ten předtím byl jen namalovaný. Rest ne, ale vnímám to jako restauraci něčeho zanedbanýho.
Jak se ti vlastně v seriálu hrálo s dcerkou Josefínou?
Hraní jsem prožíval těžce. Začal jsem rozumět mámě, která trpí na koncertech při mých improvizacích, abych něco nepodělal. Stejně to mám já. Při prvních záběrech jsem byl nejvíc nervózní. Chtěl jsem, aby ji neranilo, kdyby něco pokazila. Bohužel se do toho zamilovala a chce být herečka.
"OOO" jste nejprve brali jako ošklivé káčátko. Proč?
Byla pořád odstrkovaná, nevěděli jsme, co si s ní počít. Ironicky jsme si z ní utahovali, že se stane singlem, a nakonec to tak dopadlo.
© se svolením Tomáše Kluse Což bych nazvala dobrou zprávou. Ty sám zpíváš, že: "dobrý zprávy jsou, jen tolik netáhnou..."
Takto funguje náš mozek, podvědomě vyhledáváme věci, které v nás budí ostražitost. Na základě toho pracují i algoritmy na internetu. Pak máme pocit, že se svět v prdel obrací, ale není tomu tak. Teď se nacházím ve fázi, kdy si nečtu zprávy, ale stejně se ke mně dostanou.
Tvoje žena prý plánuje vydat v příštím roce debutovou desku.
No konečně. Říkám jí to deset let. Je to pro ni důležitý a taky album chápu jako návod na pochopení její bytosti v celistvosti.
Po pěvecké stránce si ji nedávno vypůjčil Šimon Bilina do songu "Máme to stejný". Dostal od tebe požehnání?
Jasně, Šimona beru jako bratra. Jsme si velmi blízko. Chodí k nám furt. Hledali jsme se tak dlouho, až jsme se našli.