Robert Křesťan (Druhá tráva) - Dokonalost v hudbě je pro mě nedostižná meta

03.12.2024 16:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Ivo Dudek / musicserver.cz

Z bluegrassových kořenů dávno vyrostlá formace Robert Křesťan & Druhá tráva slaví letos třiatřicet let od svého vzniku. Už 5. prosince odehraje velký koncert ve Foru Karlín v Praze, další následuje v Mahenově divadle v Brně. Nejen o výročí, ale i o překladech a dalším jsme si povídali s Robertem Křesťanem.
Druhá tráva letos slaví třiatřicet let. Když jste kapelu zakládali, čekali jste, že vydržíte tak dlouho?

Neměli jsme žádnou konkrétní představu. Počítal jsem jen s tím, že budeme fungovat, dokud to půjde. Nelámal jsem si hlavu s délkou trvání. Mám z toho ale obrovskou radost. Nicméně to nepovažuji za něco mimořádného, spíš za přirozený vývoj.

Robert Křesťan a Druhá tráva, Ostrava, 26.11.2024
© Ivo Dudek / musicserver.cz
Jaké momenty z kariéry Druhé trávy považujete za nejsilnější?

Těžko vypíchnout konkrétní okamžiky. Přesto si myslím, že kontinuita naší spolupráce je to nejcennější. Tu dlouhověkost vnímám jako výsledek několika silných sestav. Z původní pětice jsme zůstali tři a společně jsme zvládli těch třiatřicet let. Měnili jsme hráče na basu a na bicí a myslím, že zhruba dvě nebo tři sestavy, včetně této, byly výjimečné.

Když jste dával skupinu v letech 1990 a 1991 dohromady, měl jste jasnou vizi, kam chcete s Druhou trávou směřovat?

Odcházel jsem tehdy od Poutníků, což byla slavná kapela, ale chtěl jsem něco odlišného. Poutníci měli zdvojené nástroje a mnoho aranžérských možností. Já ale toužil po štíhlejší skupině a jednodušším přístupu k hudbě. Zkrátka jsem potřeboval změnu.

Co stálo za vaším odchodem od Poutníků?

Více důvodů - únava, ponorková nemoc, i když šlo spíše o skrytý problém než o otevřené konflikty. Uvědomoval jsem si i limity některých tehdejších kolegů. To všechno dohromady vedlo k mému rozhodnutí odejít.

Chystáte dva velké koncerty, včetně toho ve Foru Karlín. Jde o největší akci vaší kariéry?

Ano, rozhodně. A oba koncerty jsme vyprodali, což mě sice nepřekvapilo, protože mě kolegové ujišťovali, že to tak dopadne, ale přesto mě to velmi těší.

O programu rozhodovali i posluchači. Překvapilo vás něco?

Upřímně řečeno, anketa dopadla poměrně konvenčně. Doufal jsem, že se mezi vybranými objeví i nějaké opomíjené skladby, které bychom mohli oprášit, ale nestalo se tak. Program však ještě upravujeme, takže mohou zaznít i některé méně známé kusy.

Robert Křesťan a Druhá tráva, Ostrava, 26.11.2024
© Ivo Dudek / musicserver.cz
Na koncerty jste pozvali hosty, například Michala Pavlíčka. Co vás k tomu vedlo?

Chtěli jsme využít možnosti větších koncertů a pozvat výrazné osobnosti. Michal Pavlíček s námi už několikrát vystupoval, s nápadem přišel jeden pořadatel, který nás dal dohromady. Našli jsme k sobě hudební sympatie a já jeho přínos považuji za mimořádný.

Překládal jste Dylana, Knopflera, Waitse a další. Máte nějakou recepturu na to, jak převést jejich texty do češtiny?

Recept na to podle mě neexistuje. Překlad nebo přebásnění je vždycky cesta do neznáma. Musím k písni získat vztah - její text i hudba musí nějak rezonovat s mou vlastní tvorbou. Bez toho to nejde. Nápad, jak skladbu uchopit, mi přijde jako klíčový. A i když mám plán, vždycky se během práce objeví něco nečekaného.

Co na převodu do češtiny považujete za nejtěžší?

Tím nejtěžším je vystihnout atmosféru originálu, a přitom přidat něco vlastního. Často se musím doslova vydat odlišnou cestou, než šel původní autor, protože v češtině fungují jiné metafory, rytmus i rýmy. Originální text vede překladatele určitým směrem, ale já musím najít vlastní cestu. Někdy to jde, jindy ne. Nemůžu říct, že bych měl nějakou univerzální metodu.

Používáte stejný postup i při psaní vlastních textů?

Ano, i při psaní vlastních věcí postupně objevujete, kam vás rýmy nebo melodie dovedou. Jedná se o takovou krásnou cestu do neznáma. Myslím, že textaři často dopředu nevědí, jak jejich práce dopadne - a to je na tom to kouzelné.

Robert Křesťan

Robert Křesťan coby frontman už třiatřicet let vede kapelu Druhá tráva. Své hudební začátky spojil se skupinou Poutníci, kde upoutal pozornost hlubokými texty a charakteristickým hlasem. Ve své tvorbě kombinuje bluegrass, folk, country a rock, přičemž jeho texty vynikají poetikou a emocemi. Křesťan je také ceněným překladatelem angloamerických písní, zejména díla Boba Dylana. Jeho přínos české hudbě se dočkal ocenění řadou prestižních cen, včetně několika Andělů.

Slýcháte občas písně, u kterých si říkáte: "Tohle bych chtěl přeložit"?

Stává se to. Nemám na to žádný systém, nepíšu si poznámky. Ale když slyším něco, co mě zasáhne, okamžitě vím, že to má potenciál. Tyhle momenty mě inspirují a motivují k tomu, abych se na daný text podíval blíž.

Říká se, že rád pracujete pod tlakem. Je to pravda?

Neřekl bych, že pracuji rád pod tlakem, ale deadline mě donutí věci dokončit. Odkládám práci do poslední chvíle, často až do studia, ale paradoxně právě tehdy přicházejí nejlepší nápady.

Robert Křesťan a Druhá tráva, Ostrava, 26.11.2024
© Ivo Dudek / musicserver.cz
V jednom ze starších rozhovorů jste řekl, že na svoje písně obvykle nejste hrdý. Co tím myslíte?

Tento výrok možná vyzněl příliš silně. Pravda je, že na některé své písně jsem téměř hrdý, ale takových bych nenašel mnoho. Myslím, že celkový počet nepřesahuje deset. Jinak se na své skladby dívám spíš kriticky. Když nějakou dokončím, mám z ní obvykle dobrý pocit, ale ten se časem mění. Po měsících nebo letech už ji vidím jinak - někdy obdiv ustoupí pochybám, jindy se vrátí. Písně nejsou statické, jejich vnímání se mění s věkem a zkušenostmi.

Napadá vás nějaká konkrétní, na kterou jste aktuálně téměř hrdý?

Těžko říct konkrétní skladbu. Ale třeba "Vlčí oči" z poslední desky "Díl druhý" mám rád, ale na hrdost to nestačí. Asi proto, že je nepovažuji za dokonalé. Dokonalost je pro mě v hudbě nedostižná meta, a právě to mi umožňuje zůstat při zemi a dál na sobě pracovat.

Existují songy od jiných autorů, které byste si přál napsat sám?

Ano, těch bych našel mnoho. Některé napsali Bob Dylan nebo Kris Kristofferson, jiné třeba čeští kolegové, jejichž práce si vážím. Když slyším něco mimořádného, často mě napadne, že bych si přál být autorem právě takového díla. Ale to je přirozené - všichni hledáme inspiraci a obdivujeme práci druhých.

Stal jste se vzorem pro řadu českých písničkářů, jak to vnímáte?

Samozřejmě jako čest. Když slyším něco takového, těší mě to. Ale pořád si spíš připadám jako ten, kdo hledá inspiraci u ostatních.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY