Šestnáctihlavou sestavu Cotatcha Orchestra nelze na domácí jazzové scéně přehlédnout. Agilní těleso, které založil a coby bandleader vede trumpetista Jiří Kotača (též Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet) a které k sobě dokázalo přitáhnout řadu výrazných jmen domácí jazzové scény (mezi nimi nechybějí Kamil Slezák, Radek Zapadlo, Petr Smékal a další), neustále aktivně prozkoumává nová teritoria.

Skupina spolupracovala s kdekým, postavila programy věnované jazzovým velikánům - třeba Gilu Evansovi, Dukeovi Ellingtonovi či Countu Basiemu - i ty zasvěcené Vánocům. A pak tu je "Bigbandová elektronika", projekt, který muzikantům vynesl pochvalné recenze i ocenění.

Z výše uvedeného vyplývá, že odehrát skutečně všeobjímající výroční koncert, který by dokázal odrazit všechny proměny a tváře Cotatcha Orchestra, by bylo nad síly hudebníků i posluchačů. "Seděli byste tu tak čtyři hodiny," konstatoval v úvodu večera, jemuž přihlíželo vyprodané brněnské divadlo Husa na provázku, Jiří Kotača. Zvládal v pohodě roli sólisty, dirigenta i jednoho ze šestnácti.

Cotatcha Orchestra si nakonec pozvali pouze čtyři hosty - takové, kteří s bigbandem spolupracují dlouhodobě, a nebo dokonce mají na podobě orchestru svůj nesmazatelný podíl. Takovým byl i v podstatě nestor kapely, kontrabasista Vincenc Kummer. Světem protřelý muzikant, jenž má ve svém životopisu spolupráci s takovými hvězdami jako Chet Baker nebo Dizzy Gillespie, v Kotačově orchestru hrál a také pro něj aranžoval.

Kontrabasu se ujal v polovině programu, kdy si s bandem zahrál mimo jiné strhující "Dolphin Dance" od Herbieho Hancocka. V první polovině koncertu se představila také švýcarská zpěvačka Géraldine Schnyder, která se ale bohužel poněkud krčila ve stínu ostatních hostů a možná její um nebyl využit tak, jak by mohl.

Pokud se první část narozeninového vystoupení orientovala spíše tradičně bigbandovým směrem, druhá naopak celkem jasně ukázala, v čem tkví síla Cotatcha Orchestra - v inovacích zaběhnutých postupů, ve schopnosti osvěžit bigbandovou formu novými vlivy. Deska "Bigbandová elektronika" naznačila směr, ve kterém Jiří Kotača se svými muzikanty i nadále kráčí.

Zvuk jazzového orchestru tu proto čeřila elektronika, elektrická kytara (nikoliv však v jazzovém stylu) i éterický, bezeslovný vokál Lenky Dusilové, plakátově nejvýraznějšího hosta. Druhou posilou byl pak nizozemský trombonista Ilja Reijngoud. Oba dva se na zmíněné nahrávce podíleli, nicméně v této kompletní sestavě na pódiu společně ještě nestáli.

Premiérově, jako na albu, mohly zaznít skladby "Billy’s Pilgrimage", "Sen Sei" nebo až filmovou atmosférou nabitá "A Very Old Lady Driving a Ferrari". Došlo na pozdější návrat ke spolupráci s Lenkou Dusilovou v samostatně vydané "Tsumaranai", ale i na žhavé novinky. A vzešel z toho sevřený set plný barev a přirozeně svěžích inovací.

To ostatně platí o celé akci. Jen ta druhá polovina je mému srdci blíže. Cotatcha Orchestra nevodí posluchače za ručičku, zároveň jej ale nezahlcují samoúčelnými ukázkami hudební virtuozity. Živá energie orchestru nabývá větší dravosti a uvolněnosti a strhává. Brněnský big band slavil vážně, přesto byla v muzice, která nepřipouští prostor na chyby, cítit radost. A přípitek slivovicí tento dojem jen utvrdil.

Nezbývá než popřát vše nejlepší do dalších let.