Že se z koncertů Beth Hart v Praze stala na podzim nadmíru příjemná, takřka každoroční tradice, už je zkrátka fakt. Loni se ale naneštěstí kola zasekla a agentura Liver Music musela oznámit, že z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů se zavedený večírek přibližně o rok odkládá. Jako kompenzaci za zklamání pak fanouškům nabídla 15% slevu na všechny své nadcházející akce, což bylo nevídaně vstřícné gesto. Budiž to pro ostatní inspirací.

Nicméně skutečnost, že k nám rodačka z Los Angeles jezdí pravidelně (ostatně v roce 2025 k nám dorazí zase, jen zatím oficiálně neznáme datum a místo) na rozdíl třeba od Kosheen neznamená, že by pokaždé předvedla totéž. Právě naopak. Setlist jejího vystoupení a historky, které tahá z paty, se pokaždé diametrálně liší. A to dokonce tak moc, že u ní zdaleka nemáte ani jistotu, že uslyšíte její největší hity.

Kupříkladu její nejpovedenější balada "Leave The Light On", jež se jako jedna z mála v programu držela dlouhá léta coby spolehlivý vrchol, tentokrát bohužel vůbec nezazněla. Stejně tak chyběla třeba i "I Need A Hero", s níž na stejném místě zabodovala naposledy. Ale tím jsme zároveň vyčerpali i všechna negativa.

Na rozdíl od předchozích pražských zastávek tentokrát dvaapadesátiletá umělkyně nezačala vystoupení procházkou mezi diváky, nýbrž uvítacím monologem klasicky z pódia a teprve potom začala zpívat. Začala gospelem, který "je pro všechny, kteří trpí, ať už jste kdekoliv," a když poprvé vyzpívala slova "I Believe...", šel z toho - jako později ještě mnohokrát - mráz po zádech. Jestli se o Davidu Bowiem hlásalo, že šlo o hudebního chameleona, pak se Beth Hart stala chameleonkou. Disponuje schopností zazpívat cokoliv - od blues přes jazz, pop, šanson, country, gospel, rock, punk až po klavírní balady. Neuvěřitelné. Člověk už aby čekal, kdy začne i rapovat.

Ať už se ale v Praze pustila do jakéhokoli žánru, nezapomněla u toho nasadit také patřičný výraz a svým obrovským charismatem a hereckým umem, u nějž si nikdy nejste jistí, co je ještě hra a kdy už je sama sebou, diváky v hale očarovala. Když mezi nimi hned ve druhé písni začala procházet jako žena-vamp a v podstatě se u jednoho z mobilem natáčejících diváků svíjela proto, aby s tím přestal, dalšího objala a krátce na to před ní obdivně padla na kolena paní v důchodovém věku a dožadovala se osobního kontaktu, Beth, která dle svých slov tyto kočičí procházky miluje, si prostě jen naplno užívala zvýšené pozornosti a hladových pohledů.

Jak je o ní i díky jejím letitým problémům s bipolární poruchou a někdejší závislosti na drogách i alkoholu dlouhodobě známé, také tentokrát zpěvačka nešetřila emocemi. A kromě těch, které otiskla například do dojemného vrcholu večera, modlitby "Take It Easy On Me", v níž prosí Boha, ať ji šetří, neboť se snadno zlomí, ukazovala své srdce na dlani i v promluvách k publiku. Vyprávěla o svém zlomeném prstu, pokřižovala se, plakala při vzpomínce na maminku, objímala spoluhráče nebo se rozesmála tak, až si uchrochtla. "Já být chirurgem, co operuje mozky, všechny zabiju," smála se své vlastní roztržitosti.

Také vysvětlovala, že stejnojmenná píseň z nové a opět vynikající desky "You Still Got Me" pravdivě pojednává o jejím manželovi Stevovi, který jí celý koncert pomáhal v roli technika, bodyguarda i nosiče nápojů, především jí ale zůstává oporou v těžkých časech. V country novince "Wanna Be Big Bad Johnny Cash" zmínila, že by se chtěla po smrti narodit jako chlap a žít jako její hrdina Johnny Cash, složila ale i poctu své oblíbené zpěvačce Melody Gardot, když přezpívala její "Your Heart Is As Black As Night".

Popisovala také, jaký komplex měla v mládí ze svého až příliš rychlého vibrata, kdy jí ani učitelé zpěvu, s nimiž pilovala svůj kontraalt, nedokázali pomoci, a jak svou slabou stránku nakonec přijala a natočila o ní píseň "Machine Gun Vibrato". Takový pocit méněcennosti zpětným pohledem zní až neuvěřitelně, když si uvědomíte, kolikrát ho během večera rozvibrovala a jakou husí kůži z něj diváci dostali.

Vůbec nejsilnější myšlenky ale pronesla ve chvíli, kdy hovořila o tom, že s přibývajícím věkem se stává skromnější a více si váží života. A také jak miluje být součástí hudebního byznysu: "Nikdy nevíte, co vás čeká za dalším rohem," zaglosovala trefně.

Na pódiu jí po většinu představení sekundovali její dlouholetí kolegové - bubeník Bill Ransom, kytarista Jon Nichols a basák a příležitostný hráč na kontrabas Tom Lilly. V pasáži, kdy se všichni posadili na židličky, respektive cajon na okraji pódia a pomocí především akustických kytar a perkusí předvedli například "Sugar Shack" či zrestartovanou "Broken & Ugly", se ukázalo, jaká chemie mezi nimi panuje. Třeba když se uprostřed sóla na perkuse Beth vydala za bubeníkem a překvapila ho políbením zezadu na krk, aby ho vyvedla ze soustředění. Nebo když publiku zahlásila: "Já se tady tak skvěle bavím!"

Silnou stránkou autorky jedenácti studiových alb dlouhodobě zůstávají balady za pianem a předvedení "War On My Mind" s jejími až hororovými skřeky zůstane v paměti přítomných coby památný moment. Sekundoval mu však i přídavek - aktuální singl "Wonderful World" - původně napsaný pro její neteř. I v něm, podobně jako v mnohých dalších, se ukázalo, že jestli si někdo myslí, že taková Lady Gaga patří mezi nejlepší či nejuniverzálnější zpěvačky současnosti, má se toho ještě o muzice hodně co učit.

Královna dramatu Beth Hart, tentokrát poměrně vzácně hrající i na akustickou kytaru, v Praze znovu potvrdila, že nejenže nepotřebuje konfety, projekce a další vymoženosti, protože jí i tak budete viset na rtech, ale také že se zas a znovu vyplatí chodit na její koncerty při každé možné příležitosti. V excelentně nazvučeném sále totiž předvedla během necelých dvou hodin naprosto odlišný program než posledně. A přesto znovu triumfovala.