"Snové melodie tohoto kouzelného uskupení z desky nefungují tolik jako naživo, proto prosíme ještě o sólový koncert v blízké budoucnosti. Děkujeme," končila reportáž z jejich prvního českého koncertu na letošním Rock For People. A ze sluchátka Macha a Šebestové, toho času zapůjčeném pořadatelům z Fource, se ozvalo jen: "Ale beze všeho!"

Původně plánované Rock Café se pro velice rychlé vyprodání proměnilo v Lucerna Music Bar a ten se krátce na to vyprodal taktéž. Není divu. Po líbivém indie popu je na hudebním trhu mezi fanoušky žánru hlad. Vždyť stačí, aby se vydali nabrat síly The 1975 i Alt-J zároveň a v tu ránu jste v podstatě namydlení. Royel Otis, kteří druhým jmenovaným dokonce i předskakovali, tak mají vydlážděnou cestu k tomu, stát se dalším velkým tahákem nejen letních festivalů.

Zda si je lidé zapamatují i díky obří, přibližně dvoumetrové krevetě, kterou do Prahy dovezli místo projekcí, sice zatím zůstává nezodpovězenou otázkou, nicméně dodává jim to jistý punc originality. Tedy přesně tu vlastnost, která schází v jejich hudebním projevu. Pejorativní označení zloději berte, prosím, s velkou nadsázkou. Pravdou ale je, že tito Australani mají ve své kariéře podobný problém jako třeba naši Lake Malawi - jejich songy samy o sobě vyloženě úchvatné nejsou, spíše jde o jakýsi lepší standard žánru. Dohánějí to však jejich pestrostí. Právě aranže a různé producentské vyhrávky, zejména v režii jejich klávesisty, z nich dělají kapelu, u jejíhož poslechu se nudit nebudete.

Kupříkladu svižná "Heading To The Door", kterou své vystoupení otvírali, připomene zmiňované The 1975, následující "Adored" svým temnějším, uhánějícím klubovým zvukem dá vzpomenout zase na aktuálně se vracející The Maccabees. Třetí "Daisy Chain" už je zase regulérní post-punk ve stylu Interpol. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Jejich koncert proto nepřipomíná výbuch kreativity s několika obzvlášť silnými momenty jako spíše pomyslnou prohlídkou muzea nejen indie žánru. Nebo, chcete-li, jakousi hudební variací na all you can eat. Podobně jako na samoobslužném baru ani tady nenaleznete vyložené speciality, které vás vystřelí na oběžnou dráhu. Všechny songy zůstávají přes svou pestrost podobně silné a každý z nich by sám za sebe osciloval okolo hodnocení 7/10. Zkonzumovat je ale všechny najednou? Tím svůj hlad dostatečně uspokojíte.

Že se potřebují ještě trochu lépe sehrát a své největší hity teprve napsat, ostatně dokazovaly i poměrně rozpačité a stručné promluvy k publiku, kterých byste napočítali za celý koncert zhruba pět. A to se celou dobu v nich střídala jen otázka "Jak se máte?" s postěžováním si na horko, které v klubu bez ohledu na venkovní zimu panovalo.

Z vlastní stáje se však přinejmenším dva silnější momenty ke konci pětasedmdesátiminutového setu vykřesat přece jen podařilo - aktuální singl "If Our Love Is Dead" připomínající The Wombats a balada "Til The Morning" doprovázená ostrým bílým světlem by se s trochou štěstí mohly v jejich programu prosadit dlouhodobě. Obě totiž nabízí solidní hitový potenciál.

Přesto však nadále platí, že největší euforii v divácích vyvolávají jejich dva covery, které hráli jak v Hradci Králové, tak třeba i v Budapešti na Szigetu. "Murder On The Dance Floor" od Sophie Ellis-Bextor a ploužák "Linger" od The Cranberries v jejich podání nečekaně zafungovaly už i v hitparádách, a tak je pokuřující a pivo popíjející frontman Otis Pavlovic pravděpodobně bude muset zpívat ještě dlouhá léta. A ostatně proč ne. Už tak pestrý a přitom docela ležérně odehraný koncert díky nim získal další barevné odstíny.

A když už jsme u nich, v neposlední řadě oceňme ještě bohatý světelný park, který jsme v létě kvůli jejich hraní v odpoledních hodinách neměli možnost patřičně docenit. Sice i kvůli nim bylo v klubu horko, nicméně pánové by si na ně měli zvykat. Pod světly reflektorů totiž ještě spoustu let hrát budou. Potenciál na to jim rozhodně nechybí.