Pornography

V listopadu Pluto po šestnácti letech opouští znamení Kozoroha, a končí prý tak náročný karmický cyklus. Omlouvám se za ezo úvod, ale hodí se mi sem. Před šestnácti lety to totiž opravdu začalo. Někde tam se zrodilo mé současné já. Psal se rok 2008 a moje depresivní teenage fáze dosáhla svého vrcholu. Dny ve škole byly nekonečné, budoucnost temná a nejistá. Jediné, co mě ze životní prázdnoty vytrhávalo, byly páteční pitky s partou. A pak zavřeli našeho kamaráda. Dost divné období. Jako stvořené pro Nine Inch Nails, Joy Division nebo Public Image Ltd, kteří mi tehdy hráli v pokojíčku. A "Pornography" od The Cure.

Moje tehdejší hudební bible Filter (RIP) tehdy příhodně vydala seznam nejdepresivnějších desek všech dob a tohle album dala na první místo. Následovala jsem proto Písmo svaté a nahrávku si stáhla do počítače. A pak se jen kochala nádhernou hudební depresí - lepší soundtrack bych pro ten čas nenašla. Jeho vrchol tvoří stejnojmenná šestiminutová skladba, kterou kapela musela složit v samotném předpeklí. Chaotické suicidální šílenství, kde se občas hlasy ozývají pozpátku, uzavírá Smithovo úpěnlivé: "Musím s tou nemocí bojovat, musím najít lék!" A černé srdce posluchače se zajíká blahem...

Ale jinak mám od nich samozřejmě ráda i takové ty veselé písničky jako "Friday I'm In Love" nebo "Just Like Heaven", fakt! (Simona Knotková)

---

Undernath The Stars

Na The Cure jsem nevyrůstal, The Cure jsem objevil - to je potřeba napsat hned na začátek. Když k tomu ale došlo, zůstali už navždy mezi mými favority. To v mém případě znamená, že jsou období, kdy po nich ani nevzdechnu, jakmile se ale venku zachmuří, najednou zase dojde (hlavně) na "Disintegration", "Faith" nebo "Seventeen Seconds".

A taky na desku "4:13 Dream" a její otvírák "Underneath The Stars". Právě na tuhle skladbu jsem totiž tehdy narazil na YouTube a ta melancholická zasněná velkolepost mě oslovila na první dobrou. Až zpětně, v souvislosti s další tvorbou, začalo vysvítat, že v téhle písní je Robert Smith vlastně docela optimistický a romantický. Tak nějak upřímně romantický. Ten moment pohledu na nekonečnou hvězdnou oblohu, jakkoliv se tu o věčnosti zpívá, není zkalen smrtí, depresí a temnotou, jak se to v tvorbě této britské formace děje docela často. Chvíle, kdy bude "všechno pryč" a "vše se zastaví", je ještě nekonečně daleko.

I navzdory této prosvětlenosti zůstává "Underneath The Stars" v zásadě esenciální skladbou The Cure. Do mého pomyslného podzimního soundtracku patří už dlouho a myslím, že jí to ještě nějakou dobu vydrží. (Jiří V. Matýsek)

---

From the Edge of the Deep Green Sea

The Cure vydali 21. dubna 1992 svou devátou studiovku "Wish". Album se zrodilo ve stejném roce, kdy jsem se narodila i já, remasterovaná deluxe edice vyšla dokonce na můj svátek. Právě z této desky pochází i jedna z mých oblíbených skladeb - "From the Edge of the Deep Green Sea". Ti, kdo neumí moc dobře anglicky, si možná myslí, že tato písnička zní docela optimisticky, tedy na rozdíl od songů jako třeba "A Forest", "A Strange Day", mojí další srdcovky "Burn" a vlastně řady dalších.

Nicméně ani tento song není žádným rozjásaným kouskem. Zhudebněný příběh, jenž vypráví o lásce a ztrátě, trvá skoro osm minut a tvoří jej velice bohatá melodie, která působí až psychedelicky a uhrančivě. Robert Smith nemusí nikomu dokazovat, jakým je skvělým vypravěčem. Prostě je. Vím to já a vědělo to i moje někdejší já, které desku "Wish" poslouchalo v discmanu stále dokola. A to nejen po nocích, song mě doprovázel prakticky všude.

Koneckonců, který introvert si v dospívání neprošel temnou érou a nehltal všechny podivnosti... a nejen ty hudební? (Kateřina Spacek)

---

Burn

K éře The Cure v období desek "Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me", "Disintegration" a "Wish" se vracím asi nejčastěji, je s nimi totiž spojeno mé hudební dospívání. Často si také pouštím vydařené živáky "Paris" a "Show", které na jejich tvorbu nahlížejí z rozdílných úhlů. Vybrat ale jeden jediný střípek z jejich diskografie se však jevilo nakonec složitější, neb i na singlech vydali taktéž nespočet vydařených kusů. Kolekce "Join The Dots" je z tohoto pohledu nepřeslechnutelnou pokladnicí, kde se vyjímá třeba i netradiční coververze depešácké "World In My Eyes".

A právě když jsem si zmíněnou desku nedávno přehrával, znovu mě uhranula skladba "Burn". Otvírák soundtracku k legendární "Vráně" Robert Smith a spol. dlouhé roky na koncertech nehráli. V rámci turné "Summer Festivals 2019" se ale song snad prvně stal pevnou součástí setlistů. Dodnes si vybavuji, když písnička hned jako druhá zazněla v ostravských Vítkovicích a jak v zádech z té gradující naléhavosti a hlubin nálad v této neskutečné skladbě postupně narůstala husina. "Burn" byla, je a bude má neoblomná stálice. (Dan Hájek)

---

Close To Me

Historku o tom, jak jsem se kdysi dávno dostal k The Cure, jsem už mnohokrát vykládal a možná i někde napsal. Ale co už... Ve svých dvanácti letech (takže jsem technicky ještě nebyl teenager, ale stále dítě) jsem se na MTV zamiloval do klipu k písničce "Close To Me". Na burze jsem si díky ní koupil originální polskou kazetu "Mixed Up" a úplně se do ní zamiloval. Zbožňoval jsem ty klidně osmiminutové skladby s tanečním rytmem, trochou elektroniky, patřičně divné, ale přitom se v nich občas jakoby odnikud vylouply překrásné melodie.

Naprosto vůbec jsem netušil, že kapela má za sebou už více než dekádu dlouhou historii, natož co znamená remixové album, a zcela logicky jsem předpokládal, že takhle nějak budou znít všechny její desky. Ha! Dodneška si vzpomínám na ten šok, když jsem si z příští návštěvy burzy donesl další pseudooriginálku nazvanou "Boys Don't Cry". Písničky, které najednou netrvaly ani tři minuty, zněly úplně, ale úplně jinak!

Časem jsem se samozřejmě do většiny těch známějších kousků The Cure proposlouchal, viděl jsem je živě na Colours a dlouho předtím i v Praze na turné k "Bloodflowers". Skalním fanouškem jsem ale zůstal pouze u té jediné, v jejich diskografii netradiční kolekci. (Honza Balušek)

---

A jaké písničky The Cure se do srdcí nejvíce zaryly vám?