Poslední dobou se tvůrci amerických filmů předhánějí v tom, kdo přijde s něčím nejromantičtějším, nejkrvavějším nebo nejzvrácenějším. Pokud do poslední jmenované kategorie nepočítám pohádky Zdeňka Trošky, pak si myslím, že nejperverznější filmy tvoří bezpochyby režisér Quentin Tarantino. Jeho největší trhák "Pulp Fiction" dobyl spojením gangstersky, akce a hlavně velké porce nadsázky srdce nejen perverzáků a úchylů, ale i běžných, zábavychtivých diváků. Velkou mírou k tomu jistě přispěl i výborně sestavený soundtrack v čele se skladbou "Girl, You'll Be A Woman Soon" od Urge Overkill. Desátého října je celosvětová premiéra prvního dílu jeho nového filmu "Kill Bill". Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že si Tarantino dal jako obvykle na sestavení soundtracku záležet.

Na cédéčku najdeme krom šesti písniček a šesti instrumentálních skladeb i dva rozhovory (pamatujete na "Ezechiel 25/17"?) a pár samplů použitých ve filmu. Úvod obstarává dcera Franka Sinatry, Nancy, s pomalou popovou písničkou ze šedesátých let "Bang Bang (My Baby Shot Me Down)". Následuje ji mix country a rock'n'rollu ala Elvis Presley, zpěvák Charlie Feathers a song "That Certain Female". Před rozhovorem, kde nechybí výrazy typu "fuck" nebo "sons of a bitch", vyplňují prostor dvě instrumentální skladby. Při poslechu první z nich "The Grand Duel - (Parte Prima)" si musím vzpomenout na scénu, kterou najdeme snad v každém westernu - odjezd hrdiny z bojové pláně, kde při souboji s hlavním padouchem ztratil svou lásku. Druhou avizovanou instrumentálku "Twisted Nerve" bych měl spíš nazvat nezpívanou - střídají se tam totiž pasáže, kdy melodii hrají nástroje samz, s pasážemi, kdy ji tvoří hvízdání.

Po rozhovoru přichází na řadu producent Wu-Tang Clan The RZA s pomalu gradujícím mluveným slovem "Ode To Oren Shii". Kdo slyšel soundtrack k "Pulp Fiction", určitě čeká nějaký funk a soul. Samozřejmě se dočká, a to v podobě skladeb Isaaca Hayese "Run Fay Run" a "Green Hornet" od Ala Hirta. Největší peckou na albu je podle mě věc "Battle Without Honor Or Humanity", která kombinuje kytaru s elektronikou. Velice mně připomíná skladbu "Spybreak!" od Propellerheads. Po pasáži postrádající teplé lidské slovo se objevuje hitovka číslo dva, jižními rytmy ovlivněné disco z šedesátých let, melodický song "Don't Let Me Be Misunderstood" od zapomenuté hvězdy Santa Esmeralda (ač se to podle jména nezdá, jedná se o muže). Ženský vokál houkající melodii do pozadí tvořené tou nejklasičtější formou rock'n'rollu (The 5.6.7.8's - "Woo Hoo") působí nečekaně inovativně a mile.

Ve skladbě "Crane" se objevuje na soundtracku už podruhé The RZA, ale tuhle jednoznačně nezvládl, horší instrumentálku u zabitého Billa nenajdete. Poslední písničkou je čínsky zpívaná balada "The Flowers Of Carnage" od Meiko Kaji. Závěr cédé obstarávají báječné melodie příčné flétny a trubky, další rozhovor a už dříve zmíněné samply, jejichž umístění naprosto nechápu - jsou hrozné. Za zmínku stojí taky fantastické provedení obalu. Už dlouho jsem se tak nekochal pohledem na plastikovou krabičku.

Celkově působí deska velmi dobře, přestože se jedná o tak v podstatě nepřirozenou věc, jako je soundtrack, tudíž si ji dovolím ohodnotit vysokou známkou osm.