Neuvažoval jste po konci Spirituál kvintetu o tom, že se budete věnovat už pouze moderování a vrcholovou muziku pověsíte na hřebík?

Ano, tahle varianta tady byla. A vlastně dost pravděpodobná. Bezprostředně po posledních koncertech kvintetu jsem byl opravdu přesvědčen, že tím moje profesionální hudební cesta prakticky skončila. Nedokázal jsem si nějaký čas představit, že by po té úžasné, sedmnáct let trvající životní etapě mohlo v muzice přijít ještě něco, co by se tomu byť jenom přiblížilo, co by mě bavilo a naplňovalo. Kvintet mi dal velikou školu v mnoha směrech. A zkušenost s takovou kapelou, takovými spolupracovníky a takovým společenským zásahem trvajícím víc než půlstoletí, to se opravdu těžko nahrazuje. Takže v tu chvíli jsem žil v přesvědčení, že si budu muzicírovat sem tam s přáteli nebo doma pro radost - a to bude asi tak všechno.

Kdy se začala v hlavě rodit myšlenka na vznik Spirituál kvartetu a s jakou vizí jste ho vlastně zakládal?

V tom stavu, který jsem před chvílí popsal, uběhlo několik týdnů. Zchladily se emoce z loučení, vytvořil se potřebný odstup. Mnohokrát jsem v té době slyšel otázku, jestli se přeci jenom nějaké pokračování kvintetu nezformuje. Nebo jestli to celé jenom nebyla taková ta oblíbená hra některých interpretů: ohlásit konec, něco z toho vytěžit a za půl roku se jede vesele dál. Myšlenka na nějakou formu návaznosti se tedy pomalu začala rýsovat tak dva měsíce po posledních koncertech. A vize? Ta byla od počátku jasná. Pokud taková skupina vznikne, zcela přiznaně, s vděkem a pokorou, se přihlásí k odkazu Spirituál kvintetu. Zároveň ale bude hledat svou vlastní cestu k posluchačům, jak prostřednictvím nového repertoáru, tak přirozeně vlastním zvukem, daným obsazením, možnostmi a schopnostmi svých členů.

Spolupráce s Veronikou Součkovou se nabízela, oslovil jste s možností působit v této kapele i jiné členy Spirituál kvintetu?

Zdenka Tichotová, zpěvačka a manželka zakladatele kvintetu Jiřího Tichoty, byla dokonce prvním člověkem, se kterým jsem o vzniku Spirituál kvartetu mluvil. Moc jsem stál o to, aby se stala součástí nové skupiny. Nápad jako takový se jí líbil, ale po takřka padesáti letech zpívání už se jí prostě nechtělo trávit to obrovské množství času na cestách. Což se samozřejmě dá pochopit. Ale aspoň se nám povedlo přivítat ji párkrát na našich koncertech jako milého hosta.

Jak jste přišel na Zbyňka Bureše a Jana Jandu?

Ani nevím, jak dlouho už Zbyňka znám. Ale pravděpodobně od roku 1996, kdy jsme společně zakládali dnes už dávno neexistující bluegrassovou formaci Reliéf. Možná jsme se znali ještě chvilku předtím. Jeho schopnosti jsou opravdu nevídané, což zjistí každý, kdo se s ním jako s muzikantem někdy potkal. Je velmi nápaditý a plodný autor, má neuvěřitelný hlasový rozsah, skvěle ovládá hru na několik nástrojů. Honzu Jandu jsem znal jako vynikajícího kytaristu a zpěváka především ze skupiny Klíč - i když jsem věděl o šíři jeho uměleckého záběru, od opery a klasické písňové tvorby přes francouzský šanson až ke klezmeru. A to jsem určitě ještě něco zapomněl. Vážím si toho, že oba tihle úžasní muzikanti přijali nabídku stát se součástí Spirituál kvartetu.

Věděl jste hned od počátku, že kvartet bude tvořit a nahrávat i vlastní písně?

Ano, byla to součást té původní myšlenky. Vlastně nešlo ani tak o to, že nutně musejí vznikat nové skladby z naší vlastní dílny, ale o to, že nebudeme jen vytěžovat tu truhlici naplněnou Spirituál kvintetem. To bylo zcela jasné od začátku.

Osobně vnímám, že nejsilnějšími nástroji ve vašich aranžmá jsou hlasy. Žánrově však oscilujete na pomezí několika stylů - gospelu, raného rokenrolu, country, blues, šansonu či folku. Jaký styl považujete vy osobně za sobě nejbližší a proč?

Myslím, že skoro v každém se poměrně podstatně otiskne to, na jaké hudbě vyrůstal. Což byl v mém případě především folk, o něco později pak country a bluegrass. K tomu nějaké závany blues, samozřejmě Beatles, písně Suchého a Šlitra... Vzhledem k věku mám pochopitelně aktuálně daleko pestřejší hudební obzor, bylo by smutné, kdyby to tak nebylo. A ještě musím říct, že mi ho v poslední době významně rozšiřuje můj syn, takřka vášnivý posluchač opravdu všeho možného.

Jak dlouho jste pracovali na debutu a z kolika písní jste nakonec vybírali finální třináctku?

Materiál na desku se vlastně začal shromažďovat ve chvíli, kdy jsme nazkoušeli první song nepatřící do repertoáru kvintetu. Sice jsme chvilku uvažovali i o možnosti nahrání některé ze starších, známých písniček, ale z toho nakonec sešlo. Shodli jsme se na tom, že nevidíme velký smysl v tom nahrávat staré, už několikrát natočené skladby jenom proto, abychom posluchači nabídli něco, co zná. Neznamená to, že by se v budoucnu něco takového nemohlo stát, ale pokud na to dojde, pak až ve chvíli, kdy to opravdu bude mít nějaké opodstatnění. A z kolika písní? No, nějaké nám ještě zbyly na příště.

Spirituál kvartet staví na odkazu svých předchůdců z kvintetu, zároveň však hodlá jít i svou vlastní cestou co se týče zvuku a repertoáru. Jak probíhaly diskuse v kapele o tváři kvartetu tak, aby všichni byli spokojeni? A jak moc tenká byla dělící linie mezi odkazem kvintetu a novým zvukem?

Dá se říct, že tu debatu vedeme kontinuálně. Nejde ani tak o zvuk, ten máme jaksi daný našimi možnostmi, ale u repertoáru je to trochu problematičtější. Musíte citlivě vybalancovat tu hranici mezi novým, ještě neslyšeným, a mezi písničkami letitými, které si mnoho lidí z našeho publika rádo poslechne. Posluchači je znají, mohou si je zazpívat s námi, mají je rádi. Aktuálně se nacházíme v situaci, kdy zhruba polovinu našeho koncertního programu tvoří písně nové, ta druhá pak reprezentuje ohlédnutí za kvintetem, to všechno pěkně promícháno. A to je varianta, která, zdá se, vyhovuje jak nám, tak našim posluchačům.

Vaše nové album pokřtil Jiří Tichota, jaké reakce fanoušků se k vám dostaly?

Křtili jsme 22. září v Divadle Bez zábradlí. Z účasti Jirky Tichoty jako kmotra jsme měli obrovskou radost, těžko si v té roli představit kohokoli jiného. Reakce jsou zatím veskrze pozitivní, až nadšené, ale co jiného bych vám také povídal, že. Nejlépe bude, když si každý udělá názor sám poslechem naší desky. My doufáme, že se nám podařilo sestavit zajímavou a pestrou kolekci.

Dá se říct, že mašina kapely se pomalu, ale jistě rozjíždí? Kolik byste si do budoucna představoval ročně koncertů a jak často byste rád nahrával nové studiovky?

Máte pravdu, že ta mašina, možná je v našem případě lepší termín mašinka, se teprve zvolna dala do pohybu. Ale my ji rozhodně nechceme uhnat! Všechno má svůj čas. A jsme neskonale vděční všem pořadatelům i posluchačům, že si k nám nacházejí cestu. Hrajeme každý rok zhruba padesát koncertů, kdyby to bylo o něco víc, nezlobili bychom se. Na druhou stranu ta víc než stovka ročně, kterou jsme hrávali s kvintetem, to už byl opravdu velký záběr. Ovšem co bude dál, to záleží především na posluchačích. Bez jejich zájmu a odezvy si můžeme vysnít cokoli, ale vždycky zůstane jen u toho snění. A s nahráváním alb nemáme žádné termínované plány pro tuto nebo příští pětiletky. Až přijde čas, přijde nová nahrávka.