Když jsme se domlouvali na termínu rozhovoru, Roman Holý mi psal, že jste zrovna na raftech. Jezdíváte často na společné dovolené?

Matěj: Často si říkáme, že bychom měli vyrazit na rafty s kapelou. Za těch čtyřiadvacet let fungování jsme to ani jednou neudělali. Ale s Romanem a dětmi, na Šumavě na Otavě, vyjíždíme každé léto minimálně třikrát. Obzvláště když je příšerné vedro, řeka ti daruje trochu chladu. Nejvíc se mi na tom líbí zastávky. Takových třináct zastavení jara...

Roman: Možná neznám líp strávený čas než na raftu.

Zpíváte si třeba u ohně?

Roman: Měli jsme s Mankáčema několik táboráků a hodně jsme u toho hulili. Na první pořádný ohníček, kde se tmelila kapela, jsme byli pozvaní k mojí mamince na zahrádku. A ta zavelela, aby se zpívalo. Navrhla, že si dáme "Černý muž pod bičem otrokáře žil". Celkem hezká písnička, ale bohužel tam s námi poprvé byla Tonya. (smích)

Pomyslná jízda je to, i že spolu hrajete téměř čtvrtstoletí. Nový vítr do plachet vám vlila aktuální deska - vaše první v češtině. Co vás po tolika letech vedlo k přechodu k rodnému jazyku?

Matěj: Napadlo to hlavně Romana, který nás k tomu přiměl. Chtěli jsme, aby nám někdo rozuměl, a abychom i my písním rozuměli. Máme co říct. Žijeme v Česku, čeština je naše mateřština.

Roman prý zavelel, že buď natočíte další desku v češtině, nebo žádnou. To je takový diktátor?

Roman: Ano, jsem rozený diktátor. Nesnesu odmlouvání. Muziku jsme vždy měli hlavně jako zábavu a jako to nejlepší naplnění volného času, nebereme ji jako práci. Ale čím jsme starší, tím dáváme větší důraz na obsah písniček. A ten se v Česku líp objevuje v rodném jazyce než v angličtině. Hlavně nám šlo asi o srozumitelnost, podělení se o naše názory na svět a na životní situace v češtině, aby to lidi mohli prožívat s námi.

Zpočátku se na to dle Matějových slov nikdo netvářil moc nadšeně. Přišlo vám, že Monkey Business a čeština k sobě nejdou dohromady?

Matěj: Úplně zděšený jsem nebyl, jen jsem měl strach, aby to netrvalo tři roky. Byť Pavel napsal v angličtině minulou desku celou. Jednu takovou choutku nahrát celou studiovku v češtině už jsme měli a za tři roky jsme nebyli schopni udělat ani jednu písničku, nakonec jsme album dokončili v angličtině. Jenže se stal zázrak, Pavel napsal z devadesáti procent texty sám. První demáče začal posílat Roman na konci října a na konci března jsme měli desku otextovanou a nazpívanou. Jde o nejrychleji udělanou řadovku v rámci naší diskografie.

Jak to, že to najednou šlo tak hladce?

Roman: Použiji název oblíbeného filmu: "Když se čas naplnil". Pavlík nasbíral na své trnité cestě životem zkušenosti a vylítlo to z něj nádherně. Jak z nadrženého cikáněte.

V plánu bylo nejdřív oslovit vámi uznávané textaře, jako jsou Tomáš Hanák, Fanánek, Petr Fiala, Martin Kyšperský a další. Nakonec napsal slova Pavel za přispění Romana, Terezy a Matěje. Jedním textem přispěl Dan Bárta. Nesouzněli jste s jinými autory?

Roman: Zpočátku jsem ani o Pavlových schopnostech netušil. I když jsem to inicioval, nebyl jsem si jistý, zda to sami dáme dohromady, připravoval jsem všechny na to, že oslovíme i někoho jiného. Ale nakonec k tomu vůbec nemuselo dojít. Velmi jsem stál o Petra Fialu, ale ten je tak línej a starej... a z Moravy. Jistě chápeš. (smích)

Teď už budete vydávat alba jen v češtině? Nebo to máme vnímat jako odskok, zpestření, určitý restart? Případně bude záležet na reakcích lidí?

Roman: U češtiny zůstaneme. To ale neznamená, že už nikdy neuděláme žádnou anglickou písničku.

Pavel: Nikdy jsme nekalkulovali s lidmi.

Jak se vám česky zpívalo, Matěji a Terko?

Tereza: Vždycky je nějaký problém a záleží jen na tobě, jak se s ním popasuješ a kam tě posune. Myslím, že jsme se toho zhostili dobře.

Roman: Trpěli jsme takovou zvláštní nejistotou. Když jsme se rozešli s Tonyou, trochu jsme se báli, co na to naši fanoušci, když bude místo ní bílá česká holka... aby nešlo o náraz motorkou do zdi. Dopadlo to líp, než jsme očekávali, a tady je to podobný. Lidé si s námi zpívají. A i o to jsme moc stáli, aby byli víc v našem světě.

Matěj: Vůbec nemáme, my ani fanoušci, problém přecházet z angličtiny do češtiny. Jde to přirozeně. Postupně budou písničky v češtině přibývat, ale angličtinu nezavrhneme.

Nemyslím to zle, ale nebudete v češtině znít jako J.A.R.? Nevytrácí se touto změnou váš rukopis?

Pavel: Nerapuješ. J.A.R. je rapová kapela.

Roman: V textech jsme se snažili vyvarovat vulgarismů, kterých je tvorba J.A.R. plná. I hudbu děláme trochu jinou, takový taneční indie pop.

Matěj: Taky jsem zaslechl, že Monkey jsou takoví JAŘi. Mnohým to může splývat. Jsem přesvědčen, že obě kapely vždy měly jiný zvuk, a to nejen kvůli angličtině. Liší se zpěváky, kteří představují nositele zvuku skupiny. Roman při skládání vždy myslel na to, pro koho to je, umí to rozdělit.

O tom jsem se s ním už kdysi bavila. Řekla bych, že název "Když múzy mlčí" si tak trochu protiřečí.

Roman: To jsou Monkey Business, práce s ironií, dvojsmysly a zvláštními záhoráckými myšlenkami. Deska obsahuje spoustu divných textů, protože i my jsme divní.

Matěj: Žijeme v době, která není úplně vhodná pro různá místa světa.

Roman: Latinské přísloví "Když múzy mlčí, zbraně mluví" odkazuje na Cicera i Karla Kryla. Název vlastně skrývá reakci na dnešní svět, protože se dost válčí. A vlastně i reakci na současnou světovou hudbu.

Zastavím se u vizuálu. Proč ten krokodýl, přece nejsme v Brně, ne?

Tereza: S Romanem jsme v Římě navštívili výstavu fotografa Helmuta Newtona a on má právě starou kultovní fotku modelky, jak ji žere krokodýl. A když jsme pak debatovali o názvu a vizuálu, vzpomněla jsem si na ni.

Roman: V bookletu jsme uvedli, že jsme se inspirovali touto fotkou. Je to trochu jiná kompozice, původní starou černobílou fotku jsme předělali do vyzývavějšího vizuálu. Uvnitř se ještě objevuje fotka, jak ta dívka podává krokodýlovi lovecký salám, na které je napsáno Monkey Business. Jo a ta prdelka, ta je moje.

Tereza: Na desce nechybí hořká témata typu "Príma rozvod", kluci říkají, že je to pro všechny odkopnutý chlapy... Pořád platí, že múza je ženského rodu, tedy že žena zůstává stále důležitou inspirací nejenom pro muže. Vyhrocená doba k tobě ani promlouvat nemůže. Múzy v kultuře mlčí a to my odmítáme.

Čím to?

Tereza: Hudba se ubírá do čirých pekel. Myslím, že jsme pravý opak. Chceme dělat dobrou muziku, aby to bylo neprůstřelný ze strany hudby i textu.

Roman: Celý svět je hip hop. Ať si všichni dělají, co chtějí, ale i hip hop byl ještě v devadesátých letech hudba. Teď je to strašně hloupý, všechno stejný, bez múzy.

Už v minulosti jste se inspirovali uměním a fotkami.

Roman: Tenkrát to byly fotky undergroundového fotografa Bohdana Holomíčka, které máme ve třetím klipu s Fanánkem "Homo Sovietikus". Pár jich tam má i Abbé Libansky. Myslím si, že dobrá kapela by měla být vzdělaná, poučená v umění, historii i popkultuře. Myslíš, že Travis Scott někdy četl Kafku?

Na desku jste upozornili první vlaštovkou "Ciao! Ciao! Ciao!", v jejímž klipu ztvárnili hlavní role herci pražského Dejvického divadla. Proč padla volba právě na ně? Třeba Ondřej Brousek hraje ve Vinohradském divadle, mohli jste pozvat například i jeho kolegy…

Tereza: To by bylo moc vážný.

Roman: Mně virgule zla prozradila, že Vinohradské divadlo je prokleté. V Dejvicích navíc známe hodně herců, proto jsme cítili větší šanci, že nás s tím nepošlou k šípku. Jsou, myslím, dosti podobné nátury jako my.

Píseň obsahuje pelmel životních průšvihů - takový pátek třináctého rozšířený do celého roku. Čerpali jste ze svých životů?

Roman: Text je mimořádně zlý, na to že jde vlastně o disco písničku. Vypráví o lúzrech, tak trochu i o nás, o tom, čím jsme si prošli. Trochu jsme to po italsku vygradovali.

Pavel: Zároveň vzdáváme poctu italským filmům, hořkosladkým komediím, hercům, které máme rádi. Dneska se už takové filmy netočí. Pouštěl bych je dětem na základce, aby věděli, co znamená život, že umí být přísný a krutý.

V úvodní "A kde je problém?" zaujme hláška: "Myslíte, že to byl ďábel?". Z jakého filmu pochází?

Roman: Z nejlepšího a nejtvrdšího filmu Otakara Vávry "Kladivo na čarodějnice".

"Homo Sovietikus" se staví proti válce a komunismu?

Pavel: Jsme postiženi Ruskem, bolševismem. Vyrůstali jsme v tom, je to pořád v nás.

Roman: Jde o vzpomínky frustrovaného teenagera Pavla Mrázka, který vyrůstal v Praze za hlubokého komunismu. Nic nemohl, vše bylo šedivý, všude padaly římsy, máničky byly v kriminále. Koukal na letadla a věděl, že nikam nepoletí. Zhmotnělá imprese beznaděje našeho vyrůstání. Dodnes to v nás zůstává, jsme tím napadeni.

Pavel: Furt posloucháme Karla Gotta, Michala Davida - DJe Lenina.

Album obsahuje i vztahové písničky typu "Dva na kolejích", "Príma rozvod", "V tenzi astronaut". Přišlo mi přitom, že prožíváte dobré období.

Roman: To se děje všem, nežijeme každý den diskotéku.

Matěj: Část kapely rozvod prožila.

Roman: Část ho čeká.

Tereza: Část se ani nevdá.

Ve "Dvou na kolejích" zpíváte o pražských čtvrtích Malvazinky a Kateřinky proto, že se to rýmovalo, nebo v sobě názvy nesou i skrytý podtext?

Pavel: Já jedu támhle a ty zas támhle, o tom je rozchod. Naše cesty se rozdělují a každý míří jinam.

Matěj: Jediné slovo, které jsem si vymyslel já, je do Strašnic. Dodneška je vnímám jako divnou čtvrť, pro mě ne moc vzhlednou, ale jezdíval jsem tam k babičce, proto se tam přesto svým způsobem cítím v bezpečí.

"Jsem zlo" popisuje psychiku a chuť problém řešit.

Pavel: Apoteóza lidství. Všichni jsme zlo, máme to v sobě. Někteří nemají svědomí.

Roman: Ale my zpíváme: "Jsem zlo, co má bohužel svědomí."

Tereza: Výčitky pak tlumíme občas alkoholem do bezvědomí.

Byl váš cíl dosáhnout dobrého "Renomé v jazzových kruzích"?

Tereza: Neholdujeme jazzu. Kolem tohoto tématu se často motáme. Pro nás je podstatnější hezká melodie, písňová forma. Při vší úctě k našim kolegům, které máme rádi, nás jazzové onanie příšerně nebaví. Když hraješ gastrojazz, nikdo to nevnímá. Je to smutná věc.

Pavel: Ne že bychom si z nich dělali srandu, jen to konstatujeme. Hrozný. Lidi ve finále nedocení tvoji píli.

Matěj: Měl jsem vždy pocit, že jsou jazzoví muzikanti něco více než ostatní, a to mi přišlo legrační.

Chápu "Bludičky v močálu identity" správně jako rýpnutí do sociálních sítí, na kterých všichni chceme být uznávaní?

Pavel: Ano. Tvoji hodnotu určují jiní. Snažíš se svoji identitu přizpůsobit lidem, abys byla nějak uznávaná a zapadla do skupiny.

Roman: Příliš času věnujeme všichni tomu, abychom tvořili svůj příznivý mediální obraz. Přes retušování fotek a honění se za lajky a odběry chceme vypadat líp než ve skutečnosti. Všichni jsme bludičky v močálu identity.

"Léto je zpátky" jako jediná píseň chybí na vinylu, protože se na něj nevešla. Jde o pomalejší kus - že by proto, že máte rádi léto a nechcete, aby rychle uteklo?

Pavel: Je to o vztahu v kapele. Oslava, že se máme rádi. Někde si spolu sedneme, dáme si pivo, meleme, zahulíme.

Roman: Někdo se spolu nemůže snést po deseti letech ani v autobusu. My spolu dřepíme a užíváme si pořád. Ale stejně vždy zůstaneš sám. Hořkosladká písnička.

Tereza: Máš pocit bezčasí, neřešíš nic, máš hlavu uvolněnou, s lidmi, se kterými ti nic nehrozí a je ti s nimi dobře. Na jeden večer zapomeneš na starosti, které tě stejně ráno druhý den obklopí, protože máš odpovědnost vůči dětem a dalším lidem.

Roman: Když budeš pozorná posluchačka desky, uslyšíš na jejím konci takovým šepotem říkat mého syna všechny názvy našich alb a na konci já dořeknu: "Múzy nemlčí."

Pavel: Léto může být klidně v únoru. Je to jen stav.

Matěj: Roman udělal tuto písničku po ne tak dobrým období.

Roman: Bylo to v době rozvodu, kdy jsem začal cítit, že se už budu muset přehodit na kolej pozitivity a nějaký budoucnosti, jinak chcípnu. Cítil jsem, že léto, dobré období, se už blíží, i když to bylo v zimě. Každý člověk, který to nevzdá, zažije zase léto.

Deska tedy končí pozitivně, a to přesto, že mi přijde spíše melancholická…

Pavel: Vyrostli jsme v osmdesátých letech, v nichž byla atmosféra melancholická. Sami máme rádi melancholické věci, proto se album nese v takovém duchu.