Taky máte pocit, že poslední dobou se s oslavami roztrhl pytel? U pardubické Vypsané fiXy tomu není jinak. Zatímco vloni připomínala dvacetileté výročí zlomové desky "Bestiálně šťastní", kterou přehrávala kompletně celou, letos došlo na jiná jubilea. Fixa totiž slaví hned dvoje kulatiny - třicet let existence a také padesátiny svého frontmana.

Kapela s oslavami začala na královéhradeckém festivalu Rock for People, kde dostala největší časový prostor ze všech - hrála dvě hodiny. Když červnový seznam písní porovnám s tím srpnovým, nebyl jak přes kopírák. Měl i jiný koncept. V první půlce zavzpomínali muzikanti na jednotlivé desky, pěkně chronologicky, z každé vytáhli dva kusy. Ve druhé polovině večera zazněl pelmel kultovních věcí.

Programem provázel novinář Honza Vedral, který měl vstupy ze zákulisí, fanoušci se tak dozvěděli mnohé zajímavosti. Přišla jsem načas (nehrála žádná předkapela), takže jsem zaznamenala jen tu poslední. Středeční druhý koncert čítal barevnější program plný hostů a předkapel. Jedná se o původní termín, zatímco ten úterní formace přidala pro velký zájem, proto byl asi skoupější na hosty.

Koncert šlapal jak švýcarské hodinky, bez zbytečného klábosení mezi písněmi, aby se toho stihlo odehrát co nejvíce (třicet čtyři kousků). V "Detailech", kde se zpívá "Hrdinové nekecaj a jdou do tmy", nemohl hostovat na kytaru nikdo jiný než bývalý hokejista Jiří Hrdina. Podle Márdiho jde o jeho čtvrtý největší úspěch hned po třech vyhraných Stanley Cupech. Haha. Byl to jediný host, který se shodoval s hradeckým festivalem.

Ukázal se také kytarista Vašek Juračka, jehož táta Zdeněk hraje ve Žlutém psovi - ten přispěl asi do pěti písní. Dle slov frontmana zvali hudebníci i bývalého basáka Mejna, který se ale údajně stydí, protože už roky nevystupuje. Petr Fořt (například manažer Gaia Mesiah a zároveň jeden ze zakládajících otců zmíněného festivalu) aka Fořťák pomáhal paličkami Pítrsovi na bicí. Mimochodem, na bubeníkově obličeji se dalo ze všech členů kapely nejsnáze vyčíst, jak si to užívá.

"Antidepresivní rybičku" obohatil další novinář Tomáš Poláček - udělal promo právě vydané knížce Márdiho sesbíraných sloupků z časopisu Reportér, kam píše pět let. Márdi ho na oplátku hodil do vody (obrazně řečeno), aby si tento song zazpíval s nimi. Což se stalo, navíc k tomu přidal taneční kreace. Zhmotnil se tak DJ Punk (konečně má svoji podobu), o kterém se zde mimo jiné také zpívá. Křepčil jak smyslů zbavený, což bylo krásně spontánní.

Asi se budu opakovat, ale opět zamrzelo, že playlist nebyl nafukovací: pardubická parta toho nahrála tolik, že by to vyšlo na celodenní program. Takto hrála i tak bohatých sto třicet pět minut. Díky za skladby "Iluze", "Holka s lebkou", "Limity", "Ledňáčci" či "Trampolína" a další známé a milované. Našly se i rarity. Song "Gigi" formace moc nezařazuje, asi jsem ho naživo slyšela prvně, a to chodívám na Fixu pravidelně už nějaký ten pátek. Přidávaným "Klenotem" si na sebe ušila tak trochu bič, tuto píseň také nepřehrává moc často, a tak ji dala snad bez zkoušky.

Docela trefně působil úryvek z "Domácího motokrosaře": "Úplněk se leskne v tvojí zubní sklovině..." Tomu se říká dobrý timing, noc předtím jsme totiž mohli pozorovat super úplněk. Dovětek "ty jsi sekretářka" má pro mě ještě osobní rovinu, vzhledem k mojí civilní práci.

Fixí lid oslavil kulatiny parádně. Kapela se na to připravila - třeba formou tematických vstupních pásek na ruce a s nimi spojeného pozdravu na LEDkách. Na nich jsme během vystoupení vždy mohli zahlédnout vizuál desky, ze které právě hraná skladba pocházela. Jednoduché, přitom velmi funkční. Divák se díky tomu přehledně orientoval v desetikouskové diskografii této skupiny. Dále byly po ostrově rozesety informační panely připomínají její hlavní milníky, včetně právě těch albových.

Střelák se ukázal jako dobrá volba. Pamatuju si zdejší koncerty Fixy jako "Letní tlení" nebo křest "Tady to někde je" na pontonu, kde následně pokřtěnou desku hodili členové do Vltavy, aby měl Anděl Dana Bárty na dně řeky co poslouchat. Plocha působila komorně, rodinně, klubově, nic monstrózního, co by se k těmto muzikantům nehodilo. Počítali snad se vším (jen ne s nekonečnými frontami na pivo, proto jsem i mnou oblíbený chmelový mok oželela, abych neprošvihla žádnou pecku) - byla připravena také velká obrazovka stranou pro ty, kteří by přes lidi a stromy neviděli.

Fixo, díky, že jsi. Prožila jsem s tebou (a Mňágou) postpubertu, bez vás by to nebylo ono a ze srdce mi vás jen tak nikdo nedostane. Do dalších let přeji hodně múzy plné iluzí, rock'n'rollu, krásných smutných dní, drogových večírků a proplouvajících antidepresivních rybiček!