Co se počasí týče, věděl sedmadvacátý Brutal Assault, kdy skončit. Do vyloženě nekomfortních hodnot začaly teploty stoupat vlastně až v sobotu a ten nejhorší hic doprovázel metalisty na cestě domů v neděli. Do té doby bylo relativně příjemně a úvodní déšť vlastně neznamenal nic proti minulým důkladně propršeným ročníkům.

Ani pálící slunce nedokázalo z diváků vyždímat poslední zbytky energie. O to se spolehlivě staralo dění na všech festivalových pódiích. Ukázal to třeba australský kytarista Plini, nenápadný djentový mistr, který svými instrumentálními jemnůstkami - ve srovnání se spoustou jiných vystupujících - dokázal dostat nad hlavy publika dlouhou řadu plavců. Tolik, že to toho skromného třicátníka docela překvapilo. Plini hrál na festivalu už pár let nazpět, tehdy snad měl půlhodinový set dopoledne. Letos se mu prostor pod stageí solidně zaplnil a on sám se v harmonogramu posunul do brzkého odpoledne. Příště jistě dostane ještě lepší čas.

Gorod přivezli technicky vyspělý death metal s obrovskou silou. Tedy, tu by měl, kdyby je zvukař zbytečně nepřeřval a všechny ty finesy a náročné party neutopil v nepřehlednu. Paradoxně v prvních řadách to prý z tohoto hlediska bylo výrazně lepší. V hlavní průchozí uličce kolem největších pódií se ale jejich set bohužel změnil v utrpení.

Nizozemští Pestilence sice patří mezi klasiky evropské větve death metalu a jako takoví dokázali v počínajícím podvečeru nalákat solidně, pro mé ucho - asi si říkám o zatracení podstatné části nadšených fandů - už se ale poněkud vyčerpali. Místo nich tak vyrážím na poslední kolečko areálem, strávím pár minut v jiném světě postapokalytického konvoje a na výstavě fotografa, kterému se velmi sugestivně podařilo zvěčnit ty největší z hvězd black metalu. Nadmíru působivé, to se musí nechat.

Totéž lze v zásadě říct i o Impaled Nazarene. Kapela, která si prošla řadou vnitřních sporů, aby se nakonec znovuzrodila v plné síle, hrála za plného světla - to je něco, co agresivnímu black metalu nejhrubšího zrna, navíc solidně nařezanému grindcorem, prostě nesluší. O to lépe vynikla lehká, ale o to ďábelštější pousmání frontmana Miki Luttinena. Tento pohled rozhodně stál za to.

Se světlem se museli vyrovnávat i Primordial z Irska a také je připravilo o část tajuplné magie. Jejich epickým příběhům z irské historie, syrovým baladám o moru, který zelený ostrov zasáhl ("Coffin Ships"), otci, který oběsil vlastního syna ("To Hell or the Hangman"), nebo o neutuchající rebelii ("No Grave Deep Enough"), víc svědčí zamlžený klub a větší sepětí s publikem.

A.A. Nemtheanga, opět připomínající prastarého démona s oprátkou u pasu (nebo na krku), se snažil seč mohl, ale tu hráz vysokého pódia se mu bohužel zdolat úplně nepovedlo. I tak se jednalo o hudebně velmi výrazný set, jenž dokázal uhranout a udržet pozornost.

Totéž lze říct i o Emperor. V době, kdy formace vznikala a pánové Ihsahn a Samoth začali vytvářet svojský směr symfonického black metalu, možná zněl název skupiny až příliš sebevědomě. Po dvou zakladatelských deskách "In the Nightside Eclipse" a "Anthems to the Welkin at Dusk" ale muzikanti svého císařského postavení dosáhli.

Utvrzuje jej v podstatě i fakt, že se v posledních letech stávají v zásadě festivalovým artiklem, kapelou, která hraje jen přes léto. Žijí ze své staré slávy, mohl by škarohlíd říci. Jasně, z určitého pohledu je to pravda - však taky poslední album pod hlavičkou Emperor vyšlo před třiadvaceti lety. Jenže samotným podáním a energií, s jakou ty letité kusy (hrálo se převážně ze zmíněných nahrávek) publiku servírují, snadno strhnou.

Navíc daleko za sebou nechali blackové pozérství a na jevišti působí neskutečně civilně a sympaticky. Sršet zlo a vzývat síly pekelné ve světle plamenů? Proč, když mohou hrát v elegantních košilích a s levandulovým telecasterem na krku? Těžko si představit méně ortodoxní nástroj než právě tento. A přitom to byl black jak víno, navíc podaný s jakousi, no ano, proč to nenapsat, císařskou grácií.

Polští Behemoth od devadesátých let vyrostli do postavení největší metalové formace evropského kontinentu - jakkoliv je asi pravda, že po olympijském majstrštyku se na přední pozice dere francouzská Gojira. Každopádně, co se týče konceptuálního uvažování, zdravé míry kontroverze i schopnosti zasáhnout také publikum, které tvrdé muzice až zas tak neholduje, mají Poláci prozatím navrch. Nehladí po srsti, naopak poměrně tvrdě tepou nesvobodu, bigotnost a konzervativní náhled na svět. A zároveň dokážou provokovat i uvnitř vlastních řad - například když se před nějakou dobou nechal frontman Adam Darski alias Nergal zvěčnit na Instagramu v lázni s ručníkem kolem hlavy a plátky okurek na očích. Není divu, že tohle nemetalové gesto někteří jen těžce kousali.

Každopádně řady věrných, jež za Behemoth stojí, zůstávají dost velké a na hlavním náměstí nebylo zase jednou k hnutí. Škoda jen že trochu zahaprovala komunikace mezi kapelou a festivalem: ačkoliv to nakonec schváleno bylo, nepodařilo se na stage vrátit kamery. Projekční plocha proto nabídla jen pohled na celek pódia. Tedy, jednoduše řečeno - kdo pozdě přišel, moc toho neviděl. A jistý vliv na to měl i fakt, že Marshall stage, která letos hrála roli té hlavnější z dvou hlavních stageí, se rozprostírala na mírném kopci. Ti v zadních řadách si tak museli vystačit s titěrnými muzikanty a rozsáhlou baterií světel. K tomu nutno připočíst také slušnou porci plamenů a logo z posledního alba "Opvs Contra Natvram", jež kombinuje trojúhelník, obrácený kříž a mytologického hada Uroborose.

I přes maximalistické pojetí show - například v úvodu, kdy jsme sledovali pouze všeříkající černé siluety muzikantů na bílém plátně, dále vyvýšené piedestaly pro ně, práci s dýmem, ohni, světlem a tmou - tu byla primární hudba. Divadlo naoko, jak ostatně můžete posoudit z naší speciální fotogalerie, představuje jen pomyslnou třešničku na pekelném dortu. Behemoth totiž slaví třicet tři let (proč nějak neslavili třicítku a nebudou patrně ani zdůrazňovat pětatřicáté výročí, netřeba v rámci kapelního provokativního úzu nikterak zdůrazňovat) a na Brutal Assault přivezli výborně namíchaný průřezový, doslova hitový, setlist.

Od pradávné "Cursed Angel of Doom" natočené při přípravě debutu "Sventevith", ale nakonec vydané až na kolekci rarit "Demonica", přes skladby z průlomové desky "Demigod" (dvojice "Conquer All" a "Demigod"), velký hit "Ov Fire and the Void" až k trilogii posledních řadovek "The Satanist", "I Loved You At Your Darkest" a "Opvs Contra Natvram". Tou si muzikanti, po Nergalově úspěšném boji s leukémií (tedy doufejme, nevypadal v Josefově úplně nejlépe), vydláždili cestu k vrcholu, na němž se právě nacházejí. Šlo o strhující koncert, mocný, s nesmírným charismatem a energií. A pro mne také o grande finale sedmadvacátého ročníku.

Jak to celé shrnout? Brutal Assault dokáže stále růst. Změny nejsou velké, o to více ale prospívají návštěvníkům. Samotná koncepce areálu už se asi nemá v čem zlepšovat, chválu nicméně zaslouží dostupné zdroje pitné vody, zprůchodnění problematického Octagonu a přidání míst, kde může metalem uondaný divák spočinout. Ke kladům přidejme i návrat stránku s merchem zpět k hlavnímu vchodu a fakt, že to na tomto místě skvěle šlapalo. Ostatně, letos jsem vlastně nijak zvlášť dlouho nečekal nikde. A kdyby to náhodou vypadalo na delší frontu, možností, kde se najíst, najdeme na festivalu jako obvykle celou řadu.

Nicméně největší letošní palec nahoru si pro mě osobně zaslouží Obscure stage. Po pár letech porodních bolístek se podařilo prostor skvěle otevřít a zároveň program vystavět jako alternativní útočiště pro projekty, které by možná tolik pozornosti na hlavních pódiích nezískaly. Držím pěsti organizátorům, aby tohle zákoutí hudební jinakosti zůstalo zachováno i pro další ročníky. Není totiž žádným tajemstvím, že pozdní konce koncertů právě na tomto místě představují trn v oku části obyvatel Josefova.

Baví mě, jak hladce dovede festival spojovat generace. Postupné omlazování je zřejmé a celému podniku prospívá. Brutal Assault získává rok od roku více barev - a to jak v publiku, tak v hudbě. Už teď se těším na příští ročník a jsem zvědav, kam až se může dramaturgie přehlídky zase posunout.

A na závěr pouze abecedně seřazená top desítka toho nejlepšího, co jsem stihl během čtyř festivalových dnů vidět: