Poetický debut "Horses" zůstává i po téměř půlstoletí mistrovským dílem Patti Smith

25.08.2024 08:00 - Kateřina Spacek | foto: Robert Mapplethorpe

Patti Smith je nejen excelentní básnířka a hudebnice, ale také výtvarnice. Ačkoliv se občas můžete setkat s názory, že jde o přeceňovanou umělkyni, její tvorba úspěšně odolává zubu času, o čemž svědčí také zpěvaččiny stále vyprodané koncerty. Jakou stopu zanechal její sólový debut "Horses"?

Patti Smith - Horses

Datum vydání: 10. listopadu 1975
Vydavatelství: Arista
Skladby: Gloria, Redondo Beach, Birdland, Free Money, Kimberly, Break It Up, Land: Horses / Land of a Thousand Dances / La Mer(de), Elegie.

Patti Smith - Horses
© Arista Records
Když se Patti Smith v roce 1967 přestěhovala do New Yorku, netušila, jak moc se její život změní. Už v první den svého pobytu v americkém velkoměstě potkala Roberta Mapplethorpa, se kterým navázala romantický vztah. Milovníci umění, poezie a talentovaní výtvarníci působili jako ideální pár. Tedy do doby, než vylezla na povrch Robertova sexuální orientace. Toto odhalení vedlo k rozchodu mladých bohémů a Patti se po vydání několika knih pustila i do nahrávání svého prvního sólového alba "Horses".

Dílo o osmi skladbách vyšlo 10. listopadu 1975. Zpěvačka se jím rozhodla vzdát poctu a vyjádřit svou oddanost undergroundové rockové scéně v New Yorku. Písničky reflektovaly její lásku k poezii, podtrženou pestrou dávkou emocí.

Debut otevírá písnička "Gloria". Nejedná se ale o úplně originální skladbu. Patti se rozhodla předělat Van Morissonovu "Glorii", ale se špetkou vlastních narážek odkazujících k náboženství. Sama totiž byla vychována v rodině uctívající Svědky Jehovovy, což ovlivnilo i její vzdělání. V dospívání pak náboženství opustila, protože se jí zdálo příliš svazující. Svým způsobem je to ironie, protože Smith v budoucnu vydala songy jako "Mercy Is" pro snímek "Noe" s biblickým tématem, a dokonce si zazpívala i ve Vatikánu.

Hlas Královny punku se na desce vznáší, jako kdyby proplouval dimenzemi, a snaží se podmanit si úplně každého posluchače. Přesto ale hudebnice zůstává zcela svá a staví se do role vypravěčky. Song "Birdland", na němž se autorsky podílel také český muzikant Ivan Král, který už tehdy se Smith hrál, trvá totiž téměř deset minut. Jazzové podtóny doprovázejí verše inspirované knihou "A Book of Dreams" od Petera Reicha, syna známého rakouského psychoanalytika Wilhelma Reicha.

Jak potvrdila sama autorka, skladba byla zprvu jednou velkou improvizací. Už během prvních tónů se jí ale v mysli vynořila vzpomínka na její vlastní dětství. A voilà - zrodila se písnička s názvem odvozeným od populárního newyorského jazzového klubu, který si zamilovali spisovatelé beatnické generace.

Prvky surrealistické poezie nechybějí ani v písni "Kimberley", ve které měl rovněž prsty Král. Plíživé basové tóny spolu s bicími podkreslují použité metafory vyjadřující pocit naléhavosti. V témže duchu se nese i pozvolna zrychlující melodie. Básnířka, která už před vydáním "Horses" byla v New Yorku poměrně známá (vystupovala i v legendárním klubu CBGB), se snažila posluchačům nastínit svět na pokraji chaosu. Zároveň ale zůstala sama sebou a smířená s vlastním osudem.

Bohaté poetické verše zaujmou i v následující "Break It Up". Zatímco úvodní "Gloria" byla coverem kousku od Van Morrisona, tentokrát Patti odkazuje na Jima Morrisona. Inspirovala se vlastním snem, ve kterém ji navštívil právě frontman slavných The Doors. A stejně jako ona, i Ještěrčí král byl básníkem. Začínající muzikantka ve snu zamířila na pařížský hřbitov Père Lachaise Cemetery, aby Morrisona přirovnala k mytologickému Prométheovi.

Následující "Land: Horses / Land of a Thousand Dances / La Mer(de)" je nejdelší položkou z celé desky. I v této bohaté kompozici se snoubí narážky na Arthura Rimbauda a mytologické odkazy, včetně Babylonské věže. Melodie ve spojení s uspěchaným vokálem se svižně ženou vpřed jako stádo koní a vyeskalují v pozvolný konec, kdy verše doprovází čím dál méně instrumentů a hlas Patti se postupně mění v šepot, až se pozvolna vytrácí.

Se závěrečnou "Elegií" naopak přichází nejkratší song. Necelé tři minuty trvající melodie se zdá o něco těžší, než tomu bylo v předchozích skladbách. A i tentokrát se jedná o poctu zesnulému hudebníkovi - písnička funguje jako requiem. Patti ji složila pro kytarového génia Jimiho Hendrixe a nahrála ji 18. září 1975, tedy v den výročí muzikantova úmrtí. O několik let poté prozradila, že v ní vzdává hold také dalším zesnulým ikonám, jako byli Janis Joplin nebo Brian Jones. Nejednou navíc zmínila, že i dnes skladbu stále zpívá s těžkým srdcem - a není těžké pochopit, proč tomu tak je.

Chaotické a surrealistické krajiny, biblické odkazy, syrové melodie a popkulturní narážky tvoří základní kameny alba "Horses". Když její prvotina vycházela, byla umělkyně už dobře známá v newyorských klubech, ovšem určitě netušila, co tato deska způsobí. Vedle stávajících posluchačů totiž díky ní získala příval nových fanoušků a dočkala se i vřelého přijetí hudební kritiky.

Ve své době možná nahrávka znamenala určitou ránu pro tehdejší politický systém, v každém případě se ale tento pro Patti Smith průlomový počin s volným veršem stal zároveň jejím vrcholným a mistrovským dílem. Na tom se nic nemění ani dnes, o téměř půlstoletí později.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY