Čtyřdenní (nejen) hudební maraton je za námi, a tak se v posledním díle letošní série reportáží podíváme na to, co by podle nás měli pořadatelé Colours do budoucna zachovat a co by naopak mohl začít (konečně) řešit. Také vám prozradíme naše top desítky toho nejlepšího, co jsme tentokrát v Ostravě viděli.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Diskuzní fórum Meltingpot jsme letos moc nestíhali sledovat, nicméně přinejmenším panel s názvem "Rakovina se týká každého z nás" nešlo minout. Onkologové Michal Eid a Jana Halámková zde mluvili o nutnosti screeningu, a tedy možnosti rakovině předejít, a zvali u toho do nemocnic na včasné kontroly. Zmiňovali taktéž dle jejich slov prázdné ordinace zaměřující se na zdravou výživu a obezitologii, což s problémem souvisí.
Poučené publikum jim odpovídalo nejen vlastními zkušenostmi s onkologickými onemocněními, ale také hovořilo o systému, kdy se lidé snažili problémům předcházet, ale naráželi na nezájem doktorů, nekonečné čekací lhůty a otrávené obličeje lékařů hovořících o tom, jak je pacienti obtěžují, když jsou přece (zatím) zdraví. Poutavá debata na důležité téma by si však zasloužila delší vyhrazený prostor a snad i trochu empatičtějšího moderátora. Jistě pro řadu tazatelů nebylo snadné se se svou zkušeností před narvaným sálem svěřit.
Jedna z papírově největších hvězd letošních Colours, zpěvák
Sean Paul, vystoupila na hlavní scéně už v 17:00. Že to bylo za světla, se nakonec ukázalo jako nejmenší problém. Můžeme se ostatně podivovat nad tím, že se legenda jamajského reggae a dancehallu ukázala v České republice po více než dvaceti letech na scéně vůbec poprvé. Už ohlasy z bratislavského festivalu Uprising, na němž se dnes jedenapadesátiletý umělec představil v roce 2017, ale naznačovaly, že půjde o jedno velké zklamání.
Záměr přitom působil pozitivně, kromě očekávaného DJe pouštícího základy mnoha hitů s sebou měl hudebník také bubeníka, lehce
hajpujícího sidekicka, basáka a klávesistu. Poslední dva sice viditelně neměli moc co hrát, ale zaděláno na zážitek plný známých melodií bylo dobře. Problém spočíval v tom, že v přednahraných částech písní jsme neslyšeli jen ženské vokály z úspěšných hitů (a že takových interpret za ta léta nasbíral!), nýbrž i jeho vlastní.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz A tak se třeba v dancehallové klasice "Gimme The Light" z roku 2001 stalo, že Sean sám sebe naživo doplňoval, což působilo hrozně. Dokonce tak moc, že například hit "We Be Burnin'", jenž měl zásadní vliv na trvání jeho kariéry do dnešních dní, pisatel poznal až na samotném konci. A to se přitom na českou premiéru Seana Paula upřímně těšil ze všech nejvíc. Tak moc nepovedené to bylo.
Otec dvou dětí totiž sice evidentně stále dokáže zakouzlit ve studiu a jeho signifikantní hlas se silným přízvukem si nespletete, což ostatně
potvrdil i sám velký Jake Gyllenhaal, jenže naživo se mu ten jazyk v puse líně plantá, než že by s jeho pomocí rapoval. A místo zpěvu na publikum spíše jen pokřikuje. Nejvíc se tak u jeho koncertu v horku namakaly dvě doprovodné tanečnice. Velký potlesk alespoň jim. Jinak se to ale nedalo poslouchat, protože autorovi snad největšího počtu hitů z letošního ročníku se jeho písně úplně rozsypaly.
Naprostý opak předvedla
Zara Larsson, která jako už mnohokrát dříve dokázala, že s ní vedle nikdy nešlápnete. Jako jedna z mála mainstreamových popových zpěvaček skutečně umí zpívat, navíc zcela proměnila svou pódiovou výbavu. Ryze ženská kapela, o které dlouho snila, jí sice zůstala, nicméně z komplikovaného stage designu koncertu, jaký předvedla
na jaře ve Foru Karlín, nezbylo vůbec nic.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Taktéž divákům tentokrát nic světoborného neřekla, ale to vůbec nevadilo. Dostali jsme pestrou směs populárních písniček s vesměs optimistickým poselstvím a koncert na úrovni. Kdyby ale Zara, jež se jednou vyjádřila, že nesnáší muže, hrála až večer, silnému finále festivalu by to velmi pomohlo a návštěvnosti jakbysmet. Po jejím setu se totiž areál začal povážlivě vylidňovat.
Přitom třeba
Dennis Lloyd, na nějž se dle svých slov z úvodu letošního ročníku těšila i
Zlata Holušová, ukázal, že i v Izraeli můžete skládat velice vkusný indie pop, naživo navíc dokreslený jedním sólem na trubku či saxofon za druhým. Jeho sebevědomý, sytý hlas, patřil k těm vzácným okamžikům, kdy se vkusná hudba potká s komerčním úspěchem.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Podobně na tom byl ostatně i
James Blake střídající mimo jiné snad až příliš ezo-písničkáře
Sama Garretta. Blakeovi letos vyšlo jeho dosud nejodvážnější album, potkal se na něm totiž s Lilem Yachtym. V Ostravě se však zaměřil hlavně na svou starší tvorbu. A ačkoliv je jeho introspektivní, tichá hudba spíše pro fajnšmekry, či dokonce hipstery, vykřesal z ní silné momenty. Třeba když falzetem citlivě zazpíval "Say What You Will" nebo o chvíli později přešel z místy až uspávajících balad do divočejších krajů elektroniky a diváky roztančil.
Přesto se nešlo zbavit dojmu, že jeho písním by slušelo spíše intimnější prostředí - v takovém Gongu by klidně mohlo jít o koncert roku. Dát ho na hlavní scénu sice není úplně neobvyklé, ostatně zkusil si to už třeba na berlínské Lollapalooze, nicméně podobně jako třeba u
Jona Hopkinse,
Cigarettes After Sex nebo
The xx nakonec stejně dojdete k tomu, že jim velká pódia spíše ubližují. A když se pod nimi navíc ještě sejde jednoznačně nejmenší hrozen diváků, což se v Ostravě dle očekávání stalo, působí to přes nezpochybnitelné kvality samotného Jamese a jeho kolegů jako promarněná příležitost. Nezbývá než doufat, že se snad našlo alespoň pár jedinců, kteří jej třeba dosud neznali a jimž nyní Colours otevřely obzory. Je-li tomu tak, pak to stálo za to.
V podobném duchu by se dalo hovořit o Sevdalize cílící ale spíše na
TikTokovou generaci. O ní více poreferuje kolega David Věžník. Úplný závěr pro ty nejotrlejší nakonec obstarali po dvanácti letech se do Ostravy vracející psytranceové ikony
Infected Mushroom, v jejichž setlistu nechyběl ani cover
Foo Fighters.
Sevdaliza pohledem Davida Věžníka
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Jestli se někdo letos stal na Colours symbolem odhodlání a houževnatosti, pak to byla
Sevdaliza. Jako jedinou účinkující ji přímo postihl páteční výpadek počítačových systémů (což je v tom množství vystupujících skoro až zázrak), a ona tak nemohla přiletět do Česka včas. Jenže ona to moc chtěla. A tak prostě přiletěla, jakmile jí to okolnosti dovolily, a s dramaturgickým týmem se domluvila, že svůj koncert odehraje v sobotu.
Organizátoři a organizátorky si zaslouží pochvalu nejen za to, že se jim povedlo vystoupení přesunout, ale především za to, že zpěvaččiným fanouškům s pátečním jednodenním lístkem nabídli možnost prodloužení jeho platnosti do dalšího dne, aby o show své oblíbenkyně nepřišli.
Klausovská nepochvala míří k tomu, že se její set nakonec na minutu vykryl s koncertem
Emiliany Torrini, ale to je holt věc, která se v takových situacích dá odpustit.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz V Íránu narozená a v Nizozemsku žijící umělkyně se tak po nejrůznějších trampotách nakonec postavila před své milované publikum. Na rozdíl od Kravitzova ignorantského
"V této lokaci (sic!) jsem ještě nehrál, myslím" naprosto přesně věděla, ve kterém státě a ve kterém městě se nachází. A dodala, že české fanoušky má obzvlášť ráda, protože oni mají rádi ji. A ti, kteří si na ni v sobotu počkali, byť jich bylo poměrně málo, jí to dali najevo měrou vrchovatou.
Není divu: nejnovějšímu singlu "Alibi" se dle slov jeho autorky mimořádně daří mimo jiné právě v naší zemi. Dvojice (vzhledem) náctiletých dívek opodál si ho poctivě natáčela na své telefony v plné délce. A dost možná ani nevnímala, jak moc je vzdálený od Sevdaliziny dřívější tvorby. Kdo čekal příval zadumaných pianových melodií podpořených sofistikovanou elektronikou, ten mohl být zklamán. Na předchozího
Jamese Blakea tato charismatická žena navázala jen otvírákem "Human". Ve chvíli, kdy se hned následující "Oh My God"
zvrhla v až hardstylový nářez, bylo jasné, že Sevda Alizadeh se rozhodla přítomné především rozhýbat.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Z T-Mobile stage tak znělo hutné electro ("Nothing Lasts Forever"), ozvěny reggaetonu ("Ride Or Die", "Alibi") anebo neskrývaná oslava devadesátkového danceflooru (zbrusu nová "Immortale"). Ti, kdo nedají dopustit na temné kusy z alba
"Shabrang" a kdo se těšili na okamžik, kdy protagonistka vezme do rukou své housle, mohou být z této změny zklamaní, to je ale tak vše, co s tím můžou dělat. Sevdaliza to takhle chce.
Do rodného Teheránu se už nikdy nesmí podívat, přiznala publiku. Nebyl v tom ale ani tak smutek či nostalgie jako spíš... no, to odhodlání a houževnatost.
"Miluju Západ. Miluju tu svobodu. Ten svůj holý zadek na vás vystrkuju jen proto, že prostě chci," pronesla chvíli poté, co tisícům párů očí nabídla už několikátý pohled na své vlnící se tělo, oděné do velmi úsporného černého kostýmu. Na ty holky s mobily se tak člověk nemůže zlobit. Jestli jim někdo má být vzorem, ať je to ona. Prosím.
Colours Of Ostrava se tak nakonec v roce 2024 polepšily. Ono to ale po té loňské katastrofě nebylo tak těžké, zároveň to taky neznamená, že by se jednalo o jejich nejpovedenější ročník. Vzpomínat na něj budeme spíše s vlažnou nostalgií a vědomím toho, že lépe už bylo. Nad rámec toho, co jste se mohli dočíst v předchozích textech věnovaných letošku, je potřeba pochválit ještě lepší komunikaci na sociálních sítích, zvládnuté logistické čachry v době počítačového temna, rozšíření programu o NYC stage alias Magic Mirror ze Szigetu nebo vyhýbání se otravným nabíjecím čipům. Nadále jde o fantastické místo, kde můžete potkat spoustu kamarádů a známých, které jste dlouho neviděli.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Spousta bolístek z dřívějších let ale zamrzela i letos a nadále to vypadá, že změna zůstává v nedohlednu - festival není schopný dovézt jak merch umělců (nad rámec triček Garyho Clarka Jr. a pár dalších odvážlivců nebylo za co utrácet), tak vylepšit svůj vlastní (na zádech triček nadále chybí line-up, přitom snad všechny evropské festivaly ho tam mají). Pořád se v areálu na dodnes nezpevněných a nezarovnaných površích tvoří obrovské množství prachu, který vykašláváte ještě v dalších dnech (přitom
řešení existuje).
Nadále probíhají líté boje o židličky u hlavních scén. A také je stále více vidět roztříštěnost festivalové dramaturgie, v níž se velké hvězdy potkávají s už zdaleka ne tolik atraktivní world music jako dříve (citelně schází zejména interpreti z Afriky). To nakonec vede k tomu, že si sice to své najde každý, jenže to také znamená, že ve finále na festival jede kvůli třem až pěti jménům, výsledkem čehož je pak právě poloprázdno například na Jamesi Blakeovi.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Colours Of Ostrava jsme pro jejich pestrost vždy milovali, nicméně žánrové nůžky se v posledních letech otevírají až příliš. Z akce se stává open air, který nabízí jeden kousek ze Szigetu, jeden z Rock for People, další zase z Hradů CZ a nakonec to dokreslí špetkou Womexu. Působí to rozháraně a neuchopeně. Přestává být jasné, komu je událost vlastně určena. Jako by už žádná dramaturgie neexistovala a zůstala jen snaha ulovit kohokoliv, kdo má právě v daném termínu volno. Podobně jako jeho někdejší mecenáš si teď i samotný festival vyzkoušel, že snaha uspokojit všechny nakonec vede k tomu, že vyloženě nadšený není nikdo.
Ostatně i proto se letos finální Top 10 vystoupení skládala poměrně složitě, neboť skutečně výjimečných koncertů jsme tolik neviděli. Zatímco před pár lety jste museli s těžkým srdcem v přehledu vynechávat pamětihodné sety, letos se horko těžko podařilo napočítat do deseti. Nakonec tedy takto:
Nejen čtvrtý den pohledem Tomáše Parkana
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Poslední den otevřeli hlavní pódium slovenští
Malalata, ale otevřeně přiznám, že jsem si je de facto nechal ujít, protože styl à la balkan beats by byl pro mě spíše utrpením. To jsem si raději vychutnal chvilku strávenou s písničkářkou Alexií Chellun, která nabídla bezesporu krásnou poetiku a do příjemně teplého odpoledne vnášela svojí laskavostí velmi pozitivní energii. S jen velkou nelibostí jsem ji tedy opouštěl, abych okusil české uskupení
Ivy Z.
Velmi příjemný dream pop nakombinovaný s indie folkem byl pro mě milým překvapením a určitě bych vydržel poslouchat až do konce setu, ale v tu samou dobu, bohužel, hráli ještě na Fresh australsko-německo-japonští
Mitsune, jimž vévodí dvě hráčky na japonský strunný nástroj kabuki. Svojí asijskou fúzi různých žánrů od folku po jazz přitáhli poměrně dost návštěvníků, ovšem nejvíce všechny zaujaly jejích krásné pestrobarevné kroje, které by klidně mohly symbolizovat festival jako takový. Málokdy se stane, že v jeden moment hrají na třech pódiích interpreti, kteří by si zasloužili plnou pozornost, což byl případ právě oné jedné hodiny pátečního odpoledne. Škoda!
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Zatímco
Sean Paul na hlavní scéně rozehříval fanoušky urban music, o to samé se na Full Moonu pokoušeli brněnští
Whyohwhy. Málokdy se pouštím do podobných soudů, avšak zrovna v jejich případě se zdá, že kdyby se Barbora Hora od skupiny trhla a působila dále jako písničkářka, výsledek by byl někde jinde. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že právě zmíněná kytaristka a zpěvačka chce hrát něco jiného a jinak než zbytek formace. S tímto pocitem jsem se přesunul na švédské
Symbio, kteří mi připadali jako trochu jiní
2Cellos. Samozřejmě hlavně vizuálně, protože duo hraje zcela odlišný styl na naprosto nesrovnatelné nástroje. Nicméně toto severské pojetí folku s přesahem někam do keltské hudby a dalších stylů patřilo k dalším zpestřením odpoledne.
Pohříchu se jednalo o zpestření na dlouhou dobu poslední.
Bixiga 70 ani
Sam Garrett nepatřili právě do mých žánrových škatulek.
Zara Larsson by do nich normálně zapadla, ale už před lety na koncertě
Eda Sheerana mě prakticky jen nudila. A v Ostravě to nebylo lepší. Hluché místo v programu mi nevyplnila ani polská ||ALA|MEDA||, nebýt hostující břišní tanečnice. Když ale zmizela ze scény, naskytla se možnost okouknout i francouzského hudebníka Félixe Burnoda s jeho The Caracal Project Live, nicméně ani zde se mi nepoštěstilo.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Výraznější oživení přineslo až trio Avalanche Kaito. Zpěvák Kaito Winse pocházející ze západoafrické Burkiny Faso se opět postaral o jistou dávku energie, ačkoli se trochu ztrácela ve stylu na rozmezí free jazzu, instrumentálního rocku a dalších složitějších žánrů. O vyvrcholení letošního ročníku se postaral
James Blake, avšak já dal na hned několik doporučení a vydal se místo toho na Fresh na britskou Kawalu. Nutno poznamenat, že jsem udělal sakra dobře, protože tenhle kvintet to rozbalil naprosto skvěle, a navíc jsem tam rozhodně nebyl sám. Stejně jako v případě
ClockClock, se i při tomto vystoupení nedalo na place před pódiem prakticky hnout a lidé postávali i na tom bočním. Řada příchozích znala písničky nejen podle melodie, ale i textově, takže se záhy vytvořila skvělá a nabíjející atmosféra. Indie pop této party i počet příznivců by si zasloužily o něco větší scénu. Rozloučení s festivalem pro mě obstarala
Emilíana Torrini, avšak únava a hlavně moment, kdy začala hrát poměrně náročné písničky z aktuální desky "Miss Flower", zapříčinily, že jsem si nechal ujít
Infected Mushroom a areál jsem opustil.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Možná to tak částečně vyznělo už z mých dosavadních příspěvků, ale letošní ročník Colours řadím z hudebního hlediska k nejslabším. Mezi největšími hvězdami jsem postrádal hudebníka, který by mě opravdu přitáhl, jako tomu bylo v případě předchozích například
The Killers,
Jacoba Colliera,
Birdy nebo
Joss Stone. Bohužel ani objevování nových tváří se letos nepovedlo v takové míře, v jaké bych čekal, ačkoli zcela naprázdno jsem samozřejmě nevyšel, což dokazuje i má Top 10. Způsobené to bylo jednoznačnou orientací na asijskou hudbu, zatímco o ty největší africké hvězdy typu
Oumou Sangaré jsme byli tentokrát ochuzeni.
Asi největší zklamání přinesla Drive stage, která přišla z velké části o svůj
drajv. Už tolik nenabíjela a chyběli na ní punkovější a energičtější hudebníci. Tuhle roli částečně přebrala Fresh, ačkoli i tady bych celkový dojem shrnul do jednoho slova - rozpačitý. Nezbývá tedy než doufat, že další ročník bude opět bližší mému vkusu. Kdyby se mezi hlavními lákadly objevili
Mumford & Sons, irští
The Corrs,
Sheryl Crow, Angličan
Andrew Cushin, Gruzínka
Katie Melua nebo třeba kanadská houslistka
Natalie MacMaster, vůbec bych se nezlobil.