Čekali jsme rok. A ani po tak dlouhé době organizátoři Colours Of Ostrava nepřišli s žádnou kompenzací. Dva zrušení headlineři v roce 2023 a duhová kauza k tomu zapříčinili, že se na loňský ročník bude vzpomínat ještě dlouho. A po dlouhé době bohužel ne v dobrém. Samozřejmě že i takto velký festival má nárok na chyby a ne vždycky se mu všechno podaří na sto procent, nicméně měl dost času na to, aby škraloupy na donedávna velmi dobré pověsti ostravské hudební přehlídky odstranil. A neudělal vůbec nic.

Ředitelka Zlata Holušová se párkrát do médií vyjádřila v tom smyslu, že měli smůlu, nicméně stojí za festivalem, který si dlouhé roky zakládal na pro-návštěvnickém přístupu a lidi ho za to milovali. A když se něco nepovedlo (vzpomínáte ještě na plánovanou VIP část kotle pod hlavní stageí?), velmi rychle přišla omluva a náprava. To už evidentně neplatí. Stane se, že na festivalech tu a tam někdo z různých důvodů nevystoupí a bohužel/bohudík pravidla jsou nastavena tak, že s tím platící návštěvník nemůže udělat vůbec nic a právo na vrácení peněz nemá. Nicméně když se jedná rovnou o dvě největší jména na plakátě, alespoň částečná kompenzace by měla být na místě. Chinaski-nechinaski. Tak to alespoň bývá zvykem v civilizovaných zemích.

Když totiž třeba před dvěma lety bouřka smetla polský festival Open'er, a diváci se tak nedočkali koncertu Duy Lipy a dalších, několik dní to sice trvalo, ale pořadatelé nakonec přišli s vouchery se slevou na příští ročník. Takto totiž vypadá fér přístup. Například. Colours Of Ostrava ale do dnešního dne nepřišli s vůbec ničím. Takto se oddané publikum nebuduje. A ačkoliv se organizátoři mohou na slavnostních zahájeních pro novináře, při hlavním odstartování programu na pódiu České spořitelny nebo při tomtéž u staronové NYC stage usmívat zeširoka, jak chtějí, zákazníci si to pamatují. A jak dokazují i příspěvky na sociálních sítích, nezapomínají.

Zvykat si na nové pořádky je ale potřeba i nadále. Když se totiž v roce 2024 projdete vítkovickým areálem, necítíte se už jako na hudebním festivalu, ale spíše jako na veletrhu. Jedna sponzorská zóna vedle druhé muzikantskou přehlídku postupně proměňují v gigantický vizuální smog, kde na vás ze všech stran blikají loga korporátů, přitom třeba na velice pěkné umělecké instalace zůstal jen drobný koridor vedoucí směrem ke druhé největší scéně. Na ní místo stánků s jídlem vznikl prostor na obludnou stavbu generálního sponzora T-Mobile. Nad něčím takovým zůstává rozum stát. Můžete namítnout, že bez sponzorů se festival o podobné velikosti udělat nedá, což je samozřejmě pravda. Bude ale ten stejný člověk zároveň souhlasit s tím, že Colours Of Ostrava je to pravé místo, kde by měla například Tatra vystavovat své obrovské náklaďáky?

Pojďme raději k hudbě. Ještě před oficiálním zahájením s tradičním vyjmenováním sponzorů a jejich úvodními proslovy, což jsou mimochodem věci, jaké už na zahraničních akcích dávno nenajdete, museli návštěvníci učinit první Sofiinu volbu. Anna Vaverková s oceňovaným albem "Pozdravy z polepšovny" na Full moon stagei vs. Adam Pavlovčin alias ADONXS. Nakonec to skončilo u ochutnávky obou.

Vaverková přilákala na tak časnou hodinu obdivuhodné množství lidí a ukázala svůj nesporný talent i naživo. Její barva hlasu zní velmi příjemně, bystré texty jakbysmet. Možná by jí ale více slušela tma. Rozhodně ji proto ještě zajděte otestovat někam do klubu. A podobně jako u jejího kolegy Pavlovčina nezbývá než doufat, že lidi budou chodit v hojném počtu i nadále a umožní jí tak svou kariéru dále rozvíjet.

ADONXS oproti tomu už poměrně velkou show vozí, na druhém největším pódiu se rozhodně neztrácel. Vzhledem k aktuálnímu rozložení koncertu na slovenskou a anglickou část a doptávání se publika, kdo ho zná pod jakým jménem, je zřejmé, že teď dost řeší, jakou cestou se vydat do budoucna. Pisatel se přiklání spíše k anglické variantě, neboť právě v ní jeho hlas vyvolává husí kůži a na rozdíl od mnoha konkurentů v ní zní skutečně světově. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že laiky a diváky SuperStar, kterých je většina, naláká spíše na své občanské jméno. Ale ještě si radši počkejme na jeho chystaný zářijový koncert na pražské Občanské plovárně, který snad nabídne prostor plně docenit celý program. Jistě pak bude jasněji.

Možná by mu s tím dilematem mohl poradit Vojta Dyk vystupující s anglickým programem D.Y.K. hned po něm. I on ale mateřský jazyk zařadil, to když mimo jiné představoval svůj nový song "kopuLOVElování". Nebo když prohlásil: "Teď nevím, jak to dneska je, ale předpokládám, že jsou stále ještě jenom dvě pohlaví," načež nechal zpívat nejprve mužské a pak ženské publikum. Zástupci LGBTQ+ komunity, kteří na festival po loňsku nezanevřeli, v tu chvíli patrně jen marně skřípali zuby.

Krátce na to se po dalším zatleskání T-Mobilu na jeho scéně představil Genesis Owusu. Ghansko-australský zpěvák a rapper se začal drát ke hvězdám, když se to nejprve podařilo jeho staršímu bratrovi, který vystupuje pod jménem Citizen Kay. Jeho druhé album "Struggler" naznačovalo, že by mohlo jít o černého koně festivalu: je totiž fantastické, nesmírně pestré a skvěle ukazuje, že rodák z Canberry si poradí se širokým spektrem hudebních žánrů. Nadto můžeme baladu "See Ya There" bez přehánění nazvat jako úchvatnou. Jenže co z toho, když naživo vystupuje úplně sám a veškerá hudba včetně bohatých backvokálů mu zní z mptrojky. Nový Seal se tak bohužel nekoná.

O poznání lepší vystoupení předvedl Gary Clark Jr., byť na nabízející se předvedení spolupráce "Can't Stop The Bleeding" s Tomem Morellem nakonec nedošlo na koncertu ani jednoho z nich. Více už kolega Parikrupa.

Ještě předtím se ale na festival vrátili také Lake Malawi. Albert Černý se občas v rozhovorech prokecnul, že si připadají nedocenění, nicméně zaplněná Fresh stage dávala tušit, že fanoušků už mají daleko víc, než by i organizátoři mohli doufat, a napříště bude na místě přemýšlet nad jednou z velkých scén. Frontman patrně ani z pódia přes ocelové konstrukce nedohlédl, jak široký dav se mu pod pódiem sešel, takto narváno tady dlouho nebylo. Diváci štosující se i na přilehlém trávníku až kamsi ke stánku s chilli specialitami si užívali štiplavý mix indie rocku s indie popem a bouřlivě se radovali po libovolném proslovu svého oblíbence.

Ten podobně jako ve svých výborných blogových příspěvcích vykládal o tom, že po hádce se ženou nahráli zatím nevydanou "Let's Cancel The Wedding", jak kradli figuríny na Eurovizi a pak o tom udělali písničku "Lucy" nebo jak mu máma-zubařka chtěla těsně před koncertem vytrhnout další osmičku. Výtečná byla i hostující Dominika Hašková z We Are Domi hned ve třech skladbách, ještě lepší se ale ukázala být improvizovaná vsuvka se sborovým zpěvem milovaných Coldplay.

Pochvalu si dodatečně kapela zaslouží i za drobné zpropagování výtečných Haim jejich coverem, byť bohužel nepatřil mezi nejvydařenější - vášnivého surfaře Černého totiž s největší pravděpodobností trápí nějaká nemoc a na jeho jindy tak výborných falzetech to dlouholetí fanoušci poznali. Snad jim proto po tak triumfálním naplnění Fresh stage nikoliv náhodnými kolemjdoucími, ale reálnými fanoušky, kteří zůstali až do konce, přistanou v mailu nabídky na další hraní. Ať si je co nejvíce lidí užije v plné síle ještě někdy příště. Nejen oni jsou totiž zářnou ukázkou toho, že i s anglicky zpívaným materiálem můžete v Česku zažít úspěch. Jen to nevzdat příliš brzy.

"Dobrý večer, my jsme Queens Of The Stone Age," uvítal Tom Morello ostravskou přehlídku bolestnou připomínkou toho, že i letos Colours zůstaly bez headlinera. A pozor, nikdo jistě nerozporuje, že Morello je jeden z nejlepších kytaristů na světě, což ostatně v moravskoslezské metropoli opakovaně ukázal, nicméně tvářit se, že jde o náhradu srovnatelnou s QOTSA, vyvolává mezi zasvěcenými kyselý úsměv. Sám ostatně přiznal, že Ostrava se v závěru jeho letošního turné stala největší zastávkou, evropské festivaly totiž letos objížděl nikoliv jako headliner, ale spíše jako jeden z mnoha. Například na španělském Mad Cool Festivalu nebo polském Open'er festivalu okupoval až třetí největší pódium coby alternativa ke hvězdnějším tahákům, jak jste si ostatně v reportáži z druhé zmíněné akce mohli přečíst tady.

Také Ostrava zřetelně ukázala, že sólové koncerty slovutného sidekicka bezpochyby jen mají překlenout období po bolestně zrušeném návratu Rage Against The Machine a delšího trvání mít patrně nebudou. Morello totiž ani při nejlepší vůli není frontman a nyní se do nové role teprve snaží dorůst. Na Colours to sice coby oblíbený Robin nedotáhl až do batmanovské kápě, ale zrodil se alespoň coby Nightwing. Odehrál totiž nejen delší, ale i výrazně jiný, a tedy lepší, koncert než před necelými dvěma týdny v Polsku.

O poznání více zpíval (byť v jeho případě šlo spíše o jakési deklamování než zpěv jako takový) a také do svého programu zařadil spoustu dosud neslyšených perliček. Mezi nimi i jednu nevydanou skladbu z dob RATM nebo dokonce bombastickou "Doesn't Remind Me" z repertoáru jeho Audioslave. A zatímco ještě v Polsku se tamním zástupcem cornellovské éry v podobě "Like A Stone" doprovodný zpěvák protrápil, v Ostravě se do obou písní tak opřel, že to zejména v první zmíněné ten famózní vokál z originálu vážně připomínalo. Fantastická pasáž na molu s akustickou kytarou a na jeho poměry atypicky znějící skladbou "Keep Going" rovněž patřila k vrcholům brilantního představení.

Představení, v němž ale nadále dominoval zvuk jeho kytary. Tom Morello ukázal snad všechny možné způsoby, jak na nejpopulárnější hudební nástroj můžete zahrát, a k tomu předvedl, že si poradí snad úplně s čímkoliv. Paf z toho byl i Eugene Hütz z dříve vystupujících Gogol Bordello, který si z boku pódia a s plechovkou piva v ruce natáčel slovutného kytarového hrdinu. Ten se mimochodem o pár hodin dříve na tiskovce pro novináře svěřil, že si pamatuje zejména na první ročník, kde s kapelou hráli, protože se z toho stala dvoudenní párty s Robertem Plantem. V Česku často koncertující formace však své vlastní vystoupení pojala dost podobně jako kdykoliv jindy - jako nezpomalující šraml jednoduchých punkových popěvků zvoucích k tanci. Ale zpátky k Morellovi - dlouhá, teskná sóla s obdivuhodnými prstoklady střídaly nabroušené riffy z nejslavnějšího období, které jen samy o sobě dokázaly lehce prořídlé publikum dobře rozeskákat. V závěru dokonce došlo i na velký circle pit, věc na Colours nevídanou.

Koncert s celou řadou silných vizuálních vjemů složených z fotek ukazujících revoluci, bolest z války i nenávist k Donaldu Trumpovi zakončila ještě před coverem Johna Lennona "Power To The People" hymna "Killing In The Name". Ta ale opět zazněla pouze v instrumentální verzi, a tak diváky vrátila do reality. Šedesátiletý kytarista sice fanoušky vyzýval ke zpěvu, ti se ale včetně kotle nejvěrnějších zmohli sotva na frázi "Now you do what they told ya", takže místo bouřlivého finále přišly hlavně ve slokách zase jen rozpaky a karaoke. Přesto však americký rodák doručil nad očekávání dobrou show a úvodní den Barev zachraňoval, jak mohl.

Druhý festivalový den by měl nabídnout především Sam Smith, znovu proto připomínáme nutnost neprošvihnout začátek a vydržet až do samotného konce, čeká vás totiž koncert s příběhem. A dost možná i to nejlepší z letošního ročníku, na místě je proto očekávat výrazné zlepšení dojmů z festivalu, který se v úvodu rozjížděl zatím jen velmi pozvolna. Snad se polepší.