Za svůj debut "Pozdravy z polepšovny" z roku 2023 se Anna Vaverková dočkala nominací na všechny podstatné hudební ceny - Anděl, Apollo i Vinyla. První dvě zmíněné pak i získala. Ačkoliv byla vnímána jako velký objev daného roku, hudebně se činila už dávno předtím, a to v kapele The Flavians. Dokonce předskakovala indie rockerům Catfish And The Bottlemen a také si zahrála na festivalu Glastonbury. Měla tedy na co navazovat, protože rozjetou mezinárodní kariéru a její domovskou skupinu tehdy zastavila pandemie a kapela se rozpadla.

Sólovou kariéru zahájila v Berlíně, kde studovala a dlouhodobě tam žije se svým manželem Liamem Blomqvistem, který se na nové desce "Krása" staral o mix, master i produkci. Oba ostatně nahrávali ve studiu, které společně vlastní a také pronajímají. "Museli jsme se naučit oddělovat soukromý a pracovní život, přičemž v tom druhém není místo pro emoce," vysvětluje dnes v rozhovorech.

Získané hudební ceny jí ale způsobily autorský blok, s nímž se dlouho nedokázala vypořádat, a tak nové album vznikalo pomalu. Vaverková k jeho tvorbě říká, že se rodilo v kupé a jídelních vozech vlaků, jimiž často cestuje z Berlína na koncerty v Česku a zase zpět.

Musela se v nich naučit popasovat se s neohleduplnými spolucestujícími nebo neoblomnými průvodčími, kteří ji nutili dvacetikilové piano zvedat na odkládací prostor nad hlavami cestujících. A při těchto několikahodinových cestách si začala psát poznámky - postřehy ze všedního života, ve kterých zpracovávala trošku odlišná témata než dříve.

Zatímco na debutu se věnovala oblastem, jakými jsou perfekcionismus a genderové stereotypy, nyní už nasbírala sebevědomí a v životě se ustálila. A jak vysvětlovala pro náš sesterský magazín Full Moon, "snažila se při použití slova 'Krása' vyhýbat klišé a s novou životní kapitolou si nastavovala jasnější hranice v pracovním i osobním životě."

Samotná Anna hovoří v rozhovorech o tom, že novinka zpracovává vnitřní zpomalení, snahu vážit si malých věcí a také je o hledání krásy, což ostatně ilustruje i nádherný obal, jehož nápaditost oceníte až při podrobnějším pohledu například na rozměrově větší vinyl. Tu krásu totiž interpretka hledá především v hnusu, protože šedivý Berlín, kde žije, ošklivý a špinavý opravdu je. A zpěvačka z něj začala být unavená.

Unavovalo ji i to nekonečné cestování nejen do Česka, ale i za manželovou rodinou do Dánska. A do toho se děly i nějaké blíže nespecifikované události v jejím osobním životě, o nichž sice nemluví ani nezpívá konkrétně, pozorný posluchač si ale v písních "Čáp" a "Co když už všechno máme" všimne, že by řeč možná mohla být o prozatím neúspěšné snaze založit rodinu.

Ale těžko říct, potvrzené to zpěvačkou zatím nemáme a třeba je to jen jedna z interpretací a vy, drazí čtenáři, ve skladbách uslyšíte něco jiného. Berte to tedy zatím jako čirou spekulaci vzniklou ze snahy vcítit se a porozumět nespecifikované bolesti v textech.

Celé album však nabízí pestrou směs témat, zpívá se tady o ztrátě přátelství nebo o obavách o své blízké, kterým už na světě nezbývá mnoho času. S tím se nejeden třicátník snadno ztotožní.

Různé každodenní mikropříběhy, mezi nimi třeba i neidylické líbánky na Madeiře nebo snaha nezešedivět příliš rychle, jsou zpracovány podobnou formou jako na debutu. To znamená, že se zde potkává indie pop, folk, alternativa, elektronika, intimnější doprovody i orchestrálnější aranže, do nichž Vaverková občas opakovaně vyzpívává stejné fráze. Snad aby zdůraznila jejich důležitost.

Ocenit zde lze určitě schopnost míchat kontrasty krásy a hnusu. Je zajímavé sledovat, jak se na jednu stranu rodačka z Prahy vrací k naivitě dětství, zároveň ale bojuje s nejistotou plynoucí z dospělosti. Jak chce být sama a všechno zvládnout, zároveň ale připouští závislost na svém partnerovi.

Tím vším, těmi kontrasty, popisuje realitu. Protože ta častokrát bývá dvojsečná, kdy se nám dějí nádherné momenty a hned poté i okamžiky absolutní bezmoci a zoufalství. Protože přesně takový život je.

Jediným výraznějším neduhem desky zůstává způsob, jakým Vaverková zpívá. Ten totiž může posluchače jak rozvášnit a vyvolat příjemné mrazení po těle, tak to stejně tak může být i důvod, proč leckdo desku odloží jako hůře stravitelnou.

A samozřejmě: zpěvačka nemíří do mainstreamu a není tudíž nucená zpívat podobně srozumitelně a čitelně jako například její kolegyně - od Kateřiny Marie Tiché přes Rozálii až třeba po Veroniku Valovou.

Je však dobré mít na paměti, že spousta potenciálních posluchačů, o které by Vaverková možná i stála, si k ní nenajde cestu, protože jí zkrátka dostatečně neporozumí nebo albu nevěnuje natolik soustředěný poslech, aby si v něm tu zmíněnou krásu našla. Zbytečnou a rušivou položkou se navíc stává jediná anglicky zpívání píseň "Mistakes", která zde působí jako, ehm, chyba.

Při tom všem ale má zpěvačka na "Kráse" znovu co říct. Ptáte-li se také na to, kde přesně se ta zmíněná krása nachází, odpověď snadno nenajdete. "Musíte si tu desku poslechnout," říká k tomu autorka.

Nejspíš proto zase jednou záleží na tom, jak přesně si to sdělení interpretuje každý z nás. Autor těchto řádků ji našel v tom, jak svými slovy dokáže interpretka posluchače píchnout do bolavého místa. Připomenout mu, že prožívá něco podobného. Donutí ho zastavit se a nad tou částí textu přemýšlet. A pokud to album skutečně má pojednávat o zpomalení, možná že právě tohle je ta odpověď.

P.S.: Koho by zajímal rozbor nahrávky audiovizuální formou, nechť si v archivu České televize pustí pořad ArtZóna.