Masego, vlastním jménem Micah Davis, otevřel závěrečný den na hlavní scéně. Rodák z Jamajky ale nehraje reggae, jak by se vzhledem k zavedenému klišé nabízelo, jeho doménou je míchání jazzu s r'n'b, hip hopem a dalšími žánry. A hlavní kredit získal především za to, že do své tvorby integroval saxofon. A ačkoliv se jednatřicetiletý zpěvák stále nachází na začátku kariéry, předloni už se dočkal i nominace na cenu Grammy. Polsko krátce po šesté hodině večerní solidně rozmával a pomocí úryvku klasiky "Tom's Diner" i rozezpíval. Škoda že se už v té době v areálu nepohyboval Don Toliver vystupující o den dříve, jinak bychom se mohli dočkat třeba i jejich duetu. Víc by si ale asi člověk tohoto muzikanta vychutnal v malém klubu, kde by vynikly jednotlivé nuance jeho tvorby.

Dalším umělcem pracujícím s černou muzikou byl na Tent stage nesmírně talentovaný Loyle Carner. Ten své kvality prokázal už loni na Szigetu, tam se ale časově částečně překrýval s headlinery Imagine Dragons, takže jsme dojmy sbírali jen z omezeného počtu slyšených písní. Nyní už jeho schopnosti vyzněly naplno. A pokud nemůžete jet třeba ještě v září na berlínskou Lollapaloozu, kde se rovněž představí, nenechte si utéct alespoň jeho výtečný živák z Royal Albert Hall, dostupný je v audio formě i na Spotify.

Carner se v dětství potýkal kromě rozvodu rodičů i s ADHD a dyslexií, jsou to ale možná paradoxně jeho texty, kterým byste měli věnovat pozornost. Místo siláckých frází koncerty začíná větou "Pojďme si říct, co mě štve" a kromě jiného ve svých písních hovoří třeba i o vztahu se svým otcem a snaze zlomit za každou cenu rodinné dědictví a stát se prvním tátou v rodině, který svého syna neopustí.

Rapper vyrůstající v jižním Londýně za svou otevřenost málem získal Mercury Prize, to by ale v roce 2017 nesměl vydat svůj silný debut jistý Sampha. V roce 2023 zase za svou rok starou prvotinu uspěl Ezra Collective. Kromě toho už Carner obdržel i tři nominace na Brit Awards. Nezbývá mu proto, než svými výkony ukázat evropskému publiku, že je to jeden z nejsympatičtějších rapperů se živou kapelou za zády, na které si aktuálně můžete zajít.

Právě marketing ale musí posílit, do stanu na něj přišlo dosud nejméně lidí za celý festival. Jejich nadšení z muziky hodně postavené na klavíru nebralo konce, nicméně diváků by si jeden z nominovaných na BBC Sound Of 2016, který v Londýně vede školu vaření pro děti s ADHD, zasloužil daleko víc.

A zatímco Taco Hemingway, polský rapper, který nahradil v programu na poslední chvíli zrušené Sofi Tukker, předváděl, jak se za poslední dva roky posunul a vzpomínal u toho na rok 2020 i na devadesátky, na Alter stage uprostřed areálu si další zastávku svého prvního turné odbyl Artemas. Britský zpěvák si svým hitem "I Like The Way You Kiss Me" naprosto podmanil nejen česká rádia. A neunikli mu ani v Polsku. Z koncertního pohledu ale v silné konkurenci nešlo zatím o nic přelomového, počkejme si proto spíš na zářijový koncert v klubu Roxy, snad se do té doby už trochu otrká.

Na stejném místě bylo kvůli časové kolizi možné stihnout alespoň pár minut ze setu Aleca Benjamina, amerického indie folkaře vystupujícího u našich severních sousedů už počtvrté. Ten pod pódium přilákal zejména dívčí publikum, které následně ještě rozpištěl, když prohlásil, že podle toho, co mu říkali rodiče, by prý měl být z pětadvaceti procent Polák.

Jeho písně vynikají návykovou melodičností a stojí za to věnovat pozornost i jeho textům, barva hlasu je ale tak přeslazená, že to pro mnoho posluchačů může být až příliš. Takový George Ezra bude pro většinu lidí snesitelnější.

Největší punkerka ve světě popu? Rozhodně Charli XCX. Její proměna od dob průlomového hitu "Boom Clap" by těžko mohla být větší. Naprosto změnila pravidla hry, pokud jde o hudbu, jakou v posledních letech dělá, neméně ojedinělý přístup má i třeba i k obalům svých desek. A hyperpop, jaký převedla v Polsku, už se skoro dal charakterizovat jako DJ set. Na pódiu zůstala sama, všechna muzika včetně vokálů šla z počítače a vesměs se jednalo o hodně dunivé duc duc podpořené silně využívanými stroboskopy.

Sama zpěvačka do toho zpívala sice živě, ale spíše sporadicky. Narvaný stan s připravenými cedulkami to ale neřešil. Tak masivní podporu davu tady snad za celý festival ještě nikdo nezažil. Atmosféra by se dala charakterizovat jako elektrizující, omamná, vtahující a milující. A stala se ještě euforičtější, když se hned ze startu show interpretka vydala až ke zvukaři a dostala u toho dárkovou tašku od jednoho z fanoušků. Pot tady tekl proudem - a že si Charli XCX příště vyzkouší hlavní stage, je po jejím koncertě evidentní.

Nespoutaný hédonismus na párty, kde je vše dovoleno, regulérně zpomalil jen u virálu "Boys". Jinak se ale nezastavovalo a užít jste si něco takového mohli jedině za předpokladu, že cíleně vypnete mozek. Umělecká hodnota nula, navíc do tanečního, či spíše raveového hávu byly oblečeny i chytlavé a šťavnaté popiny jako "1999", zatímco zmíněná "Boom Clap", "Doing It" nebo "Break The Rules" už ani nezazněly. Jako by se svou starší tvorbou zpěvačka už nechtěla mít nic společného. Místo nich finále patřilo hitu, který současnou tvář někdejší zpěvačky, dnes už spíš jen poskakující ženy s rukama nad hlavou, nastolil - "I Love It". Přerod, k němuž Charli mířila už při svém zatím posledním českém koncertě v Roxy v roce 2019, byl dokonán a klubový zvuk momentálně vládne. Berte, nebo nechte být.

Původně plánovaná návštěva u nejmenší Flow stage, kde se měla představit slovenská zpěvačka Karin Ann, vzala rychle za své. Buď na Open'eru vůbec nezahrála, nebo její set trval méně než půl hodiny. Při příchodu ke scéně už totiž na pódiu byly jen čert ví čí nástroje, muzikanti nebo fanoušci nikde. Oficiální kanály ale její případné zrušení neohlásily a na položený dotaz pisatelem dosud nikdo nereagoval. Záhada pokračuje.

Návrat k normálu zařídil Hozier. Jeho zařazení mezi headlinery leckoho překvapilo, musíme ale přihlédnout k tomu, že jeho průlomový hit "Take Me To Church" kritizující katolickou církev a homofoby v Polsku zarezonoval ještě daleko silněji než u nás a mluvilo se o něm před deseti lety skoro tolik jako v domovském, rovněž církví silně ovlivněném Irsku.

Folk, blues a temná atmosféra typická pro jeho koncerty samozřejmě zůstala, muzikantské i pěvecké výkony braly dech podobně jako před půl rokem v Holešovicích. Z klíčových singlů nechybělo nic podstatného, veleúspěšný a nyní už platinový singl "Too Sweet" z poslední desky navíc snad už definitivně stvrdil jeho pozici na scéně, nálepku one-hit wondera tak můžeme dát zase někomu dalšímu.

Oproti předchozímu programu opět krásně kontrastní a celkově výborný koncert plný silných emocí pohladil po duši, což bylo po dunivé britské rodačce opravdu potřeba. I díky těmto protikladům můžeme Open'er nazývat fantastickým festivalem. Dramaturgicky se drží velkých jmen, když vám ale daný koncert nesedne, hned nabídne lék v podobě toho následujícího.

Koncert Hoziera se však stal památným ještě z jednoho důvodu. Jakmile se hudebník propracoval ke svému průlomovému hitu, v jehož klipu puštěném na projekci se líbali muži, na pódiu se objevila duhová vlajka, řada do té doby vzadu sedících fanoušků se postavila a sborově zpívala nejen úryvek textu s magickým slovem "Amen". A člověku tak došla další zásadní skutečnost: "Take Me To Church" totiž není jen tak obyčejná písnička. A jakkoliv by výběr Hoziera coby hlavní hvězdy čtvrtého dne festivalu mohl být považován za odvážný, ba snad vůči konkurenci až nedostatečný, ve chvíli, kdy se refrén nesl letištěm, šlo o velice silný moment.

Těžko se to vysvětluje, ale když tuto skladbu slyšíte na koncertě v České republice nebo v Německu, pro většinu publika jde jen o další populární song, známý z rádia. Právě v konzervativním a křesťanstvím tolik ovlivněném Polsku se ale tato píseň bez přehánění stala hymnou mladých a netolerovaných. Naprosto nesrovnatelný zážitek.

Pojďme se ale z kostela přesunout za sluncem. Další žánrový switch zařídil nejen svým singlem "Take Me To The Sun" David Anthony Burke alias D4vd. Někdejší streamer "Fortnitu", influencer a TikToker, který loni předskakoval na turné SZY, by se mohl líbit fanouškům Mod Suna nebo Yungbluda. Škoda jen že jeho koncert pokazil zvuk a přes činely jste neslyšeli ostatní nástroje, natož autotunem zmodifikovaný zpěv.

Protagonista v růžové mikině odkazující na svou lásku k anime (mimo jiné miluje "My Hero Acadamia") ukázal šířku svého repertoáru a hned několik singlů nepostrádalo hitové ambice. Zmíněná mikina nakonec skončila v rukou jednoho z fanoušků, s nimiž se zpěvák ověšený blýskavými šperky po konci koncertu, podobně jako před ním Loyle Carner, ještě dlouho fotil. A takovou radost tady navzdory obecně velmi pozitivní atmosféře snad dosud nikdo neprojevil. D4vd každopádně zaujal a nalákal na pokračování, chtělo by to samostatný koncert s lepším zvukem.

Po spíše nevýrazném setu v podání Two Feet se na hlavní scéně objevil Skrillex, o něm už se více dočtete v samostatném reportu. Oficiálně úplně posledním vystupujícím se stali instrumentalisté z Floating Points, na ty ale nakonec nedošlo, neboť hlavní zástupce dubstepu hrál až do čtvrt na tři ráno.

Seskládat z letošního ročníku finální desítku toho nejlepšího nebylo jednoduché. V Polsku se odehrála hromada památných vystoupení a zejména mezi prvními dvěma jmény to bylo velmi těsné. Poslední a do určité míry i úsměvnou výtku tak lze mít k tomu, že nad rámec Toma Morella s Måneskin už jsme další spolupráce dvou jmen na jednom pódiu bohužel neviděli. Přitom těch vzájemných kombinací se nabízela ještě celá řada. I v tom je Open'er jedinečný a jeho dramaturgie naznačuje, že se snaží jít podobným momentům, pokud možno, naproti.

Také si můžete všimnout, že do finální desítky se nakonec neprobojovalo žádné polské jméno, což ale neznamená, že by v tomto ohledu nebylo o co stát - nenechte se tím tedy odradit a případně se ještě zpětně začtěte do předchozích dílů reportáže a ty zajímavé objevy si nastudujte. V mnoha případech jde o daleko zajímavější a profesionálněji působící interprety, než jaké nabízí například německá, rakouská či maďarská scéna.

Mnohými Čechy tak podceňované, či dokonce vysmívané Polsko letošním ročníkem Open'eru naopak ukázalo, že se od našich severních sousedů ještě máme mnoho co učit. A jelikož festival letos nepostihla žádná přírodní katastrofa jako předloni, bylo možné naplno docenit, jak mimořádně povedenou akci v Gdyni na letišti pořádají. Můžeme proto bez uzardění potvrdit, že všechna ta festivalová ocenění zdejší hudební přehlídka nedostává jen tak. Opravdu se tam máte nádherně. Z návštěvy zdejší přímořské oblasti by se tak mohla stát v dalších letech velice příjemná tradice.