Na 4. července připadá nejvýznamnější americký svátek - Den nezávislosti. Ten se v Praze rozhodla oslavit legendární kapela The Smashing Pumpkins. Ta se k nám vrátila po pěti letech a sympaticky vyměnila cirkus za rockovou syrovost.

Večer v O2 universu odstartovali domácí Please The Trees. Původní indie písničkář/singer-songwriter Václav Havelka se v čase přetransformoval v plnohodnotnou kapelu, a právě tak se formace představila publiku i na tomto koncertu. A předvedla sympatický atmosférický indie rock/post punk v duchu 80. let se záchvěvy Joy Division. Nechyběla hypnotická rytmika, náladotvorné kytarové vrstvy a naléhavý zpěv. Ve výsledku se jednalo o příjemné překvapení, v malém klubu by se ale její set vyjímal ještě lépe.

Slavné Dýně jsem měl možnost vidět už potřetí a ve čtvrtek předvedli nejcivilnější a nejpřirozenější show. Při svém comebackovém turné v roce 2008 ještě zvládli naplnit Velkou sportovní halu a Corganovo velikášství se projevilo tříhodinovým hracím časem, různými sóly a jiným natahováním skladeb s vrcholem v desetiminutové "United States". V roce 2019 byla formace ve Foru Karlín už hudebně více při zemi, hrací čas se zkrátil na dvě hodiny, ale pořád šlo o monumentální show s obřími figurami klaunů přes půl scény.

Tentokrát jsme se dočkali komorní světelné show, civilní scény a důrazu na samotné písničky. Taky ale koncert trval jen přibližně 100 minut, pár songů navíc by fanoušci určitě uvítali.

Kapela během večera předvedla skvělý průřez svou bohatou diskografií (včetně zajímavě žánrově domestikovaného coveru U2) a dostalo se i na ambiciózní poslední trojalbum "Atum", kde ovšem Billyho ambice opět převážily jeho tvůrčí možnosti. Až na singl "Beguiled" s výrazným riffem jsou to tři desítky zapomenutelných songů.

Ostatně, už i slavné dvojalbum "Mellon Collie And The Infinite Sadness", dle mého, úplně neobhájí svou stopáž, a to jej formace vytvořila v životní formě. Skutečně vyrovnaná a ohromující dvojalba se v podobném žánru povedla asi jen Guns N' Roses, Red Hot Chili Peppers či System Of A Down.

Jinak ale Billy Corgan působil uvolněně a srdečně, ve svém věku už nad věcí, což krásně dokreslila hláška: "Začali jsme v roce 1988, takže hrajeme 36 let. Neuvěřitelné. Teď dáme ještě tenhle song, než tady umřeme."

V tomto směru ho překonal kytarista James Iha, který mezi songy sázel jednu suchou hlášku za druhou. Poslední z původní sestavy, bubeník Jimmy Chamberlin, pak pevně a jistě udával rytmus celému ansámblu. Zajímavostí je, že ostatní zbylí nájemní muzikanti pocházejí z celého světa.

The Smashing Pumpkins v Praze tentokrát odehráli precizní show bez zbytečných okolků, v dobré náladě a se skvělým setlistem. Škoda jen poměrně mrtvého publika, které se nejen na tribunách, ale ani na ploše nedokázalo odvázat. A to ani při závěrečných vypalovačkách "Cherub Rock" a "Zero", které psaly dějiny alternativního rocku zlatých devadesátek.