Co si budeme nalhávat: běžný posluchač při pohledu na seznam vystupujících na opavském Slunovratu zná tak maximálně Anetu Langerovou (ze SuperStar a protože ji zná každý), Michala Prokopa (z televize, případně politiky) a možná Markétu Irglovou (pokud si vzpomene na její a Hansardův oskarový úspěch). Kovyho si sice pamatuje ze StarDance, ale ten přece jen pouze mluví a nezpívá. Tým okolo třídenní přehlídky však už jedenáctým rokem ukazuje, že i když se veze na hodně alternativní vlně, u téměř každého jména se dá spolehnout na to, že nabídne výjimečný zážitek. A je jedno, jestli jste alternativec, nebo ultrapopař jako já. Všudypřítomná pohoda a usměvaví lidé totiž dělají velkou část celého zážitku.

Kouzlo akce tkví i v něčem jiném než v hudebních vystoupeních. Koná se opravdu v centru města - z vlakového nádraží stačí přejít jednu, možná dvě cesty a dojdete k hlavnímu vchodu. Ten je navíc hned u východu z placeného parkovacího domu a u jednoho ze dvou blízkých opavských náměstí. Na další scény také dojdete během pár minut, a pokud vám nestačí tradiční stánky s jídlem a pitím, obě náměstí a přilehlé ulice nabízejí dostatek restaurací a kaváren. A tím pádem také kvalitního hygienického zázemí, kdyby snad někomu těch pár toitoiek nestačilo.

Festival také funguje v jinde netradiční symbióze s městem, které mu nehází klacky pod nohy, ale naopak pomáhá stavět mosty. Celá gastro zóna se tím pádem nachází v parku, kde najdete i zdarma přístupnou Welcome scénu. Slunovrat se díky tomu neuzavírá pouze platícím návštěvníkům, ale nabízí zábavu i všem ostatním, navíc stánkaři získali díky umístění do přístupných prostor šanci na mnohem větší tržby.

Nevšední program, který klidně označím za malé Colours, skvělé místo, působivá atmosféra a vůbec celý koncept mohou za to, že do Opavy se koncem června sjíždějí návštěvníci z celé republiky. A to se vám na akci, kde hrají jako všude jinde Mirai, No Name či Jelen, úplně stát nemůže. Festival na české scéně tudíž působí jako jeden z mála jednorožců, kde se všichni cítí dobře. A přitom velká většina diváků chodí na vystupující hlavně podle informačních popisků pořadatelů, ne proto, že by je znala a měla naposlouchané.

Tři dny zahrnovaly spoustu programových bodů, takže každý si mohl poskládat svůj vlastní line-up a pak se pohoršovat, že někdo neviděl něco, co přece bylo naprosto skvělé! Na tohle jsme zvyklí spíše z obrovských akcí pro desetitisíce lidí, ne na ze své podstaty menšího městského festiválku. Člověk každopádně nemůže navštívit vše, něco ale přece jen ano.

Pro mě Slunovrat začal ve čtvrtek koncertem Zrní na hlavním venkovním pódiu nazvaném podle přilehlého kostela Vojtěch stage. Vyhraná kapela předvedla svůj vysoký standard, začala songem "Igor Pelech" a skončila nesmrtelnou "Rychtou". Bubeník si v několika písničkách střihl povedený beatbox, překvapilo, že basák občas nechal basovou linku hrát z kláves a potom se všem přítomným rozvibrovaly všechny orgány v těle. Osobně mě potěšila něžná písnička "Dva", kterou s frontmanem v originále zpívá Karolína Kamberská. Během setu došlo i na akordeon či kytaristu za bicími. Nejsilněji skupina zněla v nejněžnějších pasážích - a také naopak tehdy, kdy se nerozpakovala rozjet pořádný bordel.

Honza Žamboch, který jako Wolf Lost In The Poem skládá písničky ovlivněné tvorbou básnířek, se v odsvěceném kostele svatého Václava představil za doprovodu bubeníka a přednahraných pasáží. Jen škoda, že krásný prostor nejde moc dobře nazvučit, takže všechna vystoupení v něm působí přebasovaně a zahuhlaně. I tak dvojice předvedla příjemnou, i když textově poněkud temnou jízdu Žambochovými skladbami, jež protagonista alespoň zjemňoval svým průvodním slovem.

Na zmíněné Welcome scéně, kam se kapely mohou vždy koncem roku nominovat a doufat, že je pořadatelé vyberou, zahrála ostravská formace Moře dní. Zaujala nejen svým kytarovým rockem, který se nebojí melodií, ale také šestičlennou sestavou, jíž dominoval kytarista na vozíčku. Muzikanti sice začali zvolna, ale hned se druhou položkou - největší hitovkou "Kamiony řídí" - si posluchače začali získávat. A nakonec jim aplaudovalo poměrně solidně velké publikum.

To ale z velké části, včetně mě, nevydrželo až do konce, protože na hlavním pódiu se na osmou večerní chystala plakátově největší hvězda tohoto ročníku - Aneta Langerová. A tady se můžeme ocitnout ve dvou paralelních vesmírech. Hned několik lidí mi posléze tvrdilo, jaký se svou pětičlennou doprovodnou kapelou předvedla nádherný koncert. Já jsem ji ale naživo viděl mnohokrát v několika fázích její kariéry, už od prvního turné po vydání debutové desky, a souhlasit s nimi nemůžu. Stále odehrála velmi povedené vystoupení, ale také to nejslabší, které jsem viděl.

Na den přesně dvacet let od její výhry v SuperStar sice začala s písničkou "Hříšná těla, křídla motýlí", doprovodila ji ale pouze ona sama na kytaru, čím z bohatě aranžované a gradující skladby zbylo jen torzo. Podobně pro mě vyzněla i úderná skladba "Hvězda", kterou jsem měl možnost vidět krátce po jejím vydání v ostravském Gongu. Tam jí skupina a Anetina kytara dodaly místy téměř metalový rozměr, jehož zvuk diváky v sále až uhranul. Nyní ji ale už vystupující hrají ve vyklidněné verzi, kterou by si kterákoli babička mohla s radostí poslechnout v odpoledním vysílání na Frekvenci 1. Škoda přeškoda.

Aneta se snažila diváky několikrát rozezpívat, skvěle vyzněly "Tragédie u nás na vsi" a samozřejmě závěrečná "Voda živá". A snad to byla náhoda, nebo někoho osvítil skvělý nápad, každopádně právě v průběhu tohoto přídavku se spustila, jinak po celý koncert vypnutá, kašna jakožto dominanta hlediště u hlavního pódia. Jako celek ale set nečekaně seděl na zadku a kapele se i přes profesionální výkony (je možné neobdivovat um zpěvačky a čelistky Dorky Barové?) nepodařilo odehrát pamětihodné vystoupení. Aneta & spol. bohužel předvedli jen takový fajn, ale obyčejný koncert.

Zázrak se ale stal na Welcome stagi. Brzká noc si žádala nejlépe roztrojení, protože na Horním náměstí slibovalo představení "Fireduck: Indický běžec" nevšední zážitek a vystoupení kytarového virtuosa Štěpána Raka ve Václavovi lákalo také. U mě to ale vyhrála pražská dvojice něco něco, kterou tvoří Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč, přičemž naživo je ještě doplňuje bubeník Václav Švestka. Jejich hudba mi sice je docela blízká, ale ani jeden z ústředního dua nepatří mezi kdovíjak skvělé zpěváky.

Naživo ale veškeré mé výtky k jejich studiové podobě naprosto zmizely. Energický set plný roztančených písniček lákal další a další diváky, kteří u konce hýřili nadšením a pařili společně s kapelou. Hlavně na Tkáčovi bylo vidět, že si jen nevěřícně říká: "Co se to tady, k***a, děje?!" Velké plus v jejich živé verzi můžeme každopádně připsat právě bubeníkovi, který hraje natolik energicky, jako by ho neustále snímala kamera při natáčení videoklipu.

Slunovrat nabízí také spoustu přednášek, diskusí, prohlídek jinak uzavřených prostor opavských budov i naprosto speciální akce. Sportovně naladění příznivci se třeba mohli jít proběhnout se spisovatelkou Kamilou Hladkou.

Já jsem jako start pátečního programu zvolil setkání s Leošem Kyšou nazvané "Novosudetská identita", které samozřejmě navazovalo na jeho letošní úspěšný román "Sudetenland". Zatímco loni, kdy na festivalu vystoupil pod pseudonymem František Kotleta, přilákal sotva pár desítek fanoušků, nyní měl vyprodáno dávno před přednáškou. A ještě by pár zvědavců do poněkud punkového prostředí chodby Blücherova paláce rádo nakouklo. Nezastavitelný Kyša jako vždy chrlil historická fakta, dojmy, názory a nekompromisní vtipy. Vydržel bych ho poslouchat hodiny, ale na nepohodlných lavičkách stačilo těch šedesát minut nakonec tak akorát.

Welcome stage posléze ovládla pražská formace Rí Ra, která se věnuje keltské folkové hudbě. Její projev připomínal například kdysi slavné Urban Trad, nešlo ale nezaznamenat, že souboru nevládnou zrovna velké hlasy. A český přízvuk dost tahal za uši. Diváky ale skočná muzika bavila, díky umístění ve free zóně potěšila i spoustu rodin s dětmi, takže proti zařazení skupiny nejde rozhodně nic namítat.

Na koncert Michala Prokopa jsem šel jen tak z povinnosti, protože jeho obstarožní, blues ovlivněná hudba (prosím nečíst negativně!) jde zcela mimo mě. Ale naživo mi teda společně s kapelou vyrazil dech. Na hudebnících šlo vidět, jak je hraní neskutečně baví, šlapalo jim to natolik, že roztancovali téměř všechny pod pódiem a sedmasedmdesátiletý protagonista zpíval naprosto skvěle. Doma si jeho tvorbu nepustím, ale za koncert si zaslouží poklonu. Nejenže jsem vydržel, ale dokonce jsem si užíval i nekonečné sólování a představovačku při předělávce "Boom Boom" Johna Lee Hookera.

Pak už se ale nad Opavou zatáhlo, zdálky se ozývaly hromy, oblohu zaplnily blesky, tudíž další program jsem vynechal. Bert & Friends si nechám na někdy jindy, WWW Neurobeat si ale v pláštěnce užil kolega David Věžník.

Svými vlastními slovy vlivník Karel "Kovy" Kovář do posledního místa a ještě mnohem více zaplnil prostor kostela svatého Václava. Jeho hodinka, kterou moderovala skvělá Anna Bangoura, uběhla jako voda. Nepodlehnout jeho kouzlu asi dokáže jen málokdo, čiší z něj totiž inteligence, vtip, nadhled a vůbec spousta kvalit, kvůli kterým chceme, aby lidi jako on ovlivňovali naše děti. A mně je přitom úplně jedno, že a jak tančil ve StarDance.

Na hlavní scéně tradičně povedený koncert odehrála Letní kapela. Jaromír Švejdík tentokrát popíjel bílé a set začal tradičním "Zahradníkem". Během setu zazněly i novinky z připravované druhé desky, včetně zbrusu nového singlu "Problém" a songu "Tenhle venkov". Asi se nikdy nenabažím sexy trubky, kterou formace používá v mnoha písních, dodává jim totiž zvláštní atmosféru.

Tradičně nechybělo ani několik písní původně od Priessnitz, před přídavkem diváky rozezpíval kousek "Ponedělí", jako poslední zazněl rozmáchlý "Praděd" původně ze sólovky Jaromír 99 & The Bombers. Tehdy jsem zalitoval, že skupina hrála ještě za světla, protože právě skladba o této jesenické hoře by za tmy vynikla o mnoho více.

Následující koncert Markéty Irglové byl prostě a jednoduše krásný. Jen ve špatný čas a na špatném místě. Zpěvačka se doprovázela na klavír, společnost na pódiu jí dělal smyčcový kvintet a během hodinky a něco se probrala svou kariérou. Nechyběly ani novinky z připravované desky s Glenem Hansardem, a dokonce několik česky zpívaných skladeb.

Snažila se návštěvníky potěšit bezpochyby i jedinou písní, kterou většina z nich znala, tedy "Falling Slowly". Bez Hansardovy zpěvové linky však bohužel slavná písnička vyzněla polovičatě. Zpěvaččin intimní set by se více hodil do uzavřených prostor kostela svatého Václava, ale tam ji jako headlinerku umístit prostě nemůžete. Tiché vystoupení proto výrazně rušili všichni popíjející a nahlas se bavící diváci. Opravdu si jej užili snad jen ti, kteří seděli blízko u pódia na pouze pro tento koncert donesených židlích.

Všichni ti, kdo na městské slavnosti s přístupem zadarmo bookují stále ty stejné domácí formace, které pak hrají bez špetky energie a radosti, ale 'lidi je znaj!', by si mohli vzít ponaučení z letošní dramaturgie celé Welcome stage a hlavně ze závěrečného vystoupení izraelské dvojice Ice Hokku. Pokud ji předem znal byť jen jediný návštěvník, smekl bych před ním, protože takový hudební rozhled nemůže mít snad nikdo.

Kytarista a zpěvačka s přednatočenými základy ale scénu u Ptačího vrchu během pár chvil naprosto ovládli: tolik stovek lidí, kolik se kolem malého pódia za několik minut objevilo a mixu popu, blízkovýchodní hudby a drum'n'bassu podlehlo, muselo překvapit snad každého. Ptáčák dusal, nechal se naučit jednoduchý taneček, zpíval a naprosto skvěle se bavil. A musím podotknout, že protože se koncert odehrál na scéně, na níž je přístup zadarmo, z velké části se jednalo o obyčejné Opaváky, kteří se prostě jen přišli podívat, co se to tam děje. Když víte, koho si na akci zvete, můžete si klidně dovolit i podobný risk. Potlesk, hluboká úklona a klobouček.

Vystoupení The Dhol Foundation v osmičlenné podobě se šesti pandžábskými bubny, jimž svou elektronikou sekundoval DJ, už proto působilo jen jako jakási afterparty. Pár skladeb zaujalo, ale ve výsledku dojem ze setu přebila v tomto druhu hudby nutná repetitivnost produkce, kterou nevytrhla ani houslistka. Kdo si ale na závěr festivalu chtěl pořádně zatancovat, našel pod pódiem své místo.

Jedenáctý ročník Slunovratu v Opavě se opět vydařil. I přes délku této reportáže věřte, že spousta lidí se účastnila úplně jiných koncertů a rozdílných diskusí a přednášek, ale přesto si z oněch tří dnů určitě odnášejí stejné pocity jako já. Tahle akce je výjimečná nejen díky lidem na pódiích, ale také díky těm pod nimi a za nimi. A jak mnozí vědí, vyplatí se na ni zajet ze sebevětší dálky. Podobných festivalů totiž v Česku mnoho nenajdete.