Jestli si pořadatelé mohou ze třetího festivalového dne něco odnést do budoucna, je to především opětovné potvrzení toho, že by stálo za to popřemýšlet, zda místo čtvrtka nedělat hudební přehlídku i v neděli. Neslo by to s sebou samozřejmě i komplikace, kapely bývají o víkendu dražší a tak dále, nicméně i přesto by to dávalo smysl.

Nešlo přehlédnout, jak se areál v sobotu proti předchozím dvěma dnům zaplnil a spolu s tím i celý rozsvítil. Konečně jste si připadali jako na regulérním městském festivalu - interpretů se představilo více, slunce svítilo a zejména po koncertě Ride už Výstaviště nepřipomínalo město duchů, ale bujelo čirým festivalovým šrumem a pohodovou atmosférou. A i ty tržby z prodeje občerstvení musely skokově narůst, vždyť lavičky ve food zóně naproti Křižíkově fontáně byly obsypány lidmi jako už dlouho ne. A do tohoto o poznání veselejšího prostředí navíc ještě dorazila velmi zajímavá hudební jména.

Teatrální, chaotická, neodolatelná. Takový dojem zanechala country-popová zpěvačka CMAT. "Nikdy jsem tu nebyla, ale musím říct, že s Irskem, odkud pocházím, máte mnoho společného - pití alkoholu, lásku k dušenému masu a... Co že jsi to říkal?" obrátila se na svého spoluhráče. "Porno?" vyprávěla bez příkras a filtru osobitá interpretka v leopardích legínách a džínovém topu na ramínkách. Se hřívou obarvenou do oranžova a ve vysokých botách vypadala jako šílená teta z vaší poslední rodinné oslavy.

Po pódiu se válela, předváděla totiž letadlo. Také si s klávesistou vystřihla taneční sólo jako ze StarDance nebo od člověka v kostýmu leguána v barvách generálního sponzora ČSOB chytala modré hučky. A pak ještě pozdravila fanouška Alexe, jenž její show navštívil už v Brightonu, a tak si jeho obličej pamatovala. Bezprostřední mladá žena si je nejspíš sama vědoma, že její písně nikdy nebudou bořit žebříčky ani za ně nebude sbírat ceny - a možná právě proto se nebojí na pódiu chovat ztřeštěně a především být sama sebou. Pražské publikum si - jak jinak - zpěvačku nominovanou v anketě BBC Sound Of 2024 v sobotní rozpálené odpoledne po zásluze zamilovalo.

O poznání soustředěnější výkon předvedli veteráni Ride, hrající už od roku 1988. Ikony shoegazeu a alternativního rocku se na scénu vrátily v roce 2014, a to i proto, že jejich kytarista Andy Bell měl díky rozpadu Oasis a následně i Beady Eye volné ruce. A ani po dalších deseti letech to nevypadalo, že by je to spolu přestalo bavit. Skupina odehrála klasické hity, ale i novinky jako "Twisterella", "Last Frontier" nebo "Taste". A především dala hladovému publiku přičichnout k tomu, jak zní muzika zhusta postavená na kytarovém umu zúčastněných. A i když se z podstaty žánru jednalo o z vizuálního hlediska statický koncert, přesto to byla jízda. Klidně by k nám kvarteto vedené Markem Gardenerem mohlo jezdit častěji.

Na podcastové scéně se mezitím představili hudební publicisté různých generací a médií. Rozebírali především to, jak mizerně placená tato práce je a jak kultura zůstává tradičním otloukánkem ve velkých mediálních domech, protože zkrátka negeneruje taková čísla jako třeba politika, katastrofy a skandály. Smutné, ale bohužel pravdivé povídání.

Tom Grennan následně na hlavním pódiu ukazoval, že si tady předchozími koncerty na Rock for People nebo Colours of Ostrava vybudoval solidní fanouškovskou základnu. A jelikož se jedná o stále spolehlivějšího performera, postaral se o další silné momenty.

S plnotučnou kapelou za zády dával na vědomí, že byste si ho neměli plést se členy One Direction, mezi něž by svou vizáží jistě zapadl, a s lehkostí sobě vlastní vytahoval ze svého setlistu hit za hitem. Nezapomněl u toho ani na četné spolupráce, díky nimž v posledních letech tak vyrostl, ať už to byla ta s Calvinem Harrisem nebo s duem Chase & Status, které mu dveře do showbyznysu otevřelo v podstatě poprvé.

A protože je to showman, jakmile spatřil už zmíněného maskota v obleku leguána (nebo ještěrky?), v domnění, že jde o dalšího festivalového fanouška, ho vyzval k tomu, aby zamířil na stage. Společně si u toho zaskákali na poslední píseň "Little Bit Of Love" a u toho ještě rozházeli divákům další modré klobouky. A ono by to bylo i vtipné, nebýt to zároveň tak děsivé a bizarní. To už rovnou mohli divákům velkopansky házet bankovky. Kdyby jen zpěvák tušil, jaké reklamě se propůjčil a že se tímto nevědomky stal ambasadorem ČSOB.

Posilněni předchozími úspěchy, vydali se leguán se svým nohsledem s klobouky i o pár hodin později do prvních řad na RAYE, ta si ale naštěstí nesoudné dvojice nevšimla, a tak s nepořízenou zase po pár písničkách odešli. Nezbývá než se děsit toho, co s tím marketingové oddělení jedné z největších bank v Česku provede.

Snad až zbytečně dlouhý set na Park stage rozjeli The Blaze. Francouzi to s mačkáním a točením čudlíků na svých proti sobě postavených přístrojích nepřeháněli, alespoň to ale vypadalo, že si nepomáhají předtočeným zpěvem a skutečně zpívají. Hudba této dvojice má něco do sebe - nezní jako David Guetta, Martin Garrix a tisíc dalších DJů. Je nenápadnější, může se pochlubit nezaměnitelným zvukem a místo explozivních refrénů nutících k euforickému tanci vsází na kontinuální, postupně budovanou náladu, k níž si klidně můžete i sednout. Palec dolů však musí jít za nenápadité a opakující se projekce, což u dua s filmařskou minulostí zamrzelo. Stejně tak světelná show - byť velká část vystoupení se odehrála ještě za světla - zůstala daleko za světovými standardy. Pro milovníky taneční a elektronické muziky, kteří místo hédonistické party nechtějí zapomínat přemýšlet, šlo ale o zajímavě strávený čas.

V silném ročníku ankety BBC Sound Of 2017 se tehdy neobjevil jen Tom Grennan, ale i jeho kolegyně RAYE (čti: "Rej"), jež si tehdy odnesla třetí místo. Na její koncert se nedočkavostí třásly třeba i Annet X, Elizabeth Kopecká nebo Ewa Farna, která ji jako jedna z mála přítomných viděla naživo už podruhé. A vůbec se není čemu divit, že na naší domácí popové scéně způsobila největší zahraniční hvězda letošního Metronome Prague takové pozdvižení.

"Víte, jsem trochu drama queen," představila se interpretka obdivující Beyoncé, ale třeba i Bombay Bicycle Club nebo Tame Impala. A hned bylo jasné, co mají všechny zmíněné ženy společného - ukazováček míhající se zleva doprava a určitý styl vystupování, v němž se mísí teatrálnost s okouzlující ztřeštěností a potřebou komentovat kdejakou hloupost. Třeba kolem letícího brouka. Vlastní jim jsou i grimasy a různá gesta, jimiž se snaží dodat svým slovům na váze.

Samotná RAYE je ale ve svém vystupování podobná někomu úplně jinému. Přízvukem, barvou hlasu a krabatěním obočí připomíná herečku Emilii Clarke, hudebně naopak navazuje na vlnu retro-soulu, popu, r'n'b a místy i swingu, z níž se před téměř dvěma dekádami proslavily Duffy a především Amy Winehouse. Právě na ni si při sledování jejího koncertu vzpomenete nejčastěji.

Vedle nezpochybnitelného talentu stojí za zmínku také její bouřlivá minulost, v níž se mísí závislosti, vztah ke svému tělu, neshody s vydavatelstvím Polydor a také znásilnění, kterého se na ní v minulosti dopustil jeden z producentů a ona o něm napsala silnou píseň "Ice Cream Man.". Jednalo se o jeden z mála momentů, kdy rozverný koncert na chvíli zvážněl a připomněl, že život nebývá jen veselý.

"Chci být ve své hudbě hlavně upřímná," opakovala držitelka Brit Award za album roku 2023, na kterou akademici naházeli v úvodu letošního roku ještě dalších pět cen. Oceněné album přitom dlouhých sedm let nemohlo vyjít, protože s jeho uvedením chtěl Polydor stále čekat. Zároveň tehdy začínající zpěvačku label nutil, ať si vybere žánr, s nímž prorazí. "To není tak jednoduché, mám ráda všechny!" vyjádřila se tehdy protagonistka a dobře udělala, protože v EDM, do nějž původně se svou ranou tvorbou mířila, by jí bylo škoda.

Debutová deska "My 21st Century Blues" nakonec sklízela od recenzentů střízlivé osmičky, věčně proti proudu chodící Pitchfork jí nadělil jen 6,6 bodů z deseti. Přesto se z ní stala událost, neboť je to nahrávka originální, žánry míchající, skvěle nazpívaná, výtečně otextovaná a především opravdová. Ne žádná naleštěná bída, ale produkt s trvalou hodnotou, k němuž se nejen Británie bude v následujících letech vracet podobně, jako to dělá s počiny zpěvaččiných už zmíněných učitelek.

A přesně takový byl i její koncert. Silný. Emotivní. Fantasticky odzpívaný. S hlasem plným vášně pro hudbu, ale i pro lásku. "Vůbec jsem netušila, že tu máte tak krásnou řeku! Až budu mít jednou manžela, chci sem jet na líbánky!" hlásila z pódia šestadvacetiletá bosá hvězda v zelených večerních šatech, za jejímiž zády se nacházeli hráči obsluhující elektrickou a basovou kytaru, klavír, bicí a k tomu ještě dechové trio. Vše krásně slazené do bílé barvy. Po stranách pódia se nacházely také dva obří vinyly jako dekorace a za nimi velký svítící název RAYE ve fontu evokujícím Broadway.

Nutno také dodat, že někdejší předskokanka Halsey, Lewise Capaldiho, Rity Ory, Jess Glynne a dalších měla pod sebou v prvních řadách výtečné fanoušky, kteří jásali a tleskali ve vhodných momentech a kamarádku Charli XCX a Riny Sawayamy podpořili znalostí obsáhlých textů. RAYE přitom nekouzlila jen samotným zpěvem a kromě tanečních songů z počátku kariéry a těch aktuálních na pomezí r'n'b a popu si také zarapovala, na konci vystoupení její koncert vygradoval naopak až do rockové smršti. Podpůrné backvokály z playbacku jí při tom všem zazněly snad jen dvakrát, a to jen proto, že to o moc lépe vyřešit nešlo (sedmiminutová "Genesis" budiž zářným příkladem), všechno ostatní ale zvládala naživo a ještě to bohatě komentovala.

Umělkyně se svou pražskou show viditelně nesmírně bavila. A kdyby mohla, patrně by si s diváky vykládala o svých eskapádách klidně ještě další hodinu. Nepřekvapilo to. Vždyť na těch společných koncertech se známějšími zpěvačkami se toho v minulosti stihla tolik naučit. Jak Jess Glynne, tak třeba Rita Ora bývají naživo podobně srdečné a plné života.

Mimořádný koncert hvězdy letošního roku, ale i těch nadcházejících, propagovali organizátoři největším písmem na plakátu oprávněně. Škoda že tam podobných jmen neuvedli více. Zabookování RAYE letos festival zachránilo. Do účetnictví samozřejmě nevidíme a k vyprodání měla akce ještě daleko (tisková zpráva oficiálně hovoří o necelých dvaceti tisících návštěvnících za tři dny), ale z hlediska prestiže, zvýšení sobotní návštěvnosti a příslibu do dalších let to byl stoprocentně správný krok, na němž by open air donedávna těšící hlavně čtyřicátníky měl stavět.

Potenciál totiž pořád má a leccos dělají pořadatelé dobře. Třeba placení kartou místo obtěžujících čipů, čisté a keramické záchody nebo bezproblémový přístup k vodě. Kromě jiného ale ještě pár věcí musejí pochopit a zařídit - například dohodnout se s pražskou MHD na posílení nočních spojů (letos to v rozbourané lokalitě plné výluk byl opravdu problém), definitivní zrušení Fontána stage, na níž měli otřesný zvuk úplně všichni (Michael Kocáb, Circus Ponorka nebo Janek Ledecký se přitom tak snažili!), nebo zřízení stanového městečka přímo v areálu, aby se akce stala cenově dostupnější i pro mimopražské.

To všechno totiž stále vede k tomu, že i v roce 2024 se jedná o festival, kde za hodně peněz dostanete málo muziky. A jestli David Gaydečka & spol. chtějí mít na Výstavišti plno, musejí začít chodit naproti svým fanouškům, nikoliv jen sponzorům. Ti totiž Colours of Praha v hlavním městě chtějí především, ne že ne. Snad svůj přístup změní. Nepřestáváme doufat.