Víte, kolikrát jste měli v Evropě za posledních dvacet let možnost vidět naživo Hoobastank? Skoro nikdy! Jako mnozí jiní kolegové z Kalifornie, také oni si dostatek slávy i peněz užili doma ve Státech. A když chtěli zažít trochu exotiky, vyrazili do Japonska či jiných asijských zemí.

Podle portálu Last.fm odjeli od začátku existence něco, co můžeme nazvat regulérním evropským turné, pouze v letech 2002 a 2004, kdy jejich kariéra technicky vzato začala, ale potom? Skoro nic! Konkrétně to byl jeden koncert v Portugalsku v roce 2005, po jednom vystoupení dali o rok později ve Velké Británii a ve Francii. Další příležitost nastala až v roce 2015 opět v Británii a nakonec si v roce 2019 lehce projeli Německo, zase Británii a cestou se zastavili ještě v Amsterdamu. A to je všechno! Za dvacet let!

I při letošním turné k výročí vydání klíčové desky "The Reason" to dlouho vypadalo, že zůstane u pár koncertů ve Velké Británii. Sám jsem se chystal tam kvůli nim letět.

Ale stal se zázrak a dramaturgie Rock for People splnila velký hudební sen všem milovníkům romantického, ale i agresivního arénového rocku z počátku milénia: přivezla je do Hradce Králové. A to i přesto, že dnes už je z nich spíše klubová kapela s nezpochybnitelným kultovním statusem. Konkurenční Rock am Ring / Rock im Park nebo rakouský Nova Rock je přitom v line-upu vůbec nemají. Neskutečný dramaturgický majstrštyk! A velká poklona.

Na okolních kopcích okolo zaplněné YouTube stage byste samozřejmě našli dobrých devadesát procent diváků, kteří si přišli poslechnout největší hit "The Reason". Pro ty byl vymezený časový slot v podobě pětačtyřiceti minut tak akorát.

Jenže pak tam postávali ti opravdoví fanoušci. Ti, kteří vědí, že nejlepší deska Hoobastank je samozřejmě "Every Man For Himself", ze které znají každý tón. Stejně jako ze všech ostatních. Protože jsou fantastické. Vážně. Dobře, dobře, možná až na ty poslední dvě. Ty klidně přeskočte. Ale jinak jde o pravověrnou rockovou muziku, jaká se už dneska moc nedělá.

Léta samozřejmě nezastavíte a i na někdejších spolucestujících na turné rovněž v Evropě vzácných The All-American Rejects už vidíte jejich věk. Některé tóny jsou na zpěváka devětačtyřicetiletého a prošedivělého Douga Robba moc náročné. Neskáče tolik co dřív, byť neplatí, že by se flákal. To všechno se ví.

Jenže když skupina spustila úvodní "Just One", stejně nostalgie udeřila naplno. "Jako by zase byl rok 2003!" křičel frontman na stále emocím otevřenější publikum. Píseň od písně jste pod pódiem mohli stále silněji slyšet třicátníky, jak zpívají přes slzy dojetí.

V "Out Of Control" se dokonce rozjel první circle pit. Nezbývá než poděkovat všem, kteří svou účastí v něm pomohli ostatním fanouškům k nezapomenutelnému momentu. "No vida, na to jsem čekal! Lepší pozdě než nikdy!" hlásil spokojený frontman. A tolik let čekající příznivci to necítili jinak. Vždyť hned po koncertě se na sociálních sítích začaly objevovat fotky s hesly typu: "Na tohle jsem čekal dvě dekády!"

Krátce po nejdivočejší skladbě z jejich repertoáru circle pit významně zpomalil (ale nezastavil!), protože konečně došlo na "The Reason". Jedna z nejkouzelnějších a tak nějak správně patetických rockových balad s prvky post grunge, v nichž si uvědomíte, co je v životě opravdu důležité, se stala tou pravou potravou ani ne tak pro uši, ale hlavně pro srdce všech přítomných. Lidé plakali, objímali se a říkali si, jak se mají navzájem rádi. Kam se poděly kapely, které ve vás takové emoce vyvolají?

"Doktor Jekyll zvítězí rád," dodal by k tomu možná Márdi, kdyby to viděl. Závěrečná "Crawling In The Dark", podobně jako dříve "Born To Lead", "Same Direction" nebo "Inside Of You", možná neměla ve srovnání se dvě dekády starou baladou takovou sílu, aby si podmanila celý dav, ale hardcore fanoušci v prvních řadách svým favoritům i tak viseli na rtech a užívali si každou odehranou notu. Vždyť to uteklo tak rychle!

Kam se poděly jejich další nádherné balady jako "If I Were You" či "Disappear"? Nebo svižná "Right Before Your Eyes" z přelomového písničkového soundtracku k "Daredevilovi" s Benem Affleckem? Nebo cover z "Krotitelů duchů"? Vždyť je jich ještě tolik.

Chtělo by to sólový koncert a delší set, protože někdejší předskokani Linkin Park, pojmenovaní dle slovní hříčky, kterou do češtiny můžete přeložit jako "Čí p*del smrdí?", toho mají v repertoáru tolik, že třičtvrtěhodinka byla příliš málo. Přesto obrovské díky za ni. Splněný sen.