Když se mi před časem dostal do ruky eponymní albový debut sanfranciské kapely Black Rebel Motorcycle Club, nevěděl jsem o nich téměř nic a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Zakrátko se už ovšem všude mluvilo o velkém novém objevu a loni na festivalu v britském Glastonbury již hráli v pozici hvězd. Navíc nejsou jediní, kteří vracejí slovu rock jeho původní význam a náboj, zprofanovaný přežívajícími dinosaury. Dneska jsou tak naprosto respektovaným jménem, a tak byla zvědavost na místě. A jak že dopadla jejich odpověď?

Leccos už dopředu napovídá komerční úspěch novinky s názvem "Take Them On, On Your Own". Hned první týden po vydání se totiž tenhle kousek v prodejnosti vyhoupl na třetí příčku albové hitparády v Británii. Takže rozhodně žádný underground. Na druhou stranu i přes chytlavé melodie, kterými je celá deska prošpikována jak španělský ptáček ze závodní jídelny párátky, je to opět ten starý známý naštvaný parní válec, jak si ho můžeme pamatovat z debutu. Valí se vpřed a neuhýbá naprosto nikomu. Naskočte si a nebo koukejte uhnout - nic jiného vám prostě nezbývá.

Vlastně není zas až tak moc co řešit. Jasně, že tu není nic, co by posluchače překvapilo. Tihle kluci prostě řežou do kytar, protože je to baví. A protože v tom nejsou sami, ani o posluchače se nemusí bát. A tak natočili údernou a přímočarou desku. Nemají komplexy z jednoduchosti, protože pochopili, že je v ní síla a že instrumentální onanie už dnes skoro nikoho nezajímají (ne nadarmo se téměř v každé recenzi na aktuální album Metalliky "St. Anger" zdůrazňujeabsence kytarových sól...). Nebojí se zahrát tvrdě, chytře tu využívají kytarové efekty, aniž by zvuk stavěli na odiv a snažili se jím šokovat, jako tomu bylo v Británii na počátku devadesátých let. Výjimkou není zkreslená baskytara, ostré riffy střídají hutné plochy a zvukové stěny. Zároveň však dokáží být i křehcí a jemní, jak dokazuje akustická a hodně osobně působící "And I'm Aching".

V souvislosti s eponymní první nahrávkou mě tehdy napadlo, že hodně o budoucnosti skupiny napoví až druhé album. Dnes tedy mohu být klidný. Z hlediska rockové historie se tahle deska žádným milníkem nejspíš nestane, ale na to, aby se na partu, která ji natočila, nezapomnělo, by to stačit mohlo. Oproti debutu je sice dvojka Black Rebel Motorcycle Club méně kultivovanější i rafinovanější na úkor přímočarosti i posluchačské přístupnosti, ale pod laťku šedé průměrnosti rozhodně nespadla. Jakoby tu duo dvou Američanů s anglickým bubeníkem hudebně zhmotnilo obal svého díla - skupina tu stojí ve ztemnělém tunelu, na jehož konci září světlo. A to je vždycky potřeba.