Dlouhých šest let čekali fanoušci na nové album skupiny Poletíme?, která v loňském roce oslavila patnáct let na scéně. Nyní brněnská formace konečně vydala šestou řadovku "Hvězdy těžký to maj". Jak vznikala a o čem pojednávají jednotlivé písně? Povídali jsme si o tom s frontmanem Rudolfem Brančovským.
© Supraphon Mluvili jsme spolu přesně před rokem, kdy jste slavili patnáct let na scéně vydáním koncertní výběrovky. Jak byste toto období zhodnotil a co se u vás za tu dobu událo?
Po dlouhé době jsme pustili lidem další chlup naší tvorby, kterou by si mohli doma poslouchat. Jsme rádi, že se to stalo. Na zmíněném výběru jsme zachytili koncertní formu, která je dobrá a která od desek, co mají věk deset patnáct let, vyrostla. Naše zkušenosti a sžití kapely se proto můžou projevit v nových písních. Nacházíme se ve fázi, že se je fanoušci učí, aby si je s námi mohli zpívat. Zatím se nejvíce chytily "Poníci", "Mo" a "Holka s bosejma nohama".
Mě nejvíc baví rozverná "Princezna".
To je příběh o mé ženě.
Přišla z vesnice do města?
Ano, poznal jsem ji ve chvíli, kdy studovala v Brně a chodila na naše koncerty. Uběhlo moře let a teď s ní žiju na vesnici a vychováváme dvě malé děti.
S albem se pojí číslovka šest. Tolik let se čekalo na nový materiál, navíc jde o šestou řadovku.
A šestá je navíc písnička o umělé inteligenci.
Bojíte se, co spolu s ní ještě přijde a že muzikanti nebudou mít co dělat?
Živí muzikanti jako my se bát nemusejí. Ale mainstream, trh s líbivou hudbu, bude mít silného konkurenta. Možná těch
mainstreamáků bude tolik, že to přinese opačný efekt - díky umělé inteligenci bude tak jednoduché napsat novou věc, až lidé začnou poslouchat víc nedokonalé skladby, které jim budou vzácnější. Fanaticky se nebojím, ale je to potvrzení, že my vždycky budeme hrát
hendmejdmjůzik - tedy hudbu dělanou rukama, srdcem, a ne umělou inteligencí. Je to i výzva pro lidi, aby věci dělali po svém, a zároveň dodání naděje pro lidskou práci.
"Hvězdy těžký to maj" přináší podobné téma jako "Už nechci bejt muzikant". Vnímáte sdělení prvně jmenované skladby jako stěžejní, když se dostalo i do názvu alba?
Deska nemá jednotnou zprávu, i když začíná a končí podobně. Na začátek jsme umístili písničku "Hvězdy těžký to maj", která vypovídá obecně o superstar a celebritách. "Už nechci bejt muzikant" pojednává o obyčejném muzikantském životě. Možná jsme je nešikovně vypustili hned za sebou. Jedná se o jediné dvě písně, které se týkají muzikantského života, showbusinessu nebo normálních věcí. Nespojoval jsem si je a nenapadlo mě, že by si je někdo spojovat mohl. Jejich témata jsem chápal jako odlišná.
Poletíme?
"Skupina dobře vypadajících mužů hrající original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu. Žádné zvuky nástrojů, co neexistují, žádné texty o věcech, co se nestaly anebo nikdy nestanou. Jemné, přesto vulgární, přízemní, leč nad věcí, smutné, přece veselé, sladké, přesto hořké." Těmito slovy sama sebe charakterizuje brněnská skupina Poletíme? v čele s výtvarníkem Rudolfem Brančovským. Kapela loni oslavila patnáct let existence živákem "Best of do gramofonu", letos přidala do diskografie šestou řadovku "Hvězdy těžký to maj".
Fanoušci si je ale možná spojili. Někoho může napadnout, zda netápete, jak pokračovat…
"Už nechci bejt muzikant" vypráví o vyšťavení, když si sednu po koncertě, kde jsem ze sebe vydal všechno. Ani jsme to nepropagovali v tom smyslu, že bychom končili. Nechtěli jsme z toho těžit pozornost.
Proč si myslíte, že to mají hvězdy těžší? Obyčejní smrtelníci to složité nemají?
Každý to má v životě těžké. Z celebrit vidíme jen to nejkrásnější, samé úsměvy, ale nevidíme, co se za nimi skrývá. Třeba obrovská samota. Nechtěl bych srovnávat americkou celebritu typu
Taylor Swift s naší, která si jde pro nějaké ocenění. V písni zachycujeme náročnost života, kdy jste na očích a stanete se produktem, ze kterého ostatní žijí, a vy nemůžete skončit, protože jste jejich chlebodárce. Pak se stanete terčem, na kterém si lidi vybíjejí své frustrace, hromosvodem blbé nálady. Těžko říct, jestli si to člověk uvědomuje, když do tohoto světa vstupuje, protože jsou větší lákadla… Otázkou je, zda to za to stojí.
Čím byste byl vy, kdybyste se nevěnoval výtvarnému umění?
Záleží, kde a v jakých souvislostech bych se narodil. Byl bych třeba žena a žil ve Francii na pobřeží. Díky životu na vesnici chováme slepice, baví mě práce venku, se zvířaty. Když bych musel všeho nechat, šel bych asi za sousedem, který sází stromy a zahradničí.
Písnička "Potetovaná" je také o vaší manželce?
Žena je sice taky potetovaná, ale písnička hovoří o něčem jiném.
Zeptala jsem se, protože už posledně jsme se bavili o tom, že se navzájem tetujete.
S dalším dítětem už na to nemáme čas, takže jsme se v tetování o nic nerozrostli. Jak jsem už řekl, písnička s manželkou nemá souvislost. Na album jsme dali několik skladeb, které ležely v šuplíku a čekaly na své vytažení. Potřebovaly vitamín, který předtím v sobě neměly. Jednou je "Potetovaná", druhou "Vrtulka".
Jak mám chápat "Vrtulku"? Zpívá se v ní: "Moje milá vrtulku má."
Tento abstraktní obraz má navozovat pocit uvolněného života, kdy má člověk vše na háku.
Další song se jmenuje "Konec světa". Přijde mi, že odkazuje k situaci, kdy jeden z partnerů ve vztahu dělá z komára velblouda a každý problém hned považuje za konec světa.
Značí absolutní tlak, poslední možnost, kdy se holka rozchází s chlapcem a pokouší se nacházet argumenty, proč zůstat. Má to být humorné, nic vážného.
Přesně opačně na mě působí "Holka s bosejma nohama". Trochu morbidní drama, nemyslíte?
Je to vyloženě balada. Písničku jsem napsal, když jsem se koukal z okna směrem do stodoly. Ve své hlavě jsem viděl, jak běží holka s kosou polem, a tak jsem si říkal, proč tam asi běží. Pak se mi začal v mysli odehrávat příběh - ona v něm byla nucena do sňatku, který si nepřála, a vyřešila to tímto způsobem. Je to zároveň chvála, rýpnutí do ženství. Bosé nohy symbolizují propojení s přírodou.
U "Nehlaď mě proti srsti" se doslovně chytnu názvu. Co vám bylo proti srsti?
Přišel mi na mysl svět zvířat. Když zvíře hladíte proti srsti, vytváříte na něj nátlak. Napadla mě vtipná hříčka, že láska musí sednout. Psovi taky řeknete
"sednout". Jako kdyby to pes říkal naopak svému páníčkovi. Zároveň to ale může říkat holka svému klukovi a obráceně.
Kdy jste se naposledy cítil pod tlakem?
Člověk je furt pod tlakem. Ale zažil jsem v bývalým vztahu, že láska byla natolik intenzivní, až jsem nevěděl, jak ji mám opětovat a jak moc je to zdravé. To bylo takové hlazení proti srsti, zavzpomínal jsem si na to, co jsem prožil a co někdo jiný třeba prožívá nyní. V malé míře se to dá vydržet, ale když je toho příliš, pak může dotyčný tomu druhému zazpívat tuto písničku a vše bude v pořádku.
Když jsme u hlazení domácích mazlíčků, deska obsahuje i píseň "Můj pejsek".
Sranda, která mě napadla na dvoře, když jsme grilovali. Bylo to krátce po tom, co jsme museli našeho pejska nechat vykastrovat. On se hrozně chtěl rozmnožovat a kvůli tomu nevydržel doma. A druhá jeho nejoblíbenější zábava byla grilování. To mu zbylo, proto
"můj pejsek má rád grilování, je lepší než s fenkou milování". Na grilování ho srdečně připouštíme i nadále. Ale díky tomu žije, protože se předtím toulal po vesnici, takže ho mohlo něco přejet.
Jak často míváte k večeři bramboráky, které zmiňujete v "Ponících"?
Bramborák pro mě představuje letní jídlo a synonymum výletu a pohody. V textu se objevuje holka s třešněmi za ušima, což odkazuje na bezstarostný život.
Bezstarostná mi přijde i "Mo". Proč se nejmenuje spíš "No", jak v ní zpíváte?
Na začátku se zpívá
"Mo", které pak přejde do
"No". Je to slabika v situaci, kdy se člověk nemůže vykoktat. Nahlížíme v ní na dovolenou, při které kluk leží na lehátku a komentuje, co vidí kolem. Tuto šuplíkovku jsem hrál s první kapelou Veselá zubatá a teď se dostala na naši desku v jiné úpravě s úchylným rapem od Pepíka.
Cítím z ní rozvernost - asi i proto, že se nese v tanečním rytmu.
Je to samba. Chtěli jsme, aby z ní posluchač cítil moře.
"V noci jsou písničky potišejší". Tento výrok asi nemohu rozporovat. Zjistil jste to i díky svým dítkům?
Při skládání jsem viděl noční dům a různé příběhy v jeho bytech. V jednom se odehrává milostný vztah, dál pak popisuji jiné byty. Jde o lehce abstraktní obrázek, ve kterém si člověk může dopředstavit i jiné příběhy a pocity.
© David Podrabský Bylo snazší skládat dřív, nebo to jde lépe teď?
Kdysi to bylo jednoduší, člověk neměl kritiky. Teď nezbývá prostor pro chyby, ukázala by se nepřipravenost, slabost. Nejkrásnější desky jsou právě ty první, kde se sice chyby vyskytují, ale právě v tom vězí svoboda. My rosteme stejně, jako když se vyvíjí člověk. Prošli jsme pubertou a teď se nacházíme v začínající dospělosti. V podobě, v jaké hrajeme teď, si dokážu představit, že budeme i stárnout. Jakákoliv změna by byla nežádoucí.
Odrazil se do tvorby fakt, že jste se stal otcem?
Rozhodně neplánuji dětskou desku. Ale mám o hodně míň času, musím dělat věci podle priorit.
Spíš jsem myslela na to, zda jste například v textech zvážněl a víc o nich přemýšlíte, když teď víte, že si to za pár let vaše dítka pustí.
To ne. Až zpětně uvidím, zda proběhla změna. Nezůstávám sám se svojí kariérou, ta je bytostně s tebou. Člověka to svým způsobem osvobozuje.
Na 17. října plánujete svůj největší samostatný koncert ve Velkém sále Lucerny, kde desku pokřtíte. Čím akci okořeníte?
Pracujeme na tom, aby byl koncert nezapomenutelný. Program stále bobtná. Osobně k tomu přistupuju s tím, že lidi budou chtít to, na co jsou zvyklí, a všechno ostatní jim bude překážet. Na druhou stranu, když tam nebude něco navíc, půjde jen o obyčejný koncert. Je těžké to vyvážit. Už to, že nás čeká dosud největší vystoupení, pro nás znamená něco vzácného. Lucerna má svůj genius loci. Přijdou i nějací hosté, kteří budou minimálně překážet. Nelíbí se mi trend postavit vystoupení na co nejvíce hostech a show. Je pravda, že vůči některým lidem potřebujeme schvalovací razítko, neví totiž, zda jsme agro, z Brna nebo dobrá kapela. Spousta lidí o nás váhá.
© David Podrabský Když jsme u show, nesmíme opomenout grafiku alba v cirkusovém duchu. Vy na něm ztvárňujete opici.
S grafikou jsme oslovili Tomáše Ostříže, který žije v Edinburghu. Měli jsme na to dávno přijít sami. Toto zvíře nás vystihuje. Má majestátnost primátora a je poťouchlé. Teď nám to, i s hlavou v podobě wrestlingové masky, hezky zdobí pódium. Takový dobře objevený detail akci snad hezky rozsvítí.
Proč jste se na tvorbu obalu nevrhl sám?
Nerad sedím na dvou židlích. A když už na nějaké sedím, chci se na danou činnost soustředit. Taky jsem nechtěl, aby bylo
přerudolfováno. Dlouhou dobu jsem měl hlavní slovo, kluci do toho moc nezasahovali. Ale na nové desce se zapojili a psali aranže. Vznikala díky tomu s klidem. Tu příští vydáme asi taky za šest let - za tu dobu se totiž přihodí spousta věcí, o kterých můžeme psát.
Vy sám jste nově začal používat elektrickou kytaru.
Už dříve jsem proklamoval, že nebudeme používat zvuky, které neexistují. Proto teď hraji víc na elektrickou kytaru, pianista používá hammondky. Proto jsme si mohli dovolit cirkusový vizuál - už to totiž není taková cirkusová hudba jako kdysi. Hrávali jsme šraml, muziku k divadlu. Důležité je, že teď máme i písničky, které si budou lidi psát do zpěvníků a hrát na kytaru.
Co vy a zpěvník?
Nemáme ho, ale asi ho budeme dělat.
Co nyní plánujete?
Natočit klip k písni "Poníci". Bude se opět odehrávat u nás na vesnici, hlavní role obsadí sousedovy kozy. A i když se to nabízí, poníci tam nebudou.