Kanadská rocková skupina Nickelback se po osmi letech vrátila do pražské O2 areny. Předvedla v ní setlist, který byl o poznání vyrovnanější co do zastoupení různých žánrů než posledně, kdy naopak hrála převážně své tvrdší věci. Navzdory tomu ale hala duněla snad ještě více - koncertu totiž ubližoval zvukař.
Live: Nickelback
support: Lottery Winners
místo: O2 arena, Praha
datum: 7. června 2024
setlist: San Quentin, Savin' Me, Far Away, Animals, Someday, Worthy To Say, Figured You Out, When We Stand Together, This Afternoon, Hero (Chad Kroeger feat. Josey Scott cover), Don't Look Back In Anger (Oasis cover) (společně s Lottery Winners), Photograph, Rockstar (společně s fanouškem Jeffem), Those Days, How You Remind Me, Gotta Be Somebody, Burn It To The Ground
Fotogalerie
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Už v
minulém reportu z koncertu
Nickelback jsem psal o tom, jak to vlastně s touhle kapelou a jejími antifanoušky chodí. S přibývajícími léty od jejího nejslavnějšího období už dávno spousta vášní vychladla. Kanadská čtveřice totiž musela ustoupit novým hrdinům, a tak si teď rozbouřené emoce a vášnivé názory vyměňují příznivci i hateři třeba
Imagine Dragons,
Taylor Swift nebo
Billie Eilish. A i ti, kteří Chadu Kroegerovi a spol. dříve nemohli přijít na jméno, dneska uznávají, že vlastně nejsou zas tak špatní, a po včerejším koncertě v O2 areně uznale pokyvují, že se až nečekaně dobře bavili. Ten večer se totiž vážně povedl. Ale velkou roli v něm hrála nostalgie.
Po
Skillet a
Monster Truck si tentokrát roli předskokanů vybojovali
Lottery Winners (někdy psaní i s určitým členem The na začátku). Ti však nepocházejí zpoza oceánu jako jejich předchůdci, ale z Británie. Jejich doménou není nabroušený rock, nýbrž jakási změť žánrů. Wikipedie je označuje za indie pop, v jejich hudbě ale nechybí ani prvky pop-rocku, country či místy i grimeu. To proto, že frontman Thom Rylance, který vypadá i mluví jako ztracený bratr Caleba z farmy Jeremyho Clarksona, do některých svých písní spíše povídá, než že by zpíval.
A také fandí umělé inteligenci - opakovaně totiž k publiku promlouval jejím ženským hlasem v češtině pomocí připravených nahrávek ve svém telefonu. Dojímal se tak například nad tím, že hrají v O2 areně, o čemž by se dvanáctiletému Thomovi nikdy nesnilo, i nad tím, že lidi mávají telefony, že tleskají... Zkrátka to s tím dojetím trošku přeháněl. Hudebně navíc nebylo moc o co stát, většina písniček obsahovala stále se opakující slogany, a tak by po dvaceti minutách z připravených pětačtyřiceti už jejich vystoupení stačilo.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Vysvětlení, proč právě oni, ehm,
vyhráli v loterii a stali se předkapelou na aktuálním turné, dodal asi o hodinu později frontman
Nickelback, když vysvětlil, že jeho formaci velmi pobavila pirátsky naladěná coververze jejich hitu "Rockstar", který Lottery Winners vyvěsili na TikTok a slavili s ním velký úspěch. A na stvrzení nového přátelství skupinu v půlce vlastního koncertu znovu vytáhl na stage a obě formace společně zahrály "Don’t Look Back In Anger" od
Oasis. Právě v této chvíli působili předskokani nejsympatičtěji.
Samotní protagonisté na scénu nastoupili až čtyři minuty před devátou hodinou, tedy těsně poté, co trailer na jejich dokumentární film "Hate To Love: Nickelback" nechtíc odhalil, že i oni, podobně jako třeba
Kings Of Leon, používají na koncertech čtecí zařízení. Kdo se bál, že uvidí totožný koncert jako minule, toho rychle vyvedli z omylu.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz A to i přesto, že z nové, poměrně vydařené desky
"Get Rollin'"zazněly jen dvě věci. Nabroušená "San Quentin" show otevírala, rádiovější "Those Days" s projekcemi, na nichž se objevovaly záběry například z "Hříšného tance", "Magnuma" nebo "Knight Ridera", zazněla v druhé půlce. V obou případech singly velmi dobře zafungovaly a překvapený komentář z pozitivní odezvy ke druhé zmíněné přidal i sám zpěvák.
Scéna samotná sice nabízela velkoplošné projekce, většinu času se na nich ale promítalo pouze dění na pódiu. Předpřipravených videí mnoho nebylo a vesměs se týkaly žluté dodávky vycházející z GMC Vandury zdobící obal aktuální kolekce. Ta se nejprve díky letícímu fénixovi proměnila v neméně populární Pontiac Firebird (chápete tu slovní hříčku, že?), následně se ještě proměňovala v Delorean z "Návratu do budoucnosti" nebo Ecto-1 z "Krotitelů duchů". Pointu nehledejte, není tam.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Koncert nenabídl žádné plameny, lasery nebo snad konfety, Nickelback prostě celý večer postavili na síle svých hitů. A že bylo z čeho vybírat. Oproti minulému vystoupení se kapela totiž rozhodla namíchat kombinaci, jaká uspokojí pokud možno všechny.
Z popových balad přecházeli přes rádiový pop-rock či country až k hard-rocku a post-grungi, program tak neztrácel na síle a pořád přicházel s něčím novým. Ve "Figured You Out" stříleli do davu trička, při "When We Stand Together" doprovodné záběry upozornily na nadaci manželky kytaristy Rayna Peaka pomáhající při záplavách, zemětřeseních a dalších katastrofách, v "This Afternoon" se kamery zaměřily na fanoušky v hale, což už tak velmi příjemnou atmosféru ještě podpořilo.
Během songu "Rockstar" si
Chad Kroeger vytáhl z publika fanouška
Metalliky Jeffa, který si do mikrofonu zazpíval spolu s kapelou. Zazněla také nepříliš často hraná "Hero" anebo do akustické podoby převedená "Photograph". Ta se plnohodnotného refrénu dočkala ale až na úplném konci a bohužel to nefungovalo. V případě téhle písničky měli radši zůstat u klasické verze.
Zabolely také balady "Savin' Me" a především "Far Away", u nichž si leckdo vzpomněl na bolestivé rozchody na středních a vysokých školách s vysněnými partnery, kdy jste si mysleli, že se vám právě zboural celý svět. Nostalgie si ale musela dát na delší dobu pauzu, protože naživo se kvůli přebuzenému zvuku a nesouladu ve vokálních stopách tyto oblíbené písně úplně rozsypaly. Členům kanadské hudební síně slávy to tak sice zejména v prostoru stání u pódia hrálo hodně nahlas, ale celá první půlka koncertu kvůli zvukaři dost bolela a zlepšilo se to až v té druhé.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Na minulých turné často opakovaná a zbytečně protahovaná etuda s nošením panáků na stage se tentokrát omezila na jediný, navíc velmi svižný přípitek před "Burn It To The Ground", jež vystoupení uzavírala. Na klišé s bubenickým sólem nedošlo vůbec a taky nikomu nechybělo. Silácká gesta, nacionalismus nebo patos nechali muzikanti za oceánem, a formace z Alberty tak zůstala v Praze sympaticky normální.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Chad Kroeger, Ryan Peake, Mike Kroeger a Danial Adair se s přechodem do dvacátých let jedenadvacátého století stali legendami a soubor jejich singlů je po kariéře trvající od roku 1995 tak pestrý, že stejně jako jejich kolegové z
Red Hot Chili Peppers,
U2,
Pearl Jam,
Bon Jovi a dalších mohou kdykoliv seskládat setlist plný hitů a přitom pořád ještě zbude spousta dalších písní, u nichž si budete říkat, že je to škoda, že tentokrát ve vymezené hodince a půl nezazněly. A tím spíš pak zadoufáte, že se na ně dostane třeba příště. I v tom spočívá jejich síla. Klidně by proto do Prahy mohli jezdit častěji.