Nová deska na mě působí uvolněně a ty se zdáš být spokojený. Jak teď vypadá tvůj život?

Myslím si, že velice spokojeně. Teď mi docela naskočila inspirace a po nějaké době, je to dost tím, že žiju na venkově, trávím hodně času v přírodě. Mám více času na odpočinek i přemýšlení, na nějaké nové nápady. Začal jsem prostě dělat některé věci v životě jinak.

Jak, jestli se můžu ptát?

Začal jsem se víc dívat kolem sebe a také přemýšlet o tom, že nápady v muzice ke mně přicházejí dost nehudebním způsobem. Myslím, že je to dobře. Vnímám vlivy, které působí na společnost, které lidi ovlivňují v tom, jak se chovají. Vezmu si něco z historie, dávám si věci do souvislostí, udělám si na to v hlavě nějaký názor a nechám hudební nápady přijít. A ony přijdou. Vždycky musí přijít. Snažím se písničky dělat tak, aby šel text songu paralelně s hudbou jako jednolitý tok a celé mi to dávalo smysl. U této desky bylo strašně důležité, aby to bylo kompaktní. Aby to bylo vyvážené a nešlo jen o vypalovačky. Aby došlo i na klidné věci. Pustil jsem si do ucha vlivy Raye Charlese nebo The Rolling Stones a myslím, že je to docela slyšet.

Od předchozí řadovky s Livin Free uběhlo pět let. Jde o pokračování, nebo spíše o restart?

Myslím, že jde spíš o pokračování a nějaký vývoj, který musel přijít. Na první desce nějaké náznaky jsou, měli jsme tam vážnější témata v textech, v hudbě složitější harmonie. Ale hodně to navazuje a myslím, že tato deska nás posunula o velký kus dál.

Máš okolo sebe hromadu nových lidí, jak se to stalo? Vlastně ti v kapele zůstal jenom Guma Kulhánek a zbytek se obměnil.

Hodně do toho hodil vidle covid. Vydali jsme první desku v roce 2019, měli jsme našlápnutou koncertní dráhu, chtěli jsme prodávat cédéčka, věnovat se tomu. Ale za pár měsíců po brněnském koncertu ke Gumovým pětasedmdesátým narozeninám se začaly utahovat šrouby. My jsme tomu nevěnovali pozornost, ale přicházelo míň a míň lidí, až došlo na úplný zákaz a nemohli jsme dělat vůbec nic. Myslím, že covid se obecně podepsal na sociálních vztazích a změnil nám život natolik, že když to celé skončilo, bylo to, jako kdyby člověk pomalu vylezl z basy. Najednou jsem začal věci dělat jinak.

V případě alba "From Cradle To Coffin" jsem chtěl přímočařejší, rockovější a bluesovější přístup, pustit tam gospel a soul. Chtěl jsem to záměrně držet jednodušší. Tomáš Frolík s Míšou Noskem (členové první sestavy Livin Free, pozn. aut) jsou geniální muzikanti, hrozně jim to pálí, jsou vzdělaní, úžasní, ale Tomáš to při našem konceptu tlačil až moc fusion stylem. Hodně chtěl skladby reharmonizovat, aby byly složité. Já jsem ho tehdy brzdil, říkal jsem, že nemůžeme muziku dělat stylem, aby nás pak pomluvili kamarádi na konzervatoři, že tam nemáme tritononovou substituci. Ale v dobrém, samozřejmě.

Nakonec mi do života přišel Jirka Rambousek a dohodli jsme se, že by do nových Livin Free hrozně chtěl, že ho tato muzika obohacuje. Odehráli jsme pak pár pilotních koncertů, ještě s Gumou Kulhánkem a s Míšou "Kolouchem" Daňkem, na kterých jsme zařadili i několik skladeb z jedničky. Viděl jsem, že set je úplně jiný, a cítil jsem, že to jsou ti správní lidé na to, aby tam zůstalo blues a aby tam přibyly atributy, které tam mají být. Tito lidé mi splnili představy, Vláďovi Kulhánkovi taky. Pak přišel ještě Boryš Secký, který s námi hraje ve Flamengu, a tak jsme ho taky přibrali.

Jirku Rambouska jsi sehnal kde?

Toho jsem poznal s Pavlem (Marcelem, mimo jiné kytaristou Michala Prokopa, pozn. aut.) na občasných setkáních, kdy jsme si hrávali pro radost. Dělali jsme takový tribute. Pavel s ním vedl rozhovor pro Music City. Jirka mě uhranul tím, jaký je člověk - mladý, talentovaný, ambiciózní. Měl jsem radost, že do toho se mnou šel.

Jak se ti hraje vedle Gumy Kulhánka? Jako tvůj dlouholetý spolupracovník je s tebou prakticky všude.

Přesně tak. To už je neuvěřitelné sepětí, které trvá strašnou spoustu let. Jsme na sebe zvyklí. Já už přesně vím, jak přemýšlí, co bude dělat, jakým směrem půjde. Prostě se známe. Vím i o věcech, které mu vadí a které mu nevadí. Snažíme se nějak si vzájemně vyhovět. Pro mě to je ideální partner na basu. Ta rytmika s Míšou Daňkem je skvělá.

Jaké svoje hudební setkání považuješ za to nejvzácnější?

Těch bylo! Pomohl mi Luboš Andršt, protože jsme spolu hráli se šíleně slavnými a dobrými lidmi. Měl jsem možnost je poznat zblízka. John Mayall na Bratislavské lyře, to bylo pro mě zjevení. Buddy Guy, úplně normální človíček. Strašně moc mi dalo setkání s Rogerem Chapmanem, jedním z mých velkých pěveckých vzorů. Potkali jsme se v Ústí nad Labem na nějakém festivalu, já jsem ho oslovil, mluvili jsme spolu půl, možná tři čtvrtě hodiny, a bylo to pro mě jako setkání s Dalajlámou. Tihle lidé pro mě hodně znamenali. S Lubošem jsme z české a slovenské scény hráli snad se všemi. S Mariánem Vargou, s Peterem Lipou, s nímž jsme taky natočili desku. O to víc tě potom bolí, když ti lidé už tady nejsou. To je strašně tvrdé. A taky samozřejmě Winston Watson.

Bubeník Winston Watson hraje na "From Cradle To Coffin" podstatnou roli. Jak jste se potkali?

Tomu pomohla neuvěřitelná náhoda. Právě za covidu, kdy tu byla karanténa a dělala se spousta věcí, přijel Winston na šumperský festival Blues Alive se svým filmem, který mapuje jeho působení u Boba Dylana. Měla s ním hrát Druhá tráva. Náhoda pomohla tomu, že kluci spadli do karantény. Volala nám Petra Macháčková, naše manažerka, jestli bychom s ním dali hodinový set písniček Boba Dylana, že tu nemá kapelu. Říkal jsem, že asi jo a že to poskládáme z těch pozdějších věcí, ne klasických, že zařadíme songy jako "Jokerman". Nevěděl jsem, co říkám. Petra to zařídila, oni mu to poslali a Winston na to, že není problém a že můžeme hrát novější věci z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ty soulovější. A říká: "Dáte hodinu?" Odpověděl jsem, že jo, Guma s tím taky souhlasil. Tenkrát tam byl ještě Boryš na saxofon a Tomáš Frolík na kytaru. Měli jsme tři dny na to se to naučit.

Winston to měl podstatně jednodušší.

Měl. Potkali jsme se na minizkoušce až v Šumperku, kde jsme si ty věci prolistovali. Nakonec jsme mu nabídli, jestli tam nedat i něco od Livin Free. Souhlasil s tím, v šatně si to opsal. Zahráli jsme, mělo to velký úspěch a dopadlo to úplně skvěle. Já jsem za ním po koncertu přišel do šatny - v té době jsem neměl připravený vůbec žádný materiál - a pronesl větu: "Chtěl bych udělat novou desku a byl bych rád, abys ji nahrál, jsi pro?" On nezaváhal a povídá: "Jasně, určitě, tak to zařiď, já přijedu a natočíme desku." To byl prvotní impuls, který jsem si dal. Pak jsem si řekl, že teď to musím nějak napsat. Pustil jsem se do toho, začal psát dema, všechny nástroje - kytary, bubny, basu - jsem si natočil, začal jsem to posílat klukům. Míša "Kolouch" tam přehrál bubny, Guma si do toho začal postupně dělat basy, posílali jsme to Winstonovi do Ameriky. Domluvili jsme termín, zamluvili mu letenku, Winston přijel a natočili jsme desku.

Vykládáš to, jako by to byla nejsnazší věc na světě.

Taky jsme si prožívali pekla. Potkala nás strašná smůla: ten den, kdy měl Winston přiletět, byl na Heathrow v Londýně nějaký kyberútok, takže rušili lety. V noci jsme mu sháněli náhradní let. Do toho hrozilo, že spadne do covidu, potkal nějaké lidi, u kterých byla možnost, že onemocní. Bál se přijet do Evropy. Ale všechno nakonec dopadlo dobře. Odjeli jsme tady sedm velice úspěšných koncertů, paralelně s natáčením. Přišla na ně spousta lidí, z půlky jsme hráli naše věci a z půlky zmíněný dylanovský repertoár.

Koncerty jste jeli zároveň s natáčením, nebo to byla možnost, jak se sehrát předtím, než jste šli do studia?

My jsme neměli čas. Zkoušeli jsme ve studiu Sono. Měli jsme tři dny na to sehrát se a všechno vyzkoušet. Odjeli jsme asi tři koncerty a následující týden v pondělí nebo v úterý začali rovnou točit desku. Nebyl čas, byl to hrozný kvapík.

Ono to možná desce přidává část jejího kouzla. Je to takové syrové.

Přesně tak. On to vidí jinak. Winston je hodně zemitý hráč. Přidává tomu dávku americké esence, ten poměr swingu, který v sobě američtí hráči mají.

Vydání desky předcházel klip "Lost in the City". Jsi v něm poněkud nevídaně na stojáka za mikrofonem...

Chtěl jsem si to takto dát. Na desce je pár zakomponovaných vzpomínek nebo s úctou dělaných poct a toto jsou vyloženě The Stones. Boryš tam hraje na piano místo mě. Písnička má hrozně zajímavý text, pojednává o tom, že nějaký floutek probendí veškeré prachy po barech, někdy nad ránem v nějakém velkoměstě, a nechá si dvě mince z nostalgie pro převozníka, aby se dostal na druhou stranu. A potká tam ty svoje hrdiny, kterým dluží za všechno.

Dovedl by sis takhle představit odehrát celý koncert?

Na mojí musical journey to tak i bývalo. Když jsem hrával s Freeway Jam, jen jsem zpíval a občas hrál na piano. Pak jsem potkal Luboše Andršta a obnovili jsme původní Energit ještě s Ernem Šedivým a s Gumou. A já tehdy říkal, že budu jen zpívat a hrát na tamburínu. A Luboš Andršt měl na Výstavišti zkušebnu a ptá se: "To ne, ty hraješ na varhany, viď?" To jsem mu odkýval. "Máš nějaké hammondky?" "Mám je ve skladu," povídám. "To ne, chci, abys na ně hrál, potřebuju tam ta kila a abychom se vystřídali v sólech, já jsem starý, bolí mě ruce." Na to jsem mu řekl, že se mi s tím nechce tahat, že jsem zpěvák. Ale nakonec jsme hammondky vytáhli ze skladu a od té doby je dvacet let vozím. Už mi to zůstalo. Jinak jsem primárně jen zpěvák. Je skvělé jenom zpívat.

Kdy ti došlo, že začneš s muzikou, že je to tvoje cesta? Věděl jsi to odjakživa?

Byl to můj sen někdy od čtrnácti, když jsem poznával staré Led Zeppelin, Crosby, Stills, Nash & Young, Yes a tak dále. Ale v životě by mě nenapadlo, že se k tomu někdy dostanu. Pak přišly devadesátky, nějak se to zlomilo, měli jsme nějakou kapelu, člověk začal podnikat, vydělávat peníze, trošku to šlo do pozadí. Vrátilo se mi to až s tím Lubošem. Tehdy jsem říkal, že teď můžu hrát a zpívat to samé jako Ivan Khunt, to je neuvěřitelné. Takže jsem do toho začal zapadat víc a psát svoje věci. Pustili jsme se pořádně do hraní a byl jsem v tom. Nedokážu si představit život bez hudby. Teď jsme udělali tuto desku a už mám v hlavě další a další věci. Chci napsat knížku povídek, ty nějak zhudebnit. Je to nekonečný příběh, ale šťastný.

Jsou Livin Free tvoje největší srdcovka?

Teď určitě, v každém případě. Když si vezmu Flamengo, cítím obrovskou úctu. Tam se snažím odvést co nejlepší práci a je to těžké kvůli srovnání s Vláďou Mišíkem a Ivanem Khuntem. Dalo mi hodně práce začít zpívat v češtině, to jsem dřív nedělal. Ale Livin Free jsou teď největší srdcovka.

Flamengo Reunion Session si stojí jak? Proslýchá se cosi o nových skladbách.

Nějaký nový materiál je připravený. Dohadovali jsme se, jestli zvolíme české texty, nebo raději anglické, nakonec jsme se rozhodli přidržet angličtiny. Bojíme se srovnání s Josefem Kainarem, tomu nikdo konkurovat nemůže. Pořád je lepší napsat dobrý bluesový nebo rockový text o něčem než zkoušet něco, kde se ta skála rozlomí člověku pod rukama a on se zřítí mezi dav rozzuřených zvířat, která ho rozcupují na kusy. Takže je to těžké. Dovedu si představit, že budeme pokračovat, ale muzika bude dost podobná. Hodně skládá Guma Kulhánek, máme nějaké vzorky, chceme se tomu teď více věnovat. Taky mám dvě věci připravené pro Flamengo, abychom to oživili. Bude to ale víc kopírovat staré kapely.

Když jste s tímto projektem začínali, hráli jste nejdřív skladby, které předcházely "Kuřeti v hodinkách". Když jste se pak rozhodli jít do Kuřete, byli jste z toho nervózní?

Strašně. Ale pak jsme zjistili, že to půjde, protože jsme už tehdy hráli ze singlů "Týden v elektrickém městě" a "Každou chvíli". A ukázalo se, že nám to docela jde, že to dokážeme. Potom jsme se bavili s Pavlem Fořtem, co teda zkusíme - a rozhodli jsme se zahrát "Kuře v hodinkách". Všechno se to dařilo, a tak jsme postupně přidávali a přidávali. A pak bylo výročí padesáti let alba, my jsme se naučili celou desku a začali ji hrát živě. Což je paradox, moc se neví, že jsme to byli až my, kteří to dávali v kuse celé. Flamengo celou desku nikdy živě neprovedlo. Bylo pár náznaků s anglickými texty, ale takhle jsme to zvládli až my.

Jak se na vás tehdy lidé dívali? Staří bigbíťáci jsou poněkud náročné publikum.

Pomohlo nám, že jsme šli nejdřív cestou coverů. Připravili jsme si půdu a díky tomu, že tam bylo i pár česky zpívaných věcí, nám to vzali. Negativní reakce by se daly spočítat na prstech jedné ruky, za to jsem hrozně rád. A dokonce i Vláďa Mišík říkal, že to je dobré, z toho mám velkou radost.

Jaké máš další plány s Livin Free? Teď už to s těmi koncerty vyjde?

Jasně, teď je to našlápnuté. Chceme si to zpříjemnit, hrát obě desky, bez coverů, aby to byl vyloženě autorský projekt. Jediný cover bude vzpomínka na Luboše Andršta. Zahrajeme skladbu "Freedom", aby se Energit udržel v nějakém povědomí. A pak dáme ještě jednu věc od Gumy Kulhánka - "Dole na Letné". Ta nám jde.