Třídílný dokument "Málo mě znáš" citlivě provází kariérou Ivety Bartošové

Tvůrci předem avizovali, že příliš nebudou rozmazávat bulvární eskapády Ivety Bartošové ze závěru jejího života, ale chtějí zprostředkovat komplexní pohled na její hudební a životní cestu. To v zásadě dodrželi, byť se samozřejmě některým kauzám vyhnout nedalo, protože měly na její (nejen) profesní život přímý dopad.

Jména jako Rychtář, Macura nebo Pomeje však ve více než sto minutách materiálu prostor nedostávají. Co se týče mužů jejího života, režisér se zaměřil hlavně na dva - Petra Sepešiho, její první velkou lásku a pěveckého kolegu z počátku kariéry, a Ladislava Štaidla jakožto jejího dlouholetého partnera a otce syna Artura.

Dokument postupuje ve svém vyprávění chronologicky, první část se proto věnuje osmdesátým létům a vzestupu její kariéry. Ta druhá zachycuje lehký ústup z pozic v devadesátých letech a změnu hudebního trhu po sametové revoluci. Finální díl zaznamenává její pokusy o restart, včetně muzikálových rolí a vydání velmi úspěšného alba "Ve jménu lásky" se stěžejním hitem "Tři oříšky".

Pochvalu si zaslouží pestrý výběr hostů, mezi nimiž se objevují i ti, kteří se dosud k Ivetině osudu příliš nevyjadřovali. Naprostou hvězdou je v tomto směru Tereza Pergnerová, která pojmenovává zpěvaččiny přednosti i její pozdější bolístky s velkou mírou lidskosti a empatie, ve svých úvahách jde do hloubky a leckdy z jejích slov i zamrazí.

K divákům promlouvají například také kolegyně Lucie Vondráčková nebo Bára Basiková. Druhá zmíněná se v závěru při vzpomínce na den Ivetiny sebevraždy a následné telefonáty od bulváru s dotazy "Co na to říkáte?" rozvášní. "Poslala jsem je do p*dele," říká nekompromisně.

Mluvit se nezdráhá ani Vendula Pizingerová, ve své době manželka skladatele Karla Svobody a sousedka Bartošové se Štaidlem. Zakladatelka nadačního fondu Kapka naděje zmiňuje mimo jiné spory svého prvního muže se Štaidlem, které rozhodovaly o tom, zda byla branka mezi jejich zahradami otevřená, či ne.

Prozrazuje i to, že na písničku "Tři oříšky" se stála fronta a Svoboda se rozhodoval, zda ji nazpívá trojnásobná zlatá slavice, nebo Leona Machálková. "Říkal, že Leona líp zpívá, ale dal ji Ivetě, protože byla hezčí," přiznala se smíchem Pizingerová.

Úsměv vyvolávají láskyplné vzpomínky skalního fanouška, pro něhož Iveta představovala šťastný bod jinak neveselého dětství - a dokonce se po jejím vzoru ve dvanácti letech nechal nafotit celý v bílém. Novinářský pohled obstarávají publicisté Jaroslav Špulák nebo Miloš Skalka, kteří rozebírají její silné stránky a důvody popularity i příčiny pozdějšího pádu.

Diametrálně odlišně vyznívají úvahy Pavla Klusáka, který nijak neskrývá, že takzvanou "normalizační pop music" a jejími principy opovrhuje. Později však i on přiznává, že hudební kritici po revoluci možná udělali chybu, když interprety typu Bartošové zcela přehlíželi s ospravedlněním, že budou psát o něčem "kulturně hodnotnějším".

Další novinářka Aneta Martínková našla svoje téma v podřízenosti dívky a později ženy z Frenštátu pod Radhoštem vůči mužům v hudebním průmyslu. Socioložka Irena Reifová se zase pozastavuje nad naprostou ztrátou důstojnosti a lidskosti, kterou IB vinou bulváru zažila na konci života.

Všechny tyto vjemy z různých společenských, generačních a názorových spekter dávají dohromady poměrně pestrou mozaiku osudu popové princezny. Slovo dostane také zmíněný syn Artur, který jinak s médii komunikuje nerad.

Svůj význam samozřejmě mají i dobové záběry z různých televizních pořadů či archivů, byť spousta z nich se dá poměrně snadno dohledat na YouTube. Autentické nahrávky zobrazují vývoj naivní dívenky z maloměsta, která postupně získává sebevědomí a jistotu. Nejšťastněji působí ve chvílích, kdy chová malého Artura. Naopak do materiálů z pozdější fáze života už často promlouvá viditelný smutek a začíná se v nich projevovat její ztráta kontaktu s realitou.

"Málo mě znáš" určitě nepatří k přelomovým dokumentům, o Ivetě Bartošové toho navzdory svému názvu neříká tolik nového - v mnoha bodech se logicky prolíná s hranou "Ivetou". Podstatu této čisté duše českého popu se ale tvůrcům povedlo vystihnout celistvě, vkusně a bez snahy šokovat.