Ačkoliv Sum 41 nastřádali nepřeberné množství hitů, žádné z jejich alb není bezchybné a napěchované silným materiálem po celou dobu stopáže. Platí to i na jejich vůbec nejdelší studiovce "Heaven :x: Hell". Ta má ukázat dvě tváře kapely - pop-punkovou a tvrdší, řekněme metalovější. Pravdou je, že oba disky se od sebe zase tolik neliší, byť po zvukové a výrazové stránce má "Hell" trochu syrovější tvář.

Po letech boje s nemocemi lídra Derycka Whibleyho to s osudem Sum 41 vypadalo všelijak. Jednou to byl alkohol, pak těžký zápal plic. Whibley se ale ze všeho zvládl vyhrabat a téměř třicet let táhnout kanadskou kytarovou mašinu dál - až do letošního finále. S fanoušky se muzikanti rozloučí nejen deskou, ale i rozsáhlým turné zahrnujícím také Česko, konkrétně účast na festivalu Rock for People.

Novinku pojali jako průřez celou kariérou, připomínají proto všechny odstíny svého rukopisu. V tomto ohledu jde o perfektní studii jedné z nejúspěšnějších žánrových skupin. Pravda, Whibley & spol. přes nespornou popularitu nikdy nedosáhli takové mainstreamové slávy jako jejich kolegové Green Day nebo Blink-182. Možná jim chyběla skutečně průlomová nahrávka, která by se společně s jejich jménem vybavila v paměti nejen tvrdému jádru obdivovatelů, jako je tomu s "Dookie" a "American Idiot" u Green Day či zásluhou bezejmenného alba v případě Blinků.

Ani novinka na tom nic nezmění. Obsahuje řadu silných a fungujících skladeb, ze kterých fanoušci padnou do kolen: "Landmines" a "Dopamine" jsou jednoznačné hitovky, které rozproudí koncert dožhava. Škoda že jejich živé provedení už mockrát neuslyšíme, jejich životnost by byla nepochybně dlouhá.

Svou hymnickou okázalostí a zároveň jemnou naléhavostí boduje výborná "Radio Silence", zakončující první polovinu, která je o něco povedenější než ta druhá, o trochu tvrdší. Najdeme tu ale i průměrnější žánrové kusy, které pobaví především skalní nadšence.

Část "Hell" reflektuje zvuk, kterým se kapela ozdobila především v poslední éře fungování, ale odkazuje i na "Chucka" z roku 2004. Ačkoliv sami tvůrci ji označují jako metalovou, přibližuje se k tomu jen zřídka. Spíš jde o kytarovější a syrovější verzi punku. Energický přístup a masivní kytary tu nahrazující výraznější melodie a tanečnější náladu z "Heaven".

Vyniká "Rise Up", která baví kombinací a intenzitou kytarových riffů a spolu s "I Don't Need Nobody" patří k vrcholům "Hell". V refrénech ale stejně probublávají ty osvědčené pop-punkové melodie, které se pouze halí do ostřejšího kabátu. To je však typický rukopis této formace, který si roky budovala a za kterým si stojí.

Texty ničím příliš nepřekvapí, jedná se především o emocionální výkřiky a reflexi nálad z lidí a společnosti. Nechybí ani vlastní nedokonalosti, jako jsou deprese a vztek. V tom všem zaujme obrat v písni "Landmines": "A já nechci věřit, že tohle je možná konec". Stejná myšlenka nepochybně uvízla na rtech většiny fanoušků.

Je tedy opravdu konec? Jako většinou čtyřicátníci (Tom Thacker už ovšem oslavil padesátku) mají tito borci do pomyslného důchodu ještě daleko. Mohou si dopřát čas na odpočinek, načerpání nové inspirace a chuti do hraní a tvoření.

Za pár let se nějaké ty spekulace o comebacku určitě vyrojí. Jak dlouho a zatvrzele je asi Sum 41 budou popírat? Třeba navždy, třeba se s jejich hudbou zase brzy shledáme. Pokud jde ale o skutečné loučení, na "Heaven :x: Hell" nemohla skupina pro své příznivce udělat víc, než jim dát do rukou tuto ohromnou porci dobré a nadšené muziky.