První část rozhovoru najdete zde.

S Marcelem jsme se posledně bavili, že indie-rock už tolik nefrčí a trendy se mění. Dneska jsme to už taky trochu načali, že zpívání je v dnešní době trochu jiné, trochu zahuhlané, není tolik rozumět slovům, pronikají tam anglicismy a jako by se spousta interpretů snažila naskočit na vlnu rapu, které teď vládne Viktor Sheen, Calin, Yzomandias a další. A čím víc vaše album poslouchám, tím spíš to tam slyším. Jak moc jste se snažili, pokud vůbec, přiblížit se s touto deskou právě interpretům, kteří jsou mnohdy ještě mladší než vy samotní?

Marcel: Jsou vesměs podobně staří jako já, trochu mladší. Nemyslím si, že by to byl nějaký kalkul. Všechny vokály, které jsme nakonec použili, jsou ty, které jsme nahráli hned potom, co se ta daná písnička napsala rovnou v Alpách. Nejsou přezpívávané na mikrofon za půl milionu někde v Anglii, to, že to zní, jak to zní, je dané právě tím, že jsme hledali tu upřímnost a srozumitelnost právě ve vokálech. Mě baví, co v Česku teď vzniká a i přesně jak jsi říkal ještě před rozhovorem, že i díky Ondrovi je česká pop-music dál, tak mi přijde, že v rámci všech těch jmen, které jsi teď jmenoval, tak že to jsou lidi, kteří teď dělají tu nejvíc profi hudbu, kterou můžeš na scéně najít. Takže jestli máš pocit, že ti nějaký náš song připomíná něco z rapové scény, tak ve finále je to pro mě poklona, protože tihle lidi jsou pro mě aktuálně na CZ/SK scéně největší inspirací. A to všechno, co se jim povedlo, udělali bez vydavatelství, bez velkých budgetů a jen tím, že dělali to, co je baví.

Ještě to zkusím trochu přiblížit, kam jsem tím dotazem mířil - když si představíš vertikální osu, na níž jsou kapely plus mínus podle věku, tak úplně nejvýš budou matadoři typu Olympic, Lucie, Chinaski a další. Uprostřed budou mladší jména jako Jelen, Mirai, Rybičky 48, Ben Cristovao, Marcell, celá liberecká scéna a úplně nejníž budou právě ta rapová jména typu Nik Tendo, Calin a další.

A teď si představ tu světovou scénu - máš třeba nahoře Madonnu, která si už dlouhé roky zve k sobě mladé producenty, aby jí občerstvili ten zvuk a udělali ji snesitelnější pro mladší generaci, tedy tak, aby pokud možno trefila tu cílovou skupinu 15 - 25 let, o kterou ve finále bojuje většina umělců, protože v tom věku je pro tebe hudba nejdůležitější, co kdy bude a mnohdy i utváří tvou osobnost. A měl jsem tak u toho dojem - v čemž mě podporují právě třeba ještě poslední singly Mirai z chystané desky, kterou, Ondro, taky produkuješ a které nejsou, řekněme, tak docela zvukově průzračné a tak že ta snaha je podobná - přiblížit se k tomu zvuku, který dělají ty rapová jména a zůstat tak relevantní i pro tu nejcennější cílovku. Jak moc jsem nebo nejsem mimo?

Ondra: Fakt jsme se snažili udělat to nejlepší, co jsme uměli. Třeba já jsem byl u alba "Popstar" od Calina. A tam se nepřemýšlelo vůbec o tom, jak se co bude dělat. Prostě se to udělalo. A tak to bylo i tady. Neměli jsme žádný overthinking.

Marcel: To je totiž zabiják. To je podle mě to nejhorší, co může umělec udělat. Já mám to štěstí, že od doby, co s Ondrou dělám, jsem nikdy nemusel řešit, co na tu danou věc kdo řekne. Ať už to je babička, programový ředitel rádia, kdokoliv. Nebylo to to nejdůležitější. Podívej se na Radiohead. Ti s každou deskou vymysleli nový hudební styl a díky tomu je nejlegendárnější kapela jedné velké éry. Podívej se, co dělá Billie Eilish nebo Taylor Swift - ta je stejně stará jako já a i tak ji poslouchají čtrnáctileté holky. Podle toho, cos říkal, by ji měly poslouchat jen pětatřicátníci jako my. A když si vezmeš, jaké věci dělá s Jackem Antonoffem, to jsou slušné indiečka! A to jsou nejposlouchanější písničky na světě. Celkově by lidi kolem ní asi chtěli, aby měla křišťálově čistější vokály, jasnější bicí... Ale to je normálně indie produkce. Ono to vlastně ani moc dobře nehraje a přitom to "Anti-Hero" je, tuším, pátá nejposlouchanější věc za minulý rok.

Dejme tomu. Ale když jsem na ní byl teďka v kině, tak tam šlo velmi dobře vidět, jak její fanynky okamžitě zvadly, jakmile začala pasáž skladeb z "Folklore" a "Evermore" a potom ještě jednou, když došlo na písně z poslední desky.

Marcel: Tyhle dvě desky, které produkoval kytarista The National mě naopak moc baví . Ale ještě bych dodal to, že - a nemyslím to teď přímo v tomto rozhovoru, ale obecně - by bylo hrozně zajímavý, kdyby se ta žánrová příslušnost přestala řešit. To by pomohlo celé scéně. Obecně. Protože ty umělce to hrozně svazuje.

Ondra: Protože my, umělci, to fakt moc neřešíme.

Marcel: Řeší to jenom všichni okolo.

Ondra: Pořád nám někdo říká: "A vy jste to nějak zamýšleli..." Ale ve skutečnosti my jsme to vůbec nijak nezamýšleli! Nám je to úplně jedno. My jsme šli prostě nahrávat nějakou písničku. "Co jste tím chtěli říct?" No, nevím, my jsme to prostě nahráli a bylo to.

Marcel: A pak jsme z toho něco vybrali a vydali to. A nebyl tam nikdo, kdo by říkal, jak na to správně máme jít.

Musíš to brát tak, že tady proti sobě máš člověka, kterého bavila hudba, jakou jste dělali s No Distance Paradise a teď se snaží porozumět tomu, co děláš dnes...

Marcel: Od doby No Distance Paradise jsem se prostě posunul dál.

No dobře, ale když máš umělce - a je úplně jedno koho - kdo nějakou dobu dělal hudbu určitého typu a pak ten žánr změnil, tak to přece vždycky bude téma. Protože logicky tam budeš mít lidi, kteří tu změnu přijmou a ty, kteří ne. Tím spíš to pak musí být téma i v rozhovorech, kde se většinou bavíš s hudebními publicisty, kteří z podstaty věci jsou tak trochu geeci a v té hudbě se vrtají do detailů, protože je to jednak zajímá a zároveň se snaží to pak i dát do formy nějakého článku, který bude mít hlavu a patu. A především - chtějí to pochopit.

Marcel: Myslím si, že tak to bylo spíše dřív. Jak se ta doba zrychlila a vydává se toho víc, tak si myslím, že teď ještě jo, ale za pár let se na ty hudební žánry už nebude tolik pohlížet. A kdyby se to tak neřešilo, tak pak by programy festivalů, které tady jsou, ať už to budou klasické festivaly nebo městské slavnosti, programy rádií... to by bez toho žánrového dělení pak všechno bylo mnohem otevřenější. Takže abych to shrnul, chápu nejen tvé dotazy na toto téma, ale jednou větou - kalkul ani přemýšlení v tom nebylo.

Popojedem, mám tady takovou mixku otázek na různá témata. Mimochodem - líbí se mi, že se vám podařilo tuhle desku utajit. Málokdo asi tušil, že něco chystáte tak brzy po "Hovorech domů" a je to tady. A vzpomínám si, že když jsem to pak poslouchal poprvé, tak si říkám: "Ty jo, tady není žádný hit." A pak se chystám na rozhovor, projíždím YouTube videa vás obou a teď koukám - "Déšť" má v tuto chvíli nějakých 240 000 přehrání...

Marcel (skáče do řeči): A to je to ještě nejhranější písnička na Rádiu Express, hraje to Radio 1, Radio Wave, Fajn rádio… Škoda, že to nenasadily ještě ty dvě největší rádia, to by to byl ještě větší hit. Ale když jsme to tehdy donesli našemu kamarádovi Jirkovi Koubovi na Universal, tak skákal radostí na gauči: "Tohle je hit, ty vole!" A to mi přitom asi nikdy nic takového neřekl.

A zase z jiného soudku - nový videoklip. Je za ním nějaký příběh?

Ondra: "Déšť" jsme natáčeli s naším kamarádem Ondrou Kudynem na analogový film, což je totální rarita. Je tam změť různých obrazů a ta hlavní scéna, kdy s klukama hrajeme na letišti mi přijde fakt výborná. Jak tam visí ty černé látky, to je takové ikonické. Spousta věcí se tam tak různě vznáší po nebi a samozřejmě, že to má odkazovat na to, co se stalo. Vždycky se snažím, aby za tím nějaká symbolika byla.

Pak jsem při procházení starších videí narazil na kousek "Love Me Harder", na němž ses setkal s Lenny a Tomym Princem. O existenci toho songu jsem neměl ani ponětí a přitom je to naprosto bezvadná věc. Jak tohle vzniklo? A jak je možné, že to není hit?

Marcel: Nooo (smích)

Ondra: (smích) To mě taky zajímá, Marceli, co odpovíš.

Marcel: Proč to není hit, to nedokážu říct, no. Příběh je jednoduchý - Tom Prince nás s Lenny oslovil, abychom to nazpívali. A tak se i stalo.

U tebe, mě Ondro, překvapilo, jak nízké čísla mají tvé nejstarší videa, třeba "Time Is A River", což je výborná písnička a zároveň velký hit a jak pak šíleně, až exponenciálně vyletěla nahoru ta nejnovější tvorba. Jak se ti podařilo toho docílit, že ten algoritmus YouTube tě najednou začal tak moc doporučovat, že ty čísla vystřelila do astronomických výšin?

Ondra: Na to nemáš návod. A myslím si, že ten algoritmus YouTube se taky změnil v poslední době. Protože máš umělce, co jsou tam obrovští a pak na Spotify mají nula nula nic a pak zase naopak. Takže taky moc nechápu, co se tam děje. Někdy si myslíš, žes udělal hit a pak to hit není a zase opačně. Určitě pomáhá to, že si postupem času nabaluješ nějaké fanoušky, děláš si portfolio, lidi tě víc a víc poslouchají a tak. A hlavně - já jsem chtěl hlavně od začátku s tou vlastní tvorbou dělat něco, co mi udělá radost a ne že si budu dávat deadliny a cíle. Nehrál jsem ani koncerty a tak. Já se rád v těch věcech nimrám, řeším si obaly, fonty a nezabývám se moc tím, jestli to má úspěch. Občas vydám ven alternativní, hardcore song s Láčou a miluju to.

Marcel: A pak vydáš "pápá" a to má deset milionů.

Ondra: Já se tím chci prostě jenom bavit.

A musíš na tom YouTube dneska podobně jako třeba na Facebooku, kde si musíš ten příspěvek zasponzorovat v případě, že chceš aby se lidem zobrazil? Musíš si tam zakliknout někde něco speciálního, aby to fungovalo a lidem se to zobrazovalo na titulní stránce?

Ondra: Hodně se řeší ty hashtagy. Určitě je dobrý být i u nějakého labelu, třeba my jsme teď částečně na streamy u Universalu a oni tam mají trochu lepší support v těch algoritmech a tak. Ale obecně je to záhada a já tomu fakt nerozumím.

Marcel: Obecně ten YouTube strašně padá. Všichni se přesouvají na Spotify, dneska to má už předplacené každý a ta doba, kdy se v České republice poslouchala muzika přes YouTube, je už prostě pryč.

Dobře. Další věc - líbila se mi fráze, kdy jsi, Ondro řekl v rozhovoru s Pavlem Kučerou na téma "Když nemůžeš, tak přidej" od Mirai, že ti to nejprve přišlo takové ulepené a pak ta písnička vystřelila nahoru a naučil ses ji mít rád. Stále platí, že je to tvá nejméně oblíbená píseň, na níž ses podílel, jak jsi tam tvrdil nebo už se to změnilo?

Ondra: Není to úplně nejméně oblíbená, ale jenom mi to přišlo takové, že to není tolik můj žánr. V té době jsem dělal s Lenny, s Pauliem Garandem, dělal jsem víc alternativnější věci a když mi kluci po úspěchu "Hearts" od Lenny řekli, tak jsem řekl: "Ok, tak se dáme do toho."

A co je tedy ta věc, která se ti povedla nejméně? Ptám se proto, že ať se zeptáš jakéhokoliv umělce na světě na to, co je jeho nejoblíbenější věc, jakou kdy vydal, tak ti pokaždé řekne, že to nejnovější, co má právě venku. A já to do určité míry chápu, je to v zájmu toho umělce a zároveň je to nejvíc současné, nejvíc dospělé, takže bych i věřil tomu, že to tak upřímně cítí. U té nejméně oblíbené věci už ale bývají odpovědi zajímavější.

Marcel: Já tady nebudu asi nijak politikařit a rovnou řeknu, že ničeho nelituju. Všechno, co jsem dělal, mě vždycky posunulo někam dál a cokoliv jsem dělal, tak mi nějak pomohlo. Často to tak v životě bývá, že to, co nejvíc zpackáš, ti nakonec nejvíc pomůže. Já jsem to tak měl vždycky a nemuselo se to týkat jenom hudby. Obecně jsem takový, že i s těch neúspěchů se mi většinou někam posune.

Takže se ti dneska nestává, že si pustíš třeba "Hovory domů" a tam přeskočí ten a ten song, protože tě s odstupem času začne štvát, že jsi tam něco nazpíval tak nebo tak?

Marcel: Tak to vůbec. "Hovory domů" jsou deska, se kterou jsem pořád fakt spokojenej. Ale jak jsi to řekl, tak obecně člověk mívá nejradši ty skladby, které jsou nejnovější, protože má pocit, že se někam posouvá, ale bez těch, co byly na začátku, by to asi taky nešlo.

A co tvoje lékařská kariéra? Před rokem jsi říkal, že chceš do ordinace docházet na dva, tři dny. Daří se ti to?

Marcel: Je to teď jeden den. Třeba v listopadu to ještě bylo víc, to jsem se držel těch dvou dní, ale teď od ledna je to jeden. Snažím se si to udržet. Uvidíme, jak to bude, je to dynamicky vyvíjející se záležitost.

Oddechová otázka - nebojte se, už se blížíme ke konci (smích)

Ondra: No já už budu muset za chvíli stejně běžet domů (smích).

Čím dalším ještě žijete mimo hudbu? Ať už jsou to seriály na Netflixu, Marvelovky, Star Wars, PlayStation, sporty, motorsporty, cokoliv...

Ondra: Já miluju Star Wars. Mám i nějaké kérky na těle z toho. To miluju od mala. Miluju i Lego a seriály, v tom jsem velký nadšenec a stejně to má i Máca.

Marcel: Ze seriálů... "Mandaloriana" třeba. Toho fakt miluju.

Ondra: Třetí série je skvělá.

Marcel: Jinak za mě - jasně, každý asi dneska kouká na Netflix, ale nevím...

Ondra: "Ted Lasso" je tvůj oblíbený seriál. A co vaření?

Marcel: To teď musím trochu oprášit, však už tě rok zvu na večeři.

Ondra: Ještě si hodně ujíždím na doplňcích stravy, takže si dávám třeba různé houby. Ale ne jako houbičky, aby to někdo nepochopil špatně, ale takové ty medikamenty. Mám prostě rád otužování a všelijaké legální látky, kdy si to zkouším na sobě - třeba různé doplňky na hlavu, abych měl lepší soustředění na hudbu a tak. Taky jsem šel na Sněžku v mínus osmnácti skoro nahatý...

Byl jsi pak z toho nemocný?

Ondra: Ne. Ale takové věci mám prostě rád.

Marcel (vítězoslavně): Já už vím, co mě baví! Občas si zajdu do kina.

Ondra (vybuchne smíchy): Teda, ty žiješ na hraně, kamaráde (smích).

Ještě jsem se chtěl zeptat na tvé producentské vzory, Ondro. Ty jsi totiž zmiňoval Maxe Martina, Dipla, Jacka Antonoffa, Alexe Da Kida a další. A mě zajímá, jestli ses právě Alexovi, kterého jsi zmiňoval jako hlavní vzor, někdy ve své tvorbě přiblížil. On se tehdy prosadil třeba s "Love The Way You Lie" Eminema a Rihanny, "Coming Home" od Diddyho, "Airplanes" od B.o.B.ho a Hayley Williams. Máš tam něco takového?

Ondra: Třeba když jsme byli s Kryštofem v Americe, tak tam jsme jednu takovou věc nahráli. Jmenuje se to "Nesmím zapomenout". V tom je takový rapový beat (předvádí).

Taky jsi v minulosti řekl, že tě nejvíc potěší, když tvůj song někomu pomůže a ovlivní ho. Dostal jsi někdy takovou zprávu od fanouška?

Ondra: To je pravda. Hodně s tímhle albem mi teď psali lidi, že se v tom našli a pomohlo jim to. Dříve taky mi psalo hodně lidí na "Vzkaz", co máme s Hasanem. To mi psal nějaký týpek, že se předávkoval houbičkama s LSD, měl panickou ataku a že si ten song u toho pouštěl asi osmsetkrát dokola a on ho uklidnil. Tak to jsem zíral.

A máš pocit, že s těmi přibývajícími producentskými zkušenostmi ti jde ta práce rychleji nebo pomaleji?

Ondra: Jo, přijde mi, že teď pracuju rychleji. Dřív jsem se v tom hodně matlal...

Marcel: (vybouchne smíchy) Matlal? To je hezký slovo do rozhovoru (smích)

Ondra: Dobře, tak dříve jsem se tím víc zaobíral... (spokojený úsměv).

Marcel: Seš upřímnej. To se bude lidem líbit (smích).

Ondra: Už ale prostě mám nějaké know-how, mám svůj postup, jak k tomu přistupuju a dokážu tak být efektivnější a vyjádřit lépe to, co chci. Třeba už znám různé efekty a tak nemusím tak dlouho přemýšlet jak toho zvuku dosáhnout, ale prostě to udělám.

To je zajímavé. Já jsem čekal, že mi řekneš pravý opak. Protože spousta lidí, kteří něco tvoří, tak ať už je to hudba nebo třeba i článek, tak mnohdy mají ten problém, že si postupně trénují svého vlastního cenzora, respektive korektora. Mají na svou práci čím dál větší nároky, jsou sami sobě největším kritikem a tak je to ve finále zpomaluje, protože spousta věcí jde do koše, neboť neprojdou jejich vlastním měřítkem kvality.

Ondra: Tak to já si to spíš osekávám a už se s tím tolik nemažu. Už mi to přijde víc v pohodě a už se v tom tolik nematlám (smích). Já mám vždycky takový vnitřní rozhovor sám se sebou, kdy si říkám: "Už je to hotový?" "Né, není to hotový, Onďo, tady bys mohl ještě něco dodělat." A pak si řeknu, že už je to dobrý a nechám to být.

Marcel: Býval jsi horší. Pamatuješ, jak jsi produkoval "Enemy" pro Lenny?

Ondra: To byla největší session, co jsem kdy udělal. To mělo snad šest set stop. To byl úplný ústřel.

Marcel: My jsme nevěřili tomu, že to někdy dodělá.

Ondra: Normální je mít jich třeba osmdesát.

A v čem tam byl problém?

Ondra: Furt jsem měl nějaké nápady. Vrstvil jsem to pořád přes sebe.

Marcel: Ono to taky bylo tím, že album "Hearts" bylo historicky nejúspěšnější debutové album na československé scéně.

Ondra: Jo a já na to chtěl prostě nějak navázat.

Marcel: Z mého pohledu je to super, že se pořád takhle posouváš, té práce stíháš víc a můžeš se tak dostávat k dalším věcem. Je to řemeslo.

Ondra: Ale zase je pravda, že i teď se někdy s něčím matlám dlouho. Třeba ten "Déšť" měl sto verzí.

Marcel: To jsem taky přemýšlel, jestli to dokončíme (smích)

Ondra: On měl ten song asi sto osm exportů. A to jsem si říkal, že už mi fakt hrabe. I moje holka to říkala, moje máma, Marcel... Všichni mi říkali: "Už to dodělej."

Marcel: A pak jak byla třeba devadesátá verze, tak mi Ondra volá: "Zdar, přijď do studia." A já: "Co se děje?" A on: "Musíme to přezpívat "(smích) A já že: "Nééé!" (smích). Ondra mě nechal přezpívat první sloku třeba osmdesátkrát?

Ondra (skáče do řeči): To už jsem v tu dobu měl snad nějaké halucinace podle mě.

Marcel: A pak mi řekl, že to je strašný. A stejně si tam nechal ten původní vokál.

Ondra: Tam už šlo ale jenom o mix a master, tam už o nic nešlo. Měl jsem tam pak strašně věcí a už jsem si říkal, že jsem úplný magor - sto verzí. No a nakonec jsme to dodělal.

Ještě jedna myšlenka ze staršího rozhovoru mě zaujala - řekl jsi, že jsi rád producentem, protože kdybys byl frontman, tak by to znamenalo být na všechny nonstop milý...

(Marcel se hodně směje)

Ondra: Ty vole, co jsem to zas řekl (smích).

Marcel: Vidíš to? To je proto, že sis nenechal udělat autorizaci. Hele, za tím není žádná historka. To zas jen jednou byl upřímný na rozhovoru a nenechal si to poslat k autorizaci (smích)

Ondra: No ti frontmani jsou takoví, že umí tak jako hezky mluvit, jsou takoví rozvážní a to já prostě neumím. Já když nemám náladu, tak se přepnu a pak si říkám: "Drž hubu, ty vole, neříkej nic."

Marcel (pořád se směje): Ale pak to nikdy nevydržíš! (smích)

Ondra: Jo a pak řeknu nějakou poznámku třeba a zpětně mi dojde, že jsem zase plácal blbosti a vyčítám si to. Je to prostě takový náročný být nonstop jako frontman milý. Někdo to ale má automaticky - třeba tady Máca nebo Mirai Navrátil, ti jsou takoví pořád příjemní, moc se nehádají.

Budeš někdy zpívat, Ondro?

Ondra: Nevím.

A bude někdy nějaká sólovka? Ať už taková, že by sis tam zpíval sám nebo by to bylo ve stylu Slash & Friends.

Marcel: Možná trochu ve stylu Mobyho by se dalo něco vydat.

Ondra: Jo, něco bude.

Co ti na tuhle desku řekla tvoje máma?

Ondra: Moje máma ji slyšela jako jedna z prvních a bylo to takový silný, no. Jsme si s mámou hodně blízcí, mám ji fakt rád a myslím, že jsme si v lecčems dost podobní, takže bylo to hodně emotivní, no. Brečela. Moc se jí to líbilo, ale zároveň to pro ni bylo dost náročný to poslouchat, protože ona měla ještě úplně jiný level emocí a nervů, protože v tom žila nonstop. Ale myslím, že se jí to v uvozovkách líbí to album, byť je to pro ni náročné.

Děkuju. Tak zase na odlehčenou. Já tě vnímám trochu jako takového českého Timbalanda. Cítíš se taky tak?

Ondra: Ježiš, ten byl super. On má takové ty faldíky tady vzadu na hlavě (ukazuje prstem) a to jsi mi teď připomněl, protože já už to mám taky, že mám takový dvojitý krk vzadu. Takže určitá podobnost tam je (smích).

To v tom rozhovoru můžeme nechat, že jo? (smích)

Ondra: Jasně, to tam nechej, to je super (smích). Ale jinak jsem za to srovnání rád, protože on byl vždycky takový, že to udělal jinak, než jak ty songy znáš.

Přesně tak. Když si vezmeš, jak znělo "Apologize" od OneRepublic v původní verzi a jak po tom, co do toho vstoupil. To byl neuvěřitelný upgrade!

Marcel: Jo, to je zásadní věc.

A proč máš v klipech tu masku? Je to nějaký odkaz na The Weekenda, MF Dooma nebo někoho takového?

Ondra: No to je velké téma. Já jsem s tím začal, protože jsem se chtěl nějak odlišit, abych tím překvapil a udělal to trochu divné, trochu tajemné. A udělali jsme tuhle masku. Jenže pak mi došlo, že v naší zemi je to docela komplikované. Třeba na rozhovory to není úplně dobré mít na hlavě.

Marcel: A hlavně tě už lidi znali.

Ondra: No takže prostě jsem to nějakou dobu měl, pak jsem to sundal a teď už tu masku nemám. Ale přišlo mi takové, že i díky tomu, že mám rád Star Wars, tak je to trochu takové tajemné jako právě ten Mandalorian, kdy nevíš, kdo se pod tím skrývá... To se mi líbilo.

A Marcel je v tom případě takový tvůj Grogu, kterého si nosíš pořád s sebou(smích).

Ondra: Marcel je takový normální malý, zelený, tlustý človíček (smích)

Marcel (cedí mezi zuby): To normálně, hoši, změníme. Doteď jsem byl v pohodě, ale těším se na autorizaci.

Ondro a co je tvůj motor v dnešní době? Protože v O2 areně už sis několikrát zahrál, předpokládám, že si s Benem Cristovaem zahraješ i v Edenu, tak co tě pohání? U Marcella je to jasné, ten by mohl chtít mít vlastní O2 arenu, ale jaké mety si nastavuješ jako producent?

Marcel: Počkej, teďka ti odpovím. Hezky. (smích) Chci pokračovat v tom, co dělám. Vydávat další alba. Ničím se nesvazovat. A mít z toho pořád radost.

Ondra: To jsi řekl hezky.

Marcel: Hele mě přijde, že teďka ta O2 aréna už není co dřív, změnilo se to tím, jak tam těch domácích koncertů je hodně. Ještě dva, tři roky zpátky bych řekl, že máš pravdu, ale teď mi přijde, že ta frekvence koncertů je fakt velká.

No ale co jiného bys tam měl mít? Taky jsi přece v té sólo kariéře šel nejprve do Rock Café, teď jdeš do Roxy, potom logicky musí přijít Forum Karlín atd.

Marcel: Jako jasně, tak bych si to přál.

Ondra (skáče do řeči): My to chceme vzít opačně právě. Chceme jít postupně do těch úplně nejmenších prostor. Jdeme prostě jinou cestou (smích)

Dobře, tak zpátky k otázce. Co je pro tebe ten motor, Ondro?

Ondra: Já chci, aby to pořád byla zábava. Už teď jsem si splnil spoustu snů, o nichž jsem ani netušil, že bych je někdy mohl mít a můžou se stát. To myslím fakt upřímně. Nechci, aby to byla pro mě povinnost, abych točil proto, že potřebuju peníze na hypotéku a podobně, pořád se tím chci hlavně bavit. A s tím albem, které jsme teď natočili a tím, jak táta umřel, tak jsem si říkal, že bychom se měli obecně více bavit, užívat si života a tak. To si v poslední době opakuju víc a víc.

Marcel: A to se mi líbí, tím bychom to mohli zakončit. Já to mám totiž úplně stejně.

Jo, já taky.