Deska "Jediný na světě" vznikla v gotické budově v Úštěku, u historického piana Steinway & Sons z roku 1892. Tento vzácný nástroj se pro tebe prý stal velkým zdrojem inspirace. Jak ses k němu dostala a čím tě tak okouzlil?

Má to košatý příběh, protože jsem vyrůstala s pianem v paneláku. Proto možná dělám tišší hudbu. Celoživotně jsem hledala svobodné místo, kde bych takto mohla tvořit ve dne v noci. Na začátku loňského roku bylo umělecké pnutí silné. Vzpomněla jsem si na jednoho pána, který říkal, že má staré křídlo ve starém domě, a vynořilo se mi to po letech zpátky do hlavy. Podařilo se mi sehnat na něj kontakt a požádala jsem ho, zda bych tam nemohla týden či dva tvořit. Pro mě jako muzikanta je setkání s takovým nástrojem požehnáním, je to velký zážitek. Každý nástroj navíc mluví svým specifickým jazykem.

Co bylo dál?

Šla jsem tam s čistým papírem, vzala jsem si svoje textové nápady, zdroje, pár inspirujících knížek a pro mě kreativně důležité věci. Byla to moje první zkušenost s takovým ryze tvůrčím pobytem. Měla jsem čtrnáct dní na to, abych desku uchopila. Ale u piana mi bylo tak dobře, že jsem tam nakonec strávila mnohem delší dobu a z intenzivních dvou týdnů byly nakonec tři měsíce. Stal se ze mě takový poustevník. Byla to odměna za všechny roky, kdy jsem žila v bytech, sousedi trpěli a já taky.

Prostor mi umožnil hledat muziku úplně jiným způsobem. Mohla jsem zpívat na plné pecky a hrát na klavír ve tři ráno. Díky tomu jsem mohla jít víc do hloubky. I nástroj byl pro mě specifický, měl zvláštní rezonanci. A i když bylo složité jej naladit a trochu jsme s ním zápasili, dokázala jsem u něj sedět hodiny a hrát třeba jen jeden tón, bohatě mi to stačilo. Přestala jsem tak být pianově rozsáhlá, vedlo mě to k minimalismu. Víc jsem se zaměřila na vibrace, harmonie, co jdou z nástroje. I příběh piana se mě dotknul. Dostala ho ve třicátých letech dcera jedné židovské rodiny jako dar od otce, pak přišla válka, oni se odstěhovali do New Yorku a piano tam zůstalo netknuté téměř sto let. Jeho nový majitel jej pak nechal repasovat a najednou jsem se u něj objevila já a napojila se na příběh.

Album vznikalo opět za přispění Ondry Ježka?

Do třetice ano. Ondra do něj vložil svůj rukopis. Mám pocit, že mi ze začátku s tím pianem úplně nevěřil, ale zpětně mi řekl, že je to super, že to zvukově funguje dobře. Taky jsem se trochu bála, obzvlášť z důvodu nesnází s laděním, zda na desku dát piano, které tak neladí. Bylo to pro mě objevování toho, co si člověk může dovolit a co ne. Piano je nakonec zachyceno ve všech svých podobách. Zajímavé bylo, že v některých písních, které jsme po naladění přehráli, úplně ztratilo hloubku, kterou mělo ve své původní poloze. Nakonec jsme se tedy vrátili k nahrávkám, které vznikly v té původní nenaladěné podobě. Takto je zachyceno také v jedné písni, která na desce není, ale vyjde v listopadu.

Proč není na albu?

Původně jsem si myslela, že to bude dvoudeska. Nakonec se to obrousilo a vznikla z toho moje bonboniérka, ve které je výběr konzistentní. V písni budu mít zahraničního hosta, a tak chci mít na její dokončení víc času.

Některé hosty máš i na desce, zapojila se například violoncellistka Francesca Mountfort žijící v Austrálii. Jak jste se seznámily? Nahrávaly jste na dálku?

Ano, na dálku. Hrála už na mé prvotině "Ještě kousek", ale to bylo tady v Česku. Poznaly jsme se náhodou v Café V lese v roce 2012. Zamilovala jsem se do toho, co dělá a jaký má přístup k hudbě a hře na cello. Pak se odstěhovala do Austrálie, takže když jsem natáčela druhou studiovku "Lunaves", poprvé jsme si vyzkoušely, jak funguje spolupráce na dálku. Také tentokrát jsem chtěla zachovat otisk našeho nejen hudebního přátelství. Bylo to složité, má miminko, bydlí v Hobartu v Tasmánii. Na zahradě si udělala malé nahrávací studio, domeček s plechovou střechou. Ve svém nabitém programu měla na natáčení vyhrazené dvě hodiny v jeden konkrétní den. V ten večer mi ale volala, že nemůže nahrávat, protože prší a kapání z okapu by tam bylo slyšet. Pršet mělo celou noc. Mrzelo mě to, ale dělala jsem si z toho srandu, že kvůli dešti v Tasmánii deska nevyjde. Pak jsem se zazenovala a vnitřně od toho oprostila. Do deseti minut mi volala, že to vůbec nechápe, ale že přestalo pršet. Hned šla nahrát dvě písně.

Takže není náhoda, že na albu máš i píseň s názvem "Přestalo pršet"?

V té bohužel Francesca nehraje, ale píseň asi zajistila, aby mohla být jinde na desce. Ono to je všechno propojené. Když bych spojila názvy, šel by z nich udělat příběh.

Má deska nějaké jednotící pojítko?

Pracovala jsem spíš pocitově, není za tím konkrétní linka. Nicméně se mi zdá, že jsou písničky konzistentní. Samotný hudební příběh je zajímavý i tím, i jak jsou songy poskládané za sebou a jak to vede posluchače jemnější linkou přes hlubší věci až do těch pro mě experimentálních. Koncepční je v objevování hudebních prvků, například minimalismu, hledání společného zvuku křídla a syntezátorů a práce s hlasem. Hodně jsem se snažila objevovat zvukomalbu tím, že jsem si v myšlenkách představovala obrazy a hledala cesty, jak je v hudbě zhmotnit.

Říkáš, že když album posloucháš, je to jako vzpomínka na spoustu příběhů, drahých lidí a míst. Máš na mysli místo vzniku desky a písní? Nebo příběhy do skladeb otisknuté?

V písních jsou vždy otisknuté vzpomínky, jsou to pro mě deníkové záznamy, které si chci uchovat. Písnička mě k nim pojí, a to silně. K místu, zážitku, člověku. Mně se o tom hůř mluví, protože deska je hodně osobní a je věnována mému taťkovi. V roce 2020 zemřel a při tvorbě jsem se snažila najít smíření, útěchu, něco univerzálního, co můžu sdílet s lidmi s podobnou zkušeností. Během nahrávání přicházely zajímavé momenty: občas jsem chtěla říct něco, s čím jsem zápasila, protože jsem v tom bodu duševně ještě nebyla. Během nahrávání jsem si úplně zablokovala záda, měla jsem psychosomatické projevy. Poprvé jsem opravdu pocítila, že hudba je terapeutický nástroj, skrz který si umělec sám v sobě srovnává věci. A zároveň jsem myslela na to, že by to třeba mohlo pomoci i někomu jinému.

Je tam nějaká písnička konkrétně o tátovi?

"Koupím ti" a "Nevěděl" jsou pro mě osobně nejhlubší písně. To kolem nich k nim vede a vychází z nich dál.

Tracklist otevírá "Santiago", což evokuje asi nejznámější poutní místo. Byla jsi i ty sama na této pouti?

"Santiago" byla jedna z prvních písní, která v Úštěku dostala svoji hudební podobu. Text jsem napsala, když jsem dorazila do Santiaga v roce 2022. Strašně dlouho jsem seděla pod stromem u malé kapličky San Pedro a poslouchala stále dokola jednu písničku, která mě na pouti provázela. Dlouze jsem u toho, částečně i štěstím, brečela. Vůbec jsem neměla v plánu, že ten pocit zhudebním. Pouť do Santiaga jsem šla sama a poprvé, a to na začátku března, takže to bylo ještě takové osamělé. Aspoň jsem ale neběžela každý den závod, abych se měla kde ubytovat, jako je tomu v hlavní sezoně.

Vyrazila bys na tuto trasu znovu?

Jo, hrozně jsem si tím zamilovala chůzi a pohyb. Byla to příjemná samota, ale ne v kuse. Na ubytovnách vždy potkáte někoho, s kým můžete svou cestu sdílet.

Co bylo jejím cílem? Najít inspiraci, udělat za něčím tlustou čáru?

Šla jsem si tam odložit něco, co mě trápilo, a smířit se s tím. Pomohlo to. První týden pršelo, foukalo a byla strašná zima. To bylo doslova proti větru dešti. Člověk tam nechává ty těžkosti. A přesně v půlce se to obrátilo. Když si na to vzpomenu, mám husí kůži. Hrozně mě překvapilo, jak moc to byla duchovní cesta. Mám to hodně spojené i s kapličkami, které jsou poutníkovi vždy otevřené. Když to bylo třeba, mohla jsem se v nich ukrýt.

"Přestalo pršet" je o naději. V klipu si zahráli také jednadevadesátiletá babička a prastrýc. Nezdráhali se, když jsi je s tímto nápadem oslovila?

Trošku se zdráhali, ale nakonec byli oba rádi. Když se vidím s naší babičkou, říkám jí, že je to naše hvězda. A ona se hezky pochechtává. Nikdy neměla vztah k focení či natáčení, ale jsem strašně ráda, že jsme ji k tomu umluvili.

Prostor zapůjčila Česká Zemědělská Univerzita v Praze. Proč jste natáčeli právě tam?

Můj milovaný bratr tam pracuje a byli jsme domluveni s univerzitou, že nás podpoří. Měli jsme dost málo času na klip a potřebovali úkryt, venku byla hrozná zima. Z prostoru auly jsme si udělali divadlo a měli jsme v něm možnost experimentovat dlouhé noci, aniž by nás někdo vyháněl.

Tvůj bratr je fotograf, pracuje s tebou na vizuální stránce písniček. Je vaše úzké rodinné propojení v pracovním procesu výhoda, nebo nevýhoda?

Určitě výhoda, on je hrozně zlatý. Podporuje mě všemi možnými způsoby. Pomáhá mi s fotkami, už na "Lunaves" jsme hledali fotografický vizuál spolu. Výhoda je i to, že se dobře známe, což usnadňuje komunikaci, nemusím se ničeho bát.

Opravdu přestalo pršet, když písnička vznikla?

Text je doslovný. To jsem šla na Kalvárii v Úštěku. Smrákalo se, hodně pršelo. Mám ráda, když prší, živly jsou mi sympatické. Nahoře je Poeziomat od Ondřeje Kobzy, a tak jsem si pustila náhodnou básničku. Tímhle deníkovým záznamem jsem si chtěla ten okamžik uchovat, ale po návratu k pianu z něj vznikla písnička raz dva.

"Mezi panely" je vzpomínkou na dospívání v Praze?

Ani bych to nepřiznala, ale jo. Text je hodně starý, to jsem ještě bydlela ve Vršovicích v paneláku. Pamatuju si, jak jsem viděla kytku vyrůstat z betonu a říkala si, jak je možné, že příroda si probije cestu takto drsným způsobem. Prostor v Úštěku mi pomohl spojit věci, které jsem neplánovala.

Další z písní se jmenuje "Na konci světa se potkáme znova". Koho bys ráda potkala?

Tento text jsem taky neplánovala zhudebnit. Vznikl pro desku Kuby Čermáka. Když vydával první rapové album, chtěl mít v jednom songu čtyři textaře, mělo to mít koncept ročních období. A já měla psát zimu. Nakonec se to ale nezrealizovalo. Text mi zůstal v telefonu a dostalo se na něj v ten stejný večer, kdy došlo na "Santiago".

Z názvu "Jediný na světě" cítím samotu…

Byl to jeden z prvků v rámci celého obrazu. Pocit samoty, do kterého se mi prokresloval postapokalyptický obrázek osamoceného člověka v úplném extrému. "Lunaves" jsem si pojila s měsíční krajinou, tentokrát jsem to celé chtěla mít do sluneční energické podoby, kdy se vlastně na konci světa potkáme. Jsem ráda, že název desky se v titulní písni "Jediný na světě" vysvětluje jinak, než jak na první pohled zní. Líbilo se mi, že název může mít víc významů.

Deska má krásný obal. Kdo ho vymyslel?

Za vizuálem stojí výtvarnice Radka Martincová alias Spradka. Objevila jsem ji skrz Aničku Wdovku, svou grafičku. Radka po mně chtěla popsat představy, na základě našeho povídání navrhla obraz. Ten graficky zpracovala a vyšperkovala právě Anna.

Předchozí album ti vyneslo dvě nominace na Ceny Anděl, a to ve dvou hlavních kategoriích - Sólová interpretka a Objev roku. Cítila jsi proto při tvorbě novinky větší tlak?

Tentokrát ne. Tuhle obavu jsem měla spíš u "Lunaves", na dlouhé roky jsem se zasekla a sváděla vnitřní boje. Říkala jsem si, že druhá deska musí být dobrá. Musela jsem se vypořádat s vnitřním hlasem, který často hází klacky pod nohy. Teď jsem nepřemýšlela, co si o tom kdo poví. Tvorba a čas strávený hudbou byl pro mě tak cenný, že jsem za tím nehledala výsledek, víc jsem to svěřila do rukou kreativnímu procesu.

Zarazil mě tvůj výrok: "Překvapilo mě, že i u třetí řadovky si připadám, že nevím, jak se dělá muzika, jak se píšou písničky a jak se nahrává deska. To je zároveň strašidelné a hezké. Je to jako temný les, do kterého vstoupíš a nevíš, co tam čekat." Necháváš se tedy vést intuicí a múzou?

Člověk by si řekl: "Je to třetí deska, tak víš, jak se to dělá." Spousta lidí by si určitě myslela, že postupy a principy, které fungovaly na předchozích počinech, budou fungovat i tady. Jsem hrozně ráda, že jsem to takto nedělala. Přijde mi daleko zajímavější, když je na počátku prázdno, které se musí naplnit něčím novým. Zároveň je to velké utrpení, když nevíš kudy a jak to uchopit. Může to trvat roky a pak to v nějaký moment zaklapne. A to se podle mě stalo v lednu loňského roku. Měla jsem možnost se soustředit.

Před pár lety jsi prohlásila: "Kdybych měla stabilní přístup k pianu, pravděpodobně bych neměla šanci dostat se dál než metr od něho." To už ale tak úplně neplatí, když teď piano doma máte. Jak je to s tou vzdáleností? A s tou návykovostí?

Upravila bych to, dnes bych řekla, že kdybych měla stabilní přístup k pianu a neomezený časový prostor, nehnula bych se od něj. Můžu si třeba čistit zuby a u toho hrát na piano. Kdybych žila v místě, kde jsem tvořila desku, byla bych nejšťastnější člověk. Nebylo v noci koho otravovat, prostě tam neexistoval noční klid.

Někdy hraješ sama, jindy třeba v triu nebo s kapelou - v její sestavě máš bubeníka, basistu nebo třeba akordeonistu. Jaké je to střídat koncertní podoby? A která ti je nejbližší?

Hudba, která vznikla s druhou deskou "Lunaves", pro mě byla variabilní. Mohla jsem ji zahrát sólově v dost podobně silném provedení jako s kapelou, mohli jsme jezdit v různých sestavách. U nové desky bych ráda sestavu držela. Tím ale neříkám, že si nepřipravím sólový set. Jsou to dva různé světy. Teď mě baví hrát s kapelou, ve které mám úžasné muzikanty, a baví mě silná rytmická složka právě v kombinaci s basou a bicími.

Jak moc narušil tvoje plány covid?

V roce 2020 jsem dostala dvě nominace na Anděla, měli jsme hrát na WOMEX, což je obrovská věc, vybírají tam maximálně čtyřicet kapel z celého světa. Z Andělů nebylo nic - ani klasické vyhlášení, ani mediální propagace. Ten ročník to odnesl, protože se vůbec nevědělo, co bude. WOMEX byl nakonec jen digitální. Myslím, že nám to všechno zpomalilo, možná v ten moment dokonce zastavilo.

Posluchači tvoje koncerty označují jako soul trip nebo poezii v hudbě. Cítíš to stejně?

Věřím, že je to náhled, který mou hudbu může vystihovat. Jedná se o objektivní pohled zvenčí. A pro mě je opravdu hudba dost intimní. I já si skrz ni objevuju svoje vnitřní zázemí.

Posloucháš hodně zpěvačky, máš svoje jistoty, ke kterým se vracíš a ze kterých čerpáš inspiraci. Kdo je tvým vzorem?

Vždy to byla Zuzana Navarová u nás, ze zahraničí Ane Brun, Sophie Hunger, Feist, Emiliana Torrini, Julia Holter, nově také The Weather Station, Aldous Harding a mnoho dalších.

Říkáš, že máš netrpělivou povahu. Co na ni platí?

Při přípravě této desky jsem se asi naučila dávat věcem potřebný čas a nepanikařit, když se něco neděje hned. Ale v tomto případě jsem si zároveň dala hrozně drastický deadline a ten jsem musela splnit. Zajímavá zkušenost, dřív jsem to nezažila, takže jsem si netrpělivost ani neumožnila, nebyl na ni prostor.