Pro Australany Midnight Oil byl vždycky typický aktivismus. Takový ten opravdový, zaťatý, ale nikdy nepřetloukající muziku samotnou. Boj za práva původních obyvatel Austrálie nebo ekologická témata - to vše se jejich hudbou prolíná a míří do světa prostřednictvím charismatického frontmana Petera Garretta. Ten své smýšlení navíc dokázal smyslupně přetavit i do politického působení. Byl poslancem a ve dvou různých vládách ministrem školství a životního prostředí. Má tedy daleko k naivnímu kazatelství, které tak často z pódií slýcháme.

Letos představil Garrett svou teprve druhou sólovku. "The True North" nemá být tolik o "bušení na dveře a mluvení o věcech, které je třeba změnit", jak se muzikant nechal slyšet. Naopak na ní chtěl dát prostor k "ocenění toho, čeho si máme v životě vážit a co je naším vnitřním kompasem, který nám pomáhá se ve světě zorientovat." Přeloženo do řeči písní to znamená, že sedmdesátiletý hudebník je v roce 2024 méně naštvaný a více sebereflektivní. A taky o něco méně výrazný.

Zpívá o lidství, o přírodě, o místě člověka ve světě, o životě jako takovém nebo o klimatických zločincích. Stále dokáže prezentovat velmi působivé obrazy zániku ("Meltdown"), najít poezii ve smrti ("Everybody") i úsporně nastínit symfonii života. Pořád je to ten nesmírně charismatický vypravěč, který svým temným hlasem okouzluje. Bohužel, ne ve všech případech to stačí.

Je totiž znát, že se Garrett nemohl opřít o skladatelský um svých souputníků z Oils, zejména Roba Hirsta a Jima Moginieho. V jejich dokonalé souhře totiž vznikaly ty nejsilnější skladby kapely. Tady zůstávají Garrettovo charisma a apelativnost, zbývající silné stránky tvorby zmíněné formace ale scházejí. Objeví se jen v záchvěvech, například v "Innocence Parts 1 & 2" se dvěma tvářemi nebo v "Hey Archetype" s povedeným country vibem. Z většiny ale "The True North" trochu tápe a bojuje o posluchačovu pozornost.

Někdy se mu to daří lépe, zejména když autor vykřesá nosný melodický motiv v refrénu ("Human Playground"), jindy hůře. V takových případech se pak skladba rozpouští do bezvýrazna. Jsou tu ale i momenty, které vyloženě přivodí zvednutí obočí či úšklebek - jako třeba téměř rapová "Paddo". Desky Midnight Oil nikdy nepostrádaly dostatek silných nápadů, které se do mysli zatnuly a alespoň na čas ji neopustily. Peter Garrett takových momentů nabízí jen velmi pomálu - a ani ty nejsou zrovna trvalé.

Nejvíce totiž nahrávce schází ta dravá energie, kterou muzikant dokázal do své hudby vždy otisknout a doslova si díky ní říct o vaši pozornost. Jakkoliv není "The True North" špatným albem, jen Garrettovo charisma jej zkrátka utáhnout nedokáže.