Moimir Papalescu (mj. Vanessa, Magnetik, Die Alten Maschinen, Papalescu2), Hank Manchini (mj. Rány těla, Kill The Dandies!, Disco Ocultista) a La Petite Sonja (mj. Kill The Dandies!, sólová tvorba či Disco Ocultista) vytvořili coby The Nihilists fenomén, který bohužel až příliš rychle zhasl. Jejich hudební pouť trvala pouhé čtyři roky, navzdory přízni klubového publika i kritice, která trojici přiřkla cenu Anděl v žánrové kategorii elektronická a taneční hudba.

Návrat formace, ohlášený trojicí singlů "Jerry The Lizard", "Interspieces Love" a "Call Me Hank", byl proto přijat velmi vřele, ale zároveň s notným očekáváním. Přece jen, všichni zúčastnění si v mezičase prošli ledasčím a každá zkušenost zůstává. Nutno předem vypíchnout, že Moimir Papalescu & The Nihilists (verze 2024) je stále svá rozpoznatelným mixem elektroniky a klubových kytarovek, svou schopností vystavět vtahující melodie a vše zahalit do jedinečně zasněné mlhy.

Na druhou stranu, pokud vedle novinky postavíme alba "Analog Woodoo" a "Lewis Neptune", je znát, že kapela nyní působí méně divoce a nespoutaně. Zvuk tu sice klubově tepe, celkový sound se ale více rozpouští v neurčitých plochách, které občas rozřízne zaprášená kytara. "Mystery Women in the Acid Pools" tudíž působí podstatně klidněji, méně vyostřeně a agresivně.

Zasněná melancholie na tanečním parketu? Možná, skladby jako "Bring Me Down" nebo "Hot Lave" k téhle charakterizační zkratce vyloženě svádí. V "Call Me Hank" formace nasála, zejména použitím funk/soulových samplů, atmosféru sedmdesátkových béčkových kriminálek americké provenience, titulní song kolekci zase uzavírá v rytmu zběsilé taneční párty.

Čerstvá deska The Nihilists se dobře trefuje do obnoveného zájmu pro retro-elektroniku. Opar analogu - ať už reálný, nebo umělý - se vznáší nad celou nahrávkou. Ta hracím časem vymezená půlhodinka bohužel uteče až příliš rychle. Ale chápu, že méně je někdy více. I díky tomu je kolekce "Mystery Women in the Acid Pools" velice soudržná, neztrácí energii, tah na branku a drží si své uhrančivé kouzlo.

Tohle je návrat, který nepotřebuje nostalgii. Moimir Papalescu & The Nihilists si sice vybrali dlouhou pauzu, ve své cestě ale pokračují dál a neohlížejí se. Nedělají obvyklý krok zpět, který posluchačům - na zkoušku - polechtá struny vzpomínek, ale v zásadě pokračují tam, kde skončili. Bohatší o zkušenosti, s dalšími téměř dvěma dekádami života za sebou. Snad tahle trojice chytla novou mízu a na další počin nebudeme muset čekat další dlouhá léta. Byla by to škoda.