Nejprve v roce 2002 ukázal, jak frajersky utnout kariéru v boybandu a začít sólo, následně o čtyři roky později v tandemu s Timbalandem a tak trochu i Nelly Furtado ovládl hitparády s úplně novým pojetím populární hudby, jakou jsme před vydáním jeho druhého sólového alba "FutureSex/LoveSounds" neznali.

V roce 2013 ale přišel další zlom, tehdy totiž vyrazil dech svým do posledního detailu propracovaným masterpiecem s názvem "The 20/20 Experience", kde dál posunul hranice toho, co je nejen v popu možné, a laťku nastavil tak vysoko, že jí od té doby nikdo nepřeskočil. Ani on sám, jak ostatně ukázala o poznání slabší druhá část tohoto díla, kterou si image perfekcionisty piplajícího si svůj drahokam poškodil.

A když už to vypadalo, že v popu, r’n’b, soulu, funku a discu ukázal všechno, co umí, našel si novou lásku. A svůj největší experiment vůbec. Country. "Man Of The Woods" z roku 2018 byla bezesporu pozoruhodná a i na jeho poměry dost odvážná deska, jak ale ukázala i naše makrorecenze, zdaleka neoslovila tolik lidí jako jeho starší kolekce.

Jenže kam dál? Co dělat ve chvíli, kdy jste už všechny realistické varianty vyzkoušeli? Pokud vyškrtneme fantasmagorie, jako že by Justin Timberlake začal dělat heavy metal, pak v jeho pozici a ostatně i jeho letech musíte prostě přijmout pozici novodobého krále popu, na kterou jste se pracně dostali, z vrcholu kopce shlédnout na konkurenci i dobytá území a pak se pustit do toho jediného, co dává smysl. Ohlédnout se zpět.

"Zní mi to jako mix všeho, cos dosud udělal," řekl mu poslechu ukázek z nové, tehdy ještě nehotové desky jeden z jeho nejbližších kamarádů. "Zní mi to jako všechno, co od tebe chci jako posluchač", řekl mu další. A toho se zpěvák chytil. Dvě věty jeho blízkých v hlavě převaloval tak dlouho, až z nich udělal celkový koncept své šesté studiovky. A položil základy i pro její název.

S ním je to ale trochu složitější. "Everything I Thought It Was" je titul, který interpret v rámci promokampaně skryl pod zkratku EITIW a dal ji na svůj Instagram. Fanoušci se následně tento akronym snažili rozluštit a padaly i takové perly jako třeba "Everyone in Texas is winning", "Everyone is totally into werewolves" nebo zatím asi nejlepší "Every time i twerk, I win".

Pobavený zpěvák mezitím nachystal další teaser, tentokrát video, v němž mluví Benicio Del Toro, jeho dlouholetý kamarád. Justin s ním sdílí jak managera, tak také účast ve filmu "Reptile", což je ostatně jedna z věcí, které se věnoval v šestileté pauze, jež jeho poslední dvě desky dělí. Kromě toho se ještě během pandemie stal podruhé otcem, pracoval na hudbě k pokračování animáku "Trollové", dostal čestný doktorát od Berklee College Of Music a údajně natočil i dosud nezveřejněný duet s tím druhým Justinem. V neposlední řadě se také objevil jako jeden z gratulantů a vystupujících na inauguraci Joea Bidena prezidentem.

A také se snažil vypořádat s označením za misogyna, jak ho ve své biografii označila jeho bývalá partnerka Britney Spears, načež jeho kritici přispěchali s připomenutím nechtěného skandálu s odhaleným ňadrem Janet Jackson a volali po jeho dodatečném zcancelování. Ambassador značky Air Jordan se tedy, ehm, pro jistotu veřejně omluvil, následně se zase omluvila Britney a veřejný ping pong s praním špinavého prádla na veřejnosti po dvaceti letech pokračuje u někdejších členů Mickey Mouse Clubu během koncertů i jinde nadále.

Ale zpátky k tomu názvu. Ten totiž odkazuje na poslední slova první písničky "Memphis", kde zpívá: "I'm everything you thought I was / I'm everything I thought I was / It was everything I thought it was / It was everything I thought it was." Zda jsou právě i tyto verše pomyslným mrknutím směrem ke své ex, se můžeme jen domýšlet. Také je patrné, že podobnou rétoriku zpěvák volí i ve finální skladbě své nové kolekce, kdy velmi procítěnou, povedenou baladu "Conditions" ukončuje podobným způsobem, a vytváří tak z celé nahrávky album, které sice není přímo koncepční a příběh netvoří, ale pomyslný začátek i konec obsahuje. A kým tedy myslel, že je? "Na to se stále snažím přijít," odpověděl Kelly Clarkson v její show.

V rámci propagace obchází spolumajitel basketbalového klubu Memphis Grizzlies v posledních dnech různé talk show a u Grahama Nortona se takto potkal s Duou Lipou, načež se tam lehce pošťuchovali s tím, kdo se víc přiblížil pro své nové album složení stovky písní. A i při jiných rozhovorech často došlo na to, jak náročný proces pro něj bylo sesekat všechno na výsledných osmnáct kousků, které by měly být tím nejlepším. Zda se tím pádem dočkáme i tentokrát pokračování s názvem "Part 2", je v tuto chvíli velmi předčasné odhadovat. Jelikož se ale na cédéčko vejde osmdesát minut hudby a Justin na něj nahrál minut sedmdesát šest, je zřejmé, že vyhazování už natočeného materiálu mu není po chutí a patrně bude mít i další hotové odřezky. Tak uvidíme. Dávalo by to smysl.

Tím se dostáváme k jednomu z hlavních problémů nového alba. Je až příliš dlouhé a pro dnešní mladou TikTokovou generaci neuposlouchatelné, což ostatně potvrzují i některé zahraniční recenze. Je to ale záměr a každý, kdo něco tvoří, vám jistě potvrdí, že vyhazovat už hotový materiál jen proto, že se to tak dělá a svět je zvyklý na instantní, rychlou a krátkou zábavu... To prostě bolí.

Zároveň to ale znamená, že jako celek ta deska jednoduše není tak dobrá. Je na ní znát, že každému z osmnácti songů zpěvák věnoval ve studiu enormní péči a z každého z nich stříkají nosné nápady, na nichž daný kousek stojí. Při poslechu libovolné písně tak víte, že neposloucháte vatu, ale něco hodnotného a dlouho opracovávaného. Jen je toho prostě najednou až příliš.

I tentokrát proto platí, že to nejlepší, co s Justinovou šestou studiovkou můžete udělat, je jít jí naproti tím, že si z jejího poslechu uděláte událost. Je to totiž deska, kterou si chcete a máte pustit na vinylu. Je to album vyžadující kvalitní reprosoustavu a soustředěný poslech. Takových desek se už moc nedělá. Tím spíš v popu. Sám Timberlake k tomu v rozhovorech říká, že on sám si vždycky nejvíce užíval nahrávky, na kterých i po letech našel něco nového, což v jeho případě byl kromě Michaela Jacksona nebo Prince také Stevie Wonder, konkrétně jeho skladba "Sir Duke". Proto tak bohatý zvuk. Proto komplexita schovaná ve zdánlivé jednoduchosti a chytlavých melodiích. Proto ty detaily.

Jestliže jeho cíl byl navrátit se k tomu, co jej udělalo slavným a nahrát pomyslné best of, jen z nových písní, pak se mezi producenty musí logicky nacházet staří známí v čele s Timbalandem. Jeho otisk je hodně slyšet například v lovesongu "Technicolor" nebo v "Infinity Sex". Málokdo by ho však tipoval jako jednoho z účastníků ve spolupráci s 'NSync, která vyvrcholila nádhernou baladou "Paradise", jednou z nejlepších, v nichž kdy držitel deseti cen Grammy zpíval a kde je ta vzájemná harmonie všech vokálů naprosto odzbrojující. Ta píseň mimochodem dlouho zní jako song o návratu ke starým přátelům, což by tady skvěle sedělo, ale na poslední chvíli se ukáže, že i tato píseň je o lásce k ženě a vzpomínání na staré časy.

Z dalších hvězdných producentů na kolekci pracoval Calvin Harris v daftpunkovské "Fucking Up The Disco", jenž zde vrací spolupráci ze své vlastní nahrávky "Funk Waves Bounces Pt. 2". Ryan Tedder z OneRepublic přispěl do hravého kousku "Play", který stejně jako mnohé další dá vzpomenout na Justinovu druhou sólovku. A vrací se i starý známý Rob Knox, s nímž kdysi Justin udělal například dnes už pozapomenutý duet "Love Sex Magic" se Ciarou. Zde ale oprášil své zkušenosti s rockovějšími refrény a explozivními melodickými bouřemi, jaké si už dříve vyzkoušel na "Dead And Gone" rappera T.I., kterému Justin zpíval refrény, a z příbuzných prvků postavil "Sanctified", jednu z nejsilnějších skladeb novinky. Tu si nespletete.

Tým absolutních producentských superstars doplňují i další jména ze zpěvákovy minulosti. Danja, Cirkut a Louis Bell mají rovněž velmi působivé životopisy a nebýt jich, nemá Evropa 2 skoro co hrát. Na jednoho hvězdného producenta ale Timberlake zapomněl. A je to znát. Max Martin, známý svou precizní prací s melodiemi a propočítáváním slabik v textech, je člověk, bez něhož by instantní hitovka "Can’t Stop The Feeling" nikdy nezněla tak optimisticky a návykově. A právě podobně jednoznačný, jednoduchý hit nové řadovce chybí.

Druhý singl "No Angels" by jím rád byl, ostatně je to klasická timbelakeovina. Svěží popík s jeho proslulým falzetem i díky výrazné base připomíná písně, jaké na svých deskách má Dua Lipa a za zmínku stojí i výborný videoklip s několika nečekanými twisty. Také je to píseň, z níž pochází fráze "forget tomorrow", jež se stala názvem nového světového turné.

Je to ale nakonec až pilotní singl "Selfish", který parametry velkého hitu splňuje do puntíku. Je totiž přesně tím, o čem Justin v rozhovorech mluví - je jednoduchý a komplexní zároveň. Na první poslech nenápadná balada se zdá být jen jakousi odvozeninou starších "Mirrors" nebo "What Comes Around.../...Comes Around", ale čím častěji a pozorněji ji posloucháte, tím víc vnímáte, jak je propracovaná jak produkčně, tak svým timingem. A o to víc ve vás roste.

"Kdyby viděli, co vidím já, cítili by to stejně... / ...chci tě celou pro sebe... / ...vždy, když zazvoní telefon, tak doufám, že jsi to ty... / ...srdce mi bije jen pro tebe..."

Tato a mnohá další vyznání, o nichž umělec ve znamení Vodnáře mluví v tom duchu, že jsou to pocity, které cítí, ale bojí se je sdílet, protože vyrůstal v době, kdy se říkávalo, že kluci nepláčou, nejsou tak úplně původní. "Selfish" je totiž i dle jejího autora v podstatě coverem coveru - předobrazem mu byla píseň "Jealous Guy" Johna Lennona, kterou následně přezpíval Donny Hathaway. Tuto verzi Justinovi pustil jeho kamarád a hudební režisér jeho šňůry Adam Blackstone a to téma a citlivost v ní mu byly tak blízké, že ve dvě hodiny ráno nazpíval na podobné téma právě "Selfish".

Na druhou stranu jsou výše zmíněná slova také ukázkou toho, co nejmladšímu členovi Memphiské síně slávy dlouhodobě kazí renomé. Texty. Banální, bez nápadu a bezpečně se držící témat lásky a především sexu. A ano, patří to k němu i k žánru, jímž se živí, nicméně z úst třiačtyřicetiletého pána a otce dvou dětí zní některé fráze až oplzle. Není divu, že zahraniční kritika si na desce právě kvůli nim smlsla a recenze, které byly napsány ještě před samotným vydáním, dělají z "EITIW" přinejlepším průměrné dílo. Vždyť jediné dva texty, které na nové kolekci stojí za řeč, jsou ty z první a poslední písničky, v nichž se Justin vypořádává s očekáváním rodného města, respektive se omlouvá, že není Superman, ale spíš Clark Kent. A chyby bude holt dělat dál.

Jenže co s tím? Vždyť Usher, The Weeknd, Enrique Iglesias, Bruno Mars ani Jason Derulo to nedělají jinak. Povrchní témata jsou bezpečná, až na americké puritány nikoho nepohorší a nebudou bránit globálnímu sukcesu. Problém je, že takto to i na šesté desce vypadá, jako by její autor nedělal v životě nic jiného, než tancoval a souložil. Jessica Biel si tak sice do sbírky přidá pár chvalozpěvů na svou adresu, ale jinak se o Justinovi samotném z alba nic nedozvíme. A to je rozhodně na pováženou, neboť pro silné autorské výpovědi nemusíme chodit jen k PJ Harvey či Nicku Caveovi. Úplně stačí se na půl cesty potkat s Coldplay nebo Eminemem a víte, že je možné skloubit mainstreamovou hudbu a obrovský globální úspěch i se sebevyjádřením.

Naději proto lze vkládat alespoň do doprovodného dokumentu o tvorbě této řadovky, jenž by mohl zaplnit bílá místa a tuto recenzi ještě v lecčems doplnit. V době psaní těchto řádků ale zmíněný film ke zhlédnutí ještě nebyl.

Není pochyb o tom, že deska spojená s obrovskými očekávání celého světa bude opět veleúspěšná a minimálně v číslech bude patřit k nejdiskutovanějším dílům roku 2024. "Trochu jsem se bál, že mě svými alby zastíní Usher s Taylor Swift," vyjádřil se nedávno její autor a poněkud u toho zapomněl, že nové desky kuchtí či už vydaly také Dua Lipa, Miley Cyrus, Ariana Grande nebo Beyoncé.

Čím se ale "Everything I Thought It Was" od všech ostatních nahrávek liší, je to, že se zase jednou jedná o album, o němž se mluví a mluvit bude i kvůli hudbě samotné. To je odlišné třeba od Harryho Stylese, jehož písničky jsou v jádru obyčejné a do titulků se zpěvák dostane spíš kvůli tomu, že si zrovna oblékl dámské šaty nebo kolik prodal lístků. Je totiž nesmírně zajímavé a zábavné sledovat, jak Justin a jeho tým pracují.

Jak Třeba k písničkám dodělávají videoherním slangem řečeno jakási DLCčka, která je prodlužují. Jak propojují žánry mezi sebou. Jak odkazují na starší materiál, kdy je například "Flame" jasným pomrknutím na všechny, kterým se líbilo "Say Something". Jak se třeba v měkoučké, klavírní baladě "Alone" objeví housle. Jak velkolepě zní už úvod "Love & War", jedné z nejpamátnějších písní této sbírky. A naopak jaký finiš tvůrci vymysleli k "Drown" a jak se hodí k tématu utopení se. Jaký hit by se mohl stát ze skladby "Liar". Jaké pazvuky, vícehlasy a stop and go momenty se objevují v kousku "Play". Jak se v něm pracuje s napětím. A v neposlední řadě i jak fantasticky a procítěně při tom všem Justin Timberlake zpívá.

To všechno a ještě mnohem víc dělá z novinky výjimečné a důležité album, které bude oslovovat i lidi, kteří se jinak popu, r’n’b nebo soulu vyhýbají. Promakanost a vypiplanost mu upřít nelze. Bavíme se ale o umělci, který natočil jedny z nejdůležitějších globálně úspěšných desek jak v nultých, tak v desátých letech. Zda to ale bude platit i pro léta dvacátá, to se teprve ukáže. Zcela určitě to totiž není jeho nejlepší nahrávka. Ani zdaleka ne.

Protože, jak bylo řečeno výše, už na něm tolik neexperimentuje. Nemusí. Natočil kolekci, která by měla uspokojit všechny jeho fanoušky - ať už ty, co mají rádi velký, bohatý zvuk třetí studiovky, sugestivnost druhého alba nebo hiphopové elementy debutu. Jen je neuspokojí celou svou stopáží, ale vždy jen její částí.

Rétorikou Michaela Jacksona, na jehož album Justin Timberlake naráží v "Sanctified", totiž "Everything I Thought It Was" lze velmi srozumitelně zařadit do hudební historie a nastínit, jaký otisk v ní zanechá. Není to ekvivalent Jacksonova "Thrilleru" nebo snad sbírky "Bad". Je to spíše jako jeho "HIStory". Album, které není jeho nejlepší a na němž mu bude stačit, když s jeho pomocí vytvoří tři velké hity, jež jeho kariéru protáhnou touto dekádou. Na zbytku nezáleží. A tak, i když v jeho vlastní diskografii nebude vzýváno tolik jako jeho předchůdci, je to pořád deska, která je tak napřed před konkurencí, že ji patrně nejen současné mužské popové pokolení nemá šanci dohnat.