Čtyři roky utekly a americká hudebnice Norah Jones je tu zpátky s novou porcí autorských písní. Její předchozí album "Pick Me Up Off the Floor" bylo odklonem k tradičnějšímu pojetí jazzu, gospelu i klasického popu. Letošní "Visions" je tak návratem k obvyklejší poloze této rodačky z New Yorku.
7/10
Norah Jones - Visions
Skladby: All This Time, Staring at the Wall, Paradise, Queen of the Sea, Visions, Running, I Just Wanna Dance, I'm Awake, Swept Up in the Night, On My Way, Alone With My Thoughts, That's Life
Vydáno: 8.3.2024
Celkový čas: 45:38
Vydavatel: Blue Note
V mezidobí mezi deskami
"Pick Me Up Off the Floor" a "Visions" vydala
Norah Jones ještě "I Dream of Christmas", a přispěla tak další porcí do tolik - zejména v Americe - oblíbené kategorie vánočních kolekcí. A ještě si z tohoto nahrávání i něco odnesla - producenta Leona Michelse. Spolupráce na
koledách patrně fungovala dobře.
Michels má za sebou pěknou řádku referencí od oceňovaných umělců z celé škály žánrů, od soulu přes rock až po jazz, blues nebo reggae. Tenhle stylový rozmach muzikantce imponoval a tak si zkušeného rodáka rovněž z New Yorku vzala i na svou devátou řadovku.
A nechala mu poměrně velké pole působnosti. Její kolega tak stojí za spoluautorstvím podstatné části písní na "Visions". V případě "I Just Wanna Dance" pak ještě přizval svého bývalého spoluhráče z kapely
Sharon Jones &
The Dap-Kings Homera Steinweisse, jinak exkluzivního bubeníka tamní newyorské soulové a bluesové scény.
I proto je výsledný počin, přes zažité mantinely, které Jones až na výjimky nepřekračuje, aranžérsky trochu jiný. Místo možná už trochu vyčerpaného pop 'n' jazzu tu dostává prostor právě soulovější, ale i blues-rockovější groove. Ačkoliv je celá skvadra tvůrců ukotvená především v New Yorku, třeba hned úvodní "All This Time" má nádech chicagského elektrického blues. A je to vážně dobré. To hudební podhoubí k jinak tradiční vokální lince Norah je skvostně dráždivé.
To samé lze napsat i o následující "Staring at the Wall", která navíc baví i tanečním feelingem. Odklon od zaběhnutého obalu naznačuje i baladická "Paradise", kde sice vyčnívají obvyklé instrumenty v podobě klavíru a decentních bicích, ale zvukově je song zakouřenější, soulově sevřenější než třeba kusy z alb z poslední dekády jako "Day Breaks" a "Little Broken Hearts".
Oproti nim ale zase na novince chybějí opravdu výrazné hity, takové, které by vás emočně i nábojem dokázaly rozebrat. Zdrcující "Miriam", hořkosladká "Happy Pills" nebo melancholická pecka "My Heart Is Full" jsou výraznými záležitostmi, jim podobné zde žel nenajdeme. Žádná z písní přesvědčivě nevystupuje ani nepřitahuje větší pozornost než jiné. Nahrávka je tak sice kompaktnější a dobře funguje jako celek, přece jen však zamrzí, že Jones už nějaký ten rok neumí napsat skladbu, ze které puká srdce.
Po technické stránce desce "Visions" nelze vytknout vůbec nic. Autorka se opět obklopila schopným týmem, díky kterému zde není vůbec nic špatně nebo nadbytečně. Jedná se o dobře napsané a zahrané album. Nicméně kouzlo a výraznost debutu "Come Away with Me", ale i některých pozdějších silných zářezů jako "Not Too Late" nebo již zmiňované "Little Broken Hearts" trochu kolísá. Z Norah Jones se přes určité zvukové aktualizace stala rutinérka. Schopná, poctivá, stále poutavá, ale bez překvapení.