Fanoušci filmové hudby prožívají v posledních letech doslova žně. Množství akcí, na kterých si mohou poslechnout naživo kompozice těch nejlepších hollywoodských mistrů, nabírá na síle a je jen na každém z nich, jak moc jim záleží na tom, aby se v nich objevil jejich tvůrce. Od skromnějších orchestrů hrajících hudbu na conech nebo v sálech typu Rudolfina přes tělesa čítající pár desítek muzikantů, které se objevují v menších halách až po ty největší akce konané v O2 areně.

Aktuálně proběhlé představení "The World Of Hans Zimmer" patří mezi ty největší a nejlepší koncertní události, na něž si můžete zajít, a oproti starším turné německého skladatele má několik vylepšení, ale i nějaké ty zápory.

Předně je potřeba zmínit to nejdůležitější - Hans Zimmer se na těchto představeních skutečně podílí - funguje zde jako hudební režisér, vybírá, které kousky ze své bohaté pokladnice na dané šňůře zaznějí, a v předtočených záběrech, místy spíše skečích, promlouvá z obrazovky k publiku. Je to tedy technicky vzato oficiální akce, což ji odlišuje právě od různých představení pořádaných nejmenovanými společnostmi v menších sálech, které takto organizované a kontrolované nejsou.

Stejně tak je ale podstatné zmínit i to, co se sice píše ve všech oficiálních tiskovinách včetně webu, a sice, že sám skladatel se těchto koncertů neúčastní. To může překvapit nepozorné kupující a možná i všechny ty, kteří byli na jeho předchozích zastávkách v minulých letech, ať už to byla třeba ta úplně první v roce 2016, nebo ta mnohem lepší z roku 2022.

Ostatně už tehdy se hovořilo o tom, že sám Zimmer nemá ambice objíždět svět v tourbusu, přece jen je to spíše člověk, který patří do studia, a tak nejprve celou mašinerii rozjel, aby například po vzoru Ennia Morriconeho a dalších nahnal lidi do arén na vážnou hudbu, a nyní ji víceméně postupně opouští, aby měl čas na vytváření dalších děl.

Podtitul celé tour "A New Dimension" značí, že program se oproti té předchozí pod nálepkou "The World Of Hans Zimmer" proměnil, a Praha se tak stala vůbec prvním městem na světě, které mělo možnost nový repertoár vidět.

Co se tedy bude reálně hrát, bylo do poslední chvíle překvapením, protože na internetu nebylo možné dopředu najít setlist, ovšem pozornější návštěvníci si v O2 areně mohli u stánku s merchem všimnout, že trička k tomuto turné mají na zadní straně dané filmy vypsány, a tak bylo téměř po překvapení. Téměř proto, že na nich nebyly napsány přídavky.

Ovšem i ti, kteří se zmíněnému stánku vyhnuli, nakonec relativně snadno poznali, ze kterého filmu daný kousek pochází, což bylo jedním z vylepšení oproti dva roky staré akci. Zatímco tehdy se na projekcích objevovaly spíše siluety a symboly zastupující daný snímek a bylo na informovanosti návštěvníků, jestli poznají původ více či méně známých melodií, tentokrát šli organizátoři laikům na ruku trochu víc. Ale ne o moc.

Je z toho znát, že držitel dvou Oscarů nechce být prvoplánový a vyloženě napsat jméno filmu v úvodu dané kompozice, a tak častokrát nechá za orchestrem běžet spíše abstraktní symboly, které mohou napovědět, vše ale neřeknou. A zároveň nechají diváky soustředit se skutečně na hudbu samotnou a nekoukat jen na obrázky.

Třeba jako to udělal u "Počátku", kdy se postupně zjevovala silueta ve filmu klíčové rotující káči. Příjemnou novinkou je následné odhalení daného snímku, kdy se až v závěru daného kousku objeví na projekci i klíčové scény.

To byl případ třeba málokdy hrané melodie z filmu "Skála" se Seanem Connerym a celé řady dalších. Místy ale autoři ani tak daleko nezašli, například u "Temného rytíře" se dlouho hrálo s méně znalými diváky na schovávanou a až úplně na konci tam problikla tvář Heatha Ledgera coby Jokera a a pak ještě několikrát batmanovské logo.

A co víc, když ve zmiňované "Skále" začalo všechno vybuchovat, tak i na pódiu se objevily plivance plamenometů, a když třeba v hudbě z "Gladiátora" si na plátně lukostřelec efektně zapálil šíp, podobně se zapálilo i čelo pódia.

Sám Hans Zimmer z projekcí v pauzách často promlouval k divákům v předpřipravených videích, která měla za cíl působit jako živý rozhovor mezi ním a dirigentem a jeho dlouholetým spolupracovníkem Gavinem Greenawayem. je ale škoda, že záběry nebyly opatřeny českými titulky. Zvuk se totiž v některých sekcích u střechy haly tak tříštil, že i angličtináři měli problém rozumět tomu, co přesně jeden či druhý právě vypráví, a to byla škoda.

Nemělo by také zapadnout, že mezi hudebníky, kterých se prostřídalo na pódiu kolem šedesáti, byli i další sólisté, kteří se se čtyřnásobným otcem opakovaně pracovně potkali. Hlavní hvězdou byla vokalistka Lisa Gerrard, která vystoupila v poměrně dlouhém a hudebně členitém čísle věnovaném filmu "Gladiátor", znát ji ale můžete i ze soundtracků k "Mission: Impossible", "Král Artuš" nebo "Slzy slunce".

Vystoupila i sopranistka Gan-ya Ben-gur Akselrod, houslistka Rusanda Panfili nebo cellistka Mariko Muranaka, která má za sebou turné i s Madonnou. Aktuální megahit "Duna" vylepšila basová kytara v podání Juana Garcii-Herrerose a také opakovaně se vracejícího hráče na různé píšťaly Pedra Eustacheho, jehož práci si kromě v O2 areně prezentovaných snímků mohli poslechnout i majitelé soundtracků k filmům "Encanto", "Black Panther: Wakanda navždy", "Jak vycvičit draka" nebo čtvrtého dílu "Indiana Jonese".

Byl to také on, komu se v závěru tleskalo nejdéle. V přídavku k "Pirátům z Karibiku" se ještě zaskvěla s heligonkou i Eliane Correa.

Speciální zmínku si ale zaslouží dvojice vokalistů Nokukhanya Dlamini a Lebo M., kteří tříhodinovou show protnutou dvacetiminutovou přestávkou vygradovali do finále základní části. V sekci věnované africké hudbě nejprve nastolili náladu v ukázce ze "Síly muže", která byla zařazena proto, že právě na základě ní následně Zimmer kývnul na možnost natočit soundtrack i ke "Lvímu králi", čemuž se dlouho bránil, protože pohádky, natož ještě animované, nemá moc rád.

Velké africké finále také ukázalo, že muzika nezná hranic a tvorba rodáka z Frankfurtu nad Mohanem je toho důkazem. Jakkoliv se v programu celého večera objevovaly očekávatelné hity a překvapení mimo bylo jen pár, dokázal šestašedesátiletý umělec jeho sestavením diváky skutečně vzít na cestu kolem světa.

Kromě Afriky jsme se podívali do Alabamy s "Ridičem slečny Daisy", s atmosférickou, temnou pasáží, jsme navštívili propršený Londýn obývaný Sherlockem Holmesem, vrcholně dojemné číslo nabídl výlet do Pearl Harboru, zatímco orientální prvky byly slyšet v animácích odehrávajících se v Egyptě nebo Číně a kromě Karibiku nebo Říma jsme se podívali i do Gothamu, který už přes osmdesát let symbolizuje New York. A taky do vesmíru.

Ani tentokrát zdaleka nezaznělo všechno. Diskografie jednoho z nejznámějších hollywoodských skladatelů je ale tak bohatá, že i kdyby byl program desetkrát tak dlouhý, pořád byste našli kusy, které schází. Tím spíš je ale důvod chodit na různá představení i nadále a vedle očekávaných hitů si vyzobávat perličky, které zaznějí jen občas.

Chyběl tomu všemu nakonec sám protagonista? Samozřejmě, že ano. Jeho přítomnost by celý zážitek z hudební cesty ještě pozvedla. Pokud ale skutečně už nemá zájem na takové akce jezdit, je i tak program "The World Of Hans Zimmer" díky špičkovým muzikantům z jeho nejužšího kruhu spolupracovníků vynikajícím způsobem, jak strávit páteční večer a oslavit tak tvorbu velikána, jehož kompozice se budou hrát i za sto let.