Dayal Patterson se noří "Do propasti" temných zákoutí black metalu a dál prohlubuje záběr své encyklopedie

Black metal je extrém v extrému, ale zároveň sociokulturní fenomén, který přesahuje hranice běžného vnímání hudebního žánru. Jeho genezi i postupné přetváření přesvědčivě zmapoval britský novinář Dayal Patterson v objemném svazku "Black Metal: Evoluce kultu" (kniha v anglickém jazyce mimochodem nedávno vyšla v podstatně rozšířeném vydání).

Navázal na něj rozhovorový apendix "Předehra ke kultu", který informace z prvního dílu doplnil o přímé vzpomínky a pohledy zúčastněných. Třetí část s podtitulem "Kult nikdy nezemře" se hlouběji ponořila do tří oblastí: dvou národních scén, norské a polské, a jedné stylové odnože, takzvaného DSBM, tedy depresivního sebevražedného black metalu.

Čtverka "Do propasti" tato témata opět rozvíjí a opět nabývá formy interview. Tentokrát do svých myslí a pohnutek nechávají nahlédnout členové jedenadvaceti skupin a projektů.

V některých případech je to čtení z pochopitelných důvodů mírně kontroverzní a pro někoho hůře stravitelné (jakkoliv se žádné hrůzy, navzdory "Poznámce vydavatele" nekonají, jen pro žánr typická misantropie a protináboženský přístup, tedy nic nového pod sluncem).

Respondenti (mimo jiné z 1349, Tsujder, Furia nebo českého projektu Trist) to však rozhodně mají v hlavách srovnané. Na hony jsou vzdáleni představám hospodských blackmetalistů či povrchních fanoušků, kteří ve vší drsnosti hlásají primitivní hesla o destrukci světa a klanění se pekelnému kozlu.

Časově se pohybujeme zhruba na přelomu milénia. Patterson jde fundovaně do hloubky, otázky často směřuje do podobných oblastí, a díky tomu tak postupně vyplývá názorová šíře, která se může pod kápi black metalu schovat. Například opakovaně zmiňovaný satanismus není pro tyto kapely druhé vlny už tím nejzásadnějším konceptem a u mnoha z nich je patrný odstup. Ne u všech, samozřejmě. Současně jsou i patrné rozdíly v tom, jak tuto tematiku uchopit.

Kvůli použité formě mi tu trochu schází hodnoticí a jednoticí prvek, kterým byl sám autor v první a třetí části. Zároveň, přestože každou z kapitol uvádějí kontextové odstavce, jednotlivé rozhovory plavou trochu ve vzduchoprázdnu. Na druhou stranu i ten autorskou optikou a interpretací nefiltrovaný pohled má své kouzlo, a tak "Do propasti" kvalitativně za předchozími knihami nezaostává.

Publikace vyšla v jednotné brožované úpravě, opět se jedná o menší formát než u vyloženě encyklopedického prvního dílu. Nezměnily se ani úvodní stránky každé kapitoly, které jsou vyvedeny bílým textem na černé ploše a jejichž čtení není pro oči zrovna příjemné.

Chválu zaslouží překlad, který je velmi čtivý, nedrhne, prakticky z něj neční žádná anglická větná konstrukce. Tady je oproti jedničce, kde nějaké ty mušky přece jen najdeme, vidět jasný posun.

S knihou "Do propasti" se tahle série prozatím uzavírá, dá se ale předpokládat, že jen u tetralogie Dayal Patterson nezůstane. Tento díl se českého překladu navíc dočkal až po osmi letech od vydání. Čekání se ovšem vyplatilo a je znát, že vydavatelství MetalGate si s celou čtveřicí publikací skutečně dalo práci.