Letošní Eurotrialog potvrdil leckteré pravdy z minula, současně přinesl i pravdy nové. Pořadatel - tradičně Alternative Music Production - tentokrát mírně přibrzdil v rozletu a dramaturgicky festival vrátil k tomu, u čeho před pěti lety začínal, na to, jak docílit větší návštěvnosti, šel tentokrát z druhé strany. Nebylo to zvyšováním koncentrace komerčních hvězd v programu (tou také loni spoustu příznivců odradil), ani množením diváckých atrakcí (alespoň taneční stan předloni nesklidil očekávané ovoce), ale paradoxně sníženou cenou lístků. I povedlo se. Eurotrialog si zachoval svou tvář a současně za to nebude muset doplácet. Programově stál letošní ročník na hranici komerčněji zaměřených festivalů (nebo alespoň kapely z nich zde hrály) a těch, které si na sebe jen těžko vydělají. Přízvisko alternativní mezi komerčními by mu sedělo stejně jako komerční mezi alternativními.

V pátek večer prolétl slušně zaplněným (účast na oba dny byla cca patnáct set diváků) amfiteátrem Létající cirkus, atrakce čtenářům MusicServeru již dobře známá. Hudba Praha zde roli "zkušenějších rodičů" ostatních souborů hraje naprosto zaslouženě (nic na tom nezměnila ani výměna Emana Kandla za srdcovského Šimůnka u bicích, ani poloviny dámského sboru). To, co vychází z její současné podoby, je na jednu stranu jen díl toho, co vylézalo ještě za zlatého klubového života skupiny, přesto to "cosi" je ze všech jejích dítek zatím stále nejsilnější. Množství energie, která z pódia sálá, je srovnatelné s tou u Echt!u, v atmosférotvorné podmanivosti je jí blízké Divoké srdce (i když zde v dost přímočařejší podobě), v jisté křehkosti odvislé od muzikantského nadhledu, je podobná duu Zatloukal - Pospíšil. Pouze v Hudbě Praha jsou však tyto vlastnosti pohromadě. Je přesvědčivá, stále originální, muzikantská, silná. Zakončující Ground Lift z Rakouska zafungovali jako příjemný doprovod k pomalému přesunu do ložnic, cestou tak člověka ještě napadalo, jak by se jejich práce se dvěma kytarami, smyčkami a hlasem dala krásně využít k filmu.

Návrat do slunkem rozpáleného amfiteátru v sobotu po obědě byl téměř šokující. Nejalternativnější kapela v nejalternativnějším čase byla svým způsobem také nejalternativnějším zážitkem. Skrytý půvab byrokracie je z těch uskupení, které si pískající, v lepším případě ostentativně odcházející obecenstvo hýčkají. Jejich postundergroundový melodram je přesně tím, co naplňuje škatulku hudby na okraji a i tím, co je ideálním festivalovým doplňkem, ukázkou, kde lze s relativně profesionálním přístupem také skončit. Ty syčáci jsou na ně příliš popoví - zdejším vystoupením mimochodem opět vysazovali čakry a strhávali bránice, Ta Jana z Velké Ohrady je vedle nich (v podstatě tedy i vedle všech ostatních zúčastněných) laciná šmíra s ne příliš přesvědčivým výrazem, cílená trapnost Ester Kočičkové se v nesprávném kontextu jeví také jako povrchní.

Kapely tanečnějšího charakteru na festivaly jednoduše patří, a když to pod pódiem patřičně nevaří, něco je v nepořádku. Nejlepší samozřejmě je, když je i co poslouchat, případně se bavit i texty, ale ani "zábava pro zábavu", jakou bulharští Wickleda nebo domácí Traband jistě jsou - nemusí být, zvláště pak v rukou takových profesionálů, vůbec naškodu. Při MCH Bandu si přišli na své spíše tanečníci s vyspělou imaginací a schopností oddat se momentálnímu rozpoložení, při Nahoru po shodišti dolů bandu ti nachmelenější, co se potřebovali doslova vyskákat, při Fru Fru (už nikoli "serious") takoví, kteří přemíru optimismu předchozích NPSDB nemohli vystát a dávají přednost subtilnějším muzikantským hříčkám (Fru Fru tedy dozrávají téměř před očima, mnohdy rychleji než je vůbec vstřebatelné).

Co nám tam zbývá? Psí vojáci. Velké jméno v programu, tuze malé však uspokojení těch, které jejich hudba nepřivádí do extází - nabízí se otázka, proč raději Filip Topol nejezdí sám? Zbytek kapely jeho sílu jen zbytečně rozmělňuje. Dlhe diely, snad nejzávratnější poměr očekávaného a viděného. Šebanovsky najazzlé písně ve slovenštině s basou, kytarou a decentními smyčkami, za které by se nemusela stydět žádná rádia. Phil Shöenfelt. Léta stejný a neměnný, podobně jako Ivan Král stále stejně dobrý, stejně přesvědčivý, stejně normální, stejně stejný. Je to umění a není to umění. Neopustit to, čemu věří. Trochu laciné srovnání, ale přeci - kéž by i Eurotrialogy vydržely nadále a neopouštěly původní ideu. Návrat k ní se letos rozhodně osvědčil.

Eurotrialog, Mikulov, 22. - 23.8.2003