John Mellencamp je zajímavou postavou v hudební branži zejména kvůli neobvyklé změně identity, kterou prodělal počátkem osmdesátých let. Pod původním jménem Johnny Cougar zplodil šest desek dodnes obtěžkaných strašlivými recenzemi - kritici mu dlouho nemohli přijít na chuť a pohled na jeho fotky z té doby dávají tušit, čeho asi byl napomádovaný týpek schopen. Pak, snad mávnutím kouzelného proutku či snad tvrdou prací, došlo ke změně hudebního směřování našeho chlapíka, již s novým jménem John Mellencamp. Od té doby už je mu vyčítána snad jen příliš očividná snaha přiblížit se Bruci Springsteenovi. Teď máme možnost posoudit Mellencampa díky optice písní jiných autorů a interpretů, jež si John vybral a podal po svém na desce "Trouble No More".

Při poslechu "Trouble No More" (nahraném za pouhé dva týdny!) jsem si vzpomněl na Roda Stewarta a jeho loňskou "Great American Songbook", kde si vzal na paškál klasické swingové melodie, čili americkou hudbu z té honosnější a uhlazenější stránky, s trochou aroma bohatství a třpytem pozlátka. Na rozdíl od Stewartovy luxusní elegance je Mellencampův přístup blíže k ulici. Místo početného orchestru v oblecích je jeho hrdinou spíše osamělý chlapík s kytarou nebo parta potulných muzikantů. Všechny skladby "Trouble No More" vymezuje žánrový čtyřúhelník blues, folk, rock a country, jistěže s povolenými přesahy, tři skladby jsou tradicionály. Mellencamp všechny tyto polohy zvládá díky svým mnohaletým zkušenostem bravurně, i když není bůhvíjak originální a téměř vždy se dá k někomu přirovnat.

Právě již připomenutá a vyčítaná snaha podobat se Bossovi Springsteenovi je patrná v písních "Teardrops Will Fall" a "Diamond Joe" a je to slabší část desky - ne špatná, ale v kontextu celého alba "nejkomerčnější". Fajnšmekr je asi přeskočí, aby se dostal k lepším kouskům bluesovým a countryovým, kde slide kytara ladně zabarvuje atmosféru a harmonika ševelí, kapela si hraní spokojeně užívá (jaká radost čiší z "The End Of The World", hotoví Stones v nejlepší formě) a Mellencamp překvapuje sytými barvami svého hlasu. Zní jako starý bluesman ("Stones In My Passway"), připomene Keitha Richardse v přepěkné baladě "Baltimore Oriole" a posílený ženskými vokály se nebojí pustit až někam ke gospelu v "John The Revelator".

Pohnutky k nahrání desky plné coververzí bývají různé, ale důležitý je stejně výsledek. Mellencampovo album se vydařilo. Snad proto, že bylo děláno s láskou k originálním předlohám a bez přehnaných komerčních ambicí. Pokud máte rádi tradiční rock a blues a nepohorší vás špetka country, je "Trouble No More" tipem na to, jak si lehce udělat radost.