Už je to víc než rok, co nás navždy opustila Hana Zagorová. Ještě za svého života, u příležitosti svých 75. narozenin, sepsala s novinářem Petrem Mackem knihu "Naprosto nezbytná", nedlouho po jejím dokončení, v srpnu 2022, však zemřela. Proto se hodilo dopsat do této publikace závěrečnou a tu nejsmutnější kapitolu.
Častokrát se děje, že je životopisná kniha sepsána formou zevrubného rozhovoru s protagonistou. Také v případě publikace "Naprosto nezbytná" právě tahle sekvence tvoří její páteř, ale je rozdělena na několik částí a ty pak doplňují další rozhovory s lidmi, kteří pro
Hanu Zagorovou byli v tom konkrétním období jakýmkoliv způsobem zásadní.
Na začátku je tak její krásná sestra Evelýna nebo spolužačka Hana Vaňková. Čím víc se časová osa
zavrtává do zpěvaččina (nejen) pěveckého života, tím více přibývají rozhovory, ve kterých o ní vyprávějí lidé z branže.
A nejsou to jen tak nějaké suchopárné řeči. Člověk si zde naopak dokáže dát dohromady spoustu pro širší veřejnost neznámých faktů a díky povídání nejbližších osob také alespoň částečně rozkrýt osobnost Zagorové. Ta nikdy nijak zvlášť nedávala své soukromí na odiv, zde ledacos přiznala či osvětlila, ale uměla rovněž nastavit jasné mantinely - třeba když došlo na její první vážné vztahy nebo na fakt, jak moc onemocnění krve zasáhlo kromě těla i její duši.
V žádném případě nebyla žádnou velkou rebelkou proti systému jako například
Marta Kubišová, v polovině roku 1989 však podepsala "Několik vět" i s tím vědomím, že ji zakážou, a ona tak připraví sebe i lidi kolem o obživu. Naštěstí tahle doba trvala jen pár měsíců a pak přišla sametová revoluce.
Kariéra pro Hanu Zagorovou nebyla vždy na prvním místě a v době začátků jejího vztahu s druhým manželem Štefanem Margitou na několik let skončila s koncertováním. Psala ovšem scénáře k pořadu "Když nemůžu spát" a i nadále nebyla pouhou zpěvačkou, ale třeba i moderátorkou pořadu "Hogo Fogo", který uváděla právě s chotěm.
"Naprosto nezbytná" je hutným a poutavým povídáním, které se mi však zdá ke konci až trochu příliš uspěchané. Vždyť poslední desky Zagorové byly výborné a desetiletí kariéry před covidovou dobou přímo skvělé. Samozřejmě závěrečná, čerstvě dopsaná kapitola je nejsmutnější, ale jak na nedávných
slavících řekl
Vojta Dyk, smrt je přirozenou, i když velmi smutnou součástí života a je třeba nebát se o ní mluvit. Takhle kniha tak dostala důstojnou tečku.
K celé publikaci je třeba poznamenat, že ji zdobí velmi vkusná grafika a že v ní je i pár překlepů. A že její příznivá cena je vykoupena nepříliš kvalitním papírem, který z přiložené spousty fotografií dělá nepříliš ostré a kvalitní obrázky, z velké části pouze dokumentačního charakteru. Celkově však stojí za to se do těch stránek začíst. Člověk se tak dozví, kým tato žena, která se devětkrát stala zlatou slavicí, prodala spousty desek a dělala radost tisícům svých fanoušků prakticky až do své smrti, vlastně byla.