Hned ze startu přišel jeden, naštěstí jen jediný, pořadatelský kiks. Nápad postavit k odbavení návštěvníků jediného člověka způsobil, že venku před klubem byla ještě v osm večer pořádná fronta, nicméně první kapela začala včas. A hned svou nejlepší písní "Hair Out". Frontwoman Bonnie Fraser a basák Miki Rich ve stejném tričku Korn, jež komunikaci s publikem vládli, naložili hned ze startu tolik úderné energie, že návštěvníci už u druhé skladby skákali radostí do rytmu. A pak už jenom přidávali.

Ve čtvrté písni "Wavelenght" už dělali v davu místo pro pit, v páté "Lovender Bones" vybízeli ke hromadnému zpěvu. Řezali do toho řádně. A to i přesto, že jejich bubeník Jonno Panichi mezi špičku v branži nepatří. Nicméně rozjetý vlak nebrzdil. Třeba v "Blurry" u toho zpěvačka zvládla mít na hlavě i z publika hozenou psí spací masku na oči. Taky měli oproti červnovému koncertu na Rock For People výborný zvuk! Na hradecký festival si ostatně vzápětí vzpomněli a vědomi si toho, že není v Praze, přidali ještě vzpomínku na show přímo v hlavním městě z roku 2020. Je to sice prkotina, že taková dvě města kdesi v Evropě rozeznají, ale považte - bavíme se o kapele až z australského Sydney!

To mimochodem není nadbytečná informace, neboť před "Bloodclot" pozvala kapela na stage fanouška, který měl pro každého připraveného panáka ve sklenici ve tvaru boty. To proto, že Australané jsou známí svou tradicí zvanou Shoey, kdy si připíjejí z bot. Zpopularizoval ji například i Daniel Ricciardo ve Formuli 1, kdy pobaveně pil šampaňské na stupních vítězů ze zapařené boty a se svým zářivým úsměvem k tomu k velké radosti publika nutil i ostatní. Snad se mu tam ještě někdy podaří znovu vyšplhat.

Ale zpět do MeetFactory, protože ta závěrečná punková smršť s circle pitem a crowdsurfingem...? To už se nechtělo věřit, že je chladný listopad. Byl to tak výborný koncert, že zcela překonal realistické očekávání, jaké od takové kapely můžete mít. Kdo Stand Atlantic má rád, nemohl odcházet nespokojen. Zkrátka nešlo o žádnou předkapelu, ale o druhou hvězdu dvojkoncertu!

Škoda jen těch předtočených linek s backvokály, které podobně jako u jejich nástupců místy rušily. Neznamená to však, že by něco podcenili nebo odflákli. Jen to v případě tak zprodukované hudby, jakou hrají, bohužel asi jinak nejde. A i když velikosti takových Paramore asi nikdy nedorostou, potřebu po mladistvé pop-punkové senzaci dokáže tohle kvarteto ukojit dokonale. Snad k nám bude jezdit i nadále.

Waterparks je jméno, které v žánrových kruzích v posledních letech vyvolává pozdvižení. Mnozí je už teď titulují jako příští velkou senzaci a soudě dle nedělního koncertu se dá očekávat, že v tak malém klubu už je znovu neuvidíme. Čím to, že se o nich tak mluví?

První důvod spočívá v tom, jak neskutečně kreativní na svých albech jsou. Do každé pop-punkové vypalovačky dokážou vpašovat nějaký zajímavý, většinou elektronikou podpořený nápad, díky kterému si danou, většinou sotva dvouminutovou skladbu zapamatujete. Podobně to už léta dělají třeba takoví Weezer. U mladšího tria je ovšem ve slově pop-punk důraz na tu popovou část, punkáči jsou spíše ve své image než hudebně.

Druhým důvodem jsou jejich euforické koncerty, na nichž našprtaní fanoušci znají slova všech písniček s lehce provokativními texty. Jestli jste letos v Hradci Králové viděli třeba Set It Off nebo Mod Suna, máte velmi dobrou představu o tom, jak ke svým vystoupením přistupují. Rodáci z Houstonu rovněž nadšeně reagují na kdejakou ptákovinu, vybízejí publikum ke skákání a mávání rukama a při jakékoliv příležitosti koncert přeruší třeba proto, aby se zeptali, jak zní v češtině zvuk, který vydává štěkající pes.

Třetím faktorem je fantastický frontman Awsten Knight. Tak pro věc zapáleného zpěváka nevidíte každý den. A jestli je jedno slovo, které jej vystihuje, pak je to pohotový. Velký sympaťák nejprve na stage vyzdobenou květinami a antickými sochami nastoupil se zářivě žlutými náhlavními sluchátky, na rukou měl rukavice na kolo a rudě pomalovaný obličej doplňovaly rovněž do červena zbarvené vlasy. Vypadal, jako by se do Prahy propadl nikoliv z Texasu, ale z nějaké japonské mangy. Ovšem hlášek měl na rozdávání a byl to právě on, kdo kapelu, v níž hrával na basu i Mikey Way z My Chemical Romance, táhnul dopředu.

"Wow, tak tohle bys ani náhodou neudělal podruhé, i kdyby ses vážně snažil," okomentoval skutečnost, že tričko, které mu kdosi hodil na stage, se frajersky zaháklo za stojan na mikrofon. O chvíli později zase nechal popřát všechno nejlepší v češtině svému fotografovi Johnovi. A to dokonce dvakrát za sebou, protože poprvé nezachytil, zda i v češtině do přání vkládáme jméno oslavence. "Jo ták, takže vy tam dáváte ještě jednu slabiku, jo?" okomentoval, když napodruhé zachytil "milý Johne" a zdálo se, že ho to upřímně pobavilo.

"To víte, já se nikdy nenaučím cizí jazyk. V Texasu jsme měli na výběr jenom mezi španělštinou a znakovou řečí a i v té špánině jsem musel podvádět, abych prolezl," bavil publikum.

Také fanoušky potěšil s cedulí nazvanou Surprise Song, na níž byla tři čísla, pod nimiž se skrývala píseň, jakou mají zahrát v akustické verzi. Nakonec odhalili a odehráli všechny tři varianty, přičemž "Not Warriors" zazněla hned dvakrát za sebou, napsaná totiž byla pod dvojkou i trojkou.

Před skladbou "Royal" v rychlé anketě zjistil, že nejvíce fanoušků jim v Česku vygenerovala jejich třetí studiovka "Fandom", kterou vydalo ještě proslulé vydavatelství Hopeless Records, u něhož dlouho vydávali třeba aktuálně se navrátivší Yellowcard. A v neposlední řadě zpěvák bryskně reagoval i na požadavky z publika, což vyústilo třeba v alespoň instrumentální úryvek "Little Violence" nebo původně neplánované předvedení skladby "Lucky People".

Ačkoliv se plných devadesát minut zdá pro toto tříčlenné těleso až příliš a kratší sety by z jejich koncertů udělaly ještě koncentrovanější zážitek, nelze si na jejich českou koncertní premiéru příliš stěžovat. Waterparks ukázali, že hype, který kolem nich momentálně je i díky komiksu a seriálu "Srderváči", v němž se objevil jeden jejich song, je rozhodně zasloužený. Při loučení s uskákaným publikem frontman s vykřičenými hlasivkami slíbil, že se do Česka brzy vrátí. Můžete třikrát hádat, kam to asi tak bude.